Jaký strom si dnes zasadit na zahradě, aby přežil budoucnost?

Evropské lesy se mění rychleji, než jsme si ještě před několika lety dokázali představit. Nová rozsáhlá studie publikovaná v prestižním časopise Nature Communications Earth & Environment ukazuje, že klimatická změna zásadně promění skladbu evropských lesů. Smrk, jedle nebo borovice ztrácejí schopnost prosperovat v prostředí stále teplejší Evropy a rozsáhlé části evropských lesů mohou do konce století změnit svůj dominantní druh. Modely navíc ukazují, že největší změny čekají střední Evropu, Pyreneje, Alpy i severní část Skandinávie, tedy regiony, které byly dosud považovány za relativně stabilní lesní oblasti. Jaké stromy mají tedy budoucnost a co bychom měli sázet dnes, pokud chceme, aby naše zahrady, parky i lesy přežily klima příštích desetiletí?

Když dnes člověk vysadí strom, nerozhoduje jen pro sebe. Rozhoduje často na celé století dopředu. Strom, který zasadíme nyní, může růst ještě v době, kdy budou dnešní děti v důchodu. Jenže klima kolem něj už nebude připomínat podmínky, na které byly evropské lesy po tisíce let zvyklé. Právě tuto dlouhodobou perspektivu se pokusil zachytit mezinárodní tým vědců vedený odborníky z Technické univerzity v Mnichově. Výsledkem je jedna z největších simulací budoucnosti evropských lesů, jaká kdy vznikla.

Evropa přitom patří mezi nejvíce zalesněné části planety. Lesy dnes pokrývají přibližně 39 procent území Evropské unie a zabírají kolem 160 milionů hektarů. To je plocha větší než Francie, Německo a Polsko dohromady. Přesto jen asi dvě procenta evropských lesů zůstávají skutečně nedotčená člověkem. Většina evropské krajiny je tvořena hospodářskými nebo polopřirozenými lesy, které byly po staletí přetvářeny lidskou činností. Přibližně třetina evropských lesů je navíc tvořena pouze jedním druhem stromu, nejčastěji smrkem nebo borovicí. A právě tyto jednodruhové porosty se dnes ukazují jako nejzranitelnější vůči klimatickým extrémům, škůdcům i dlouhodobému suchu.

Vědci analyzovali více než 135 milionů simulovaných let vývoje lesů na více než třinácti tisících lokalit napříč Evropou. Pomocí pokročilé umělé inteligence spojili výsledky sedmnácti různých ekologických modelů a sledovali, jak se jednotlivé druhy stromů dokážou přizpůsobovat budoucím podmínkám. Zaměřili se na devět klíčových evropských dřevin včetně smrku, borovice, buku, dubu nebo modřínu. Nešlo přitom jen o otázku samotného přežití. Důležité bylo také to, jak budou jednotlivé druhy schopny fungovat vedle sebe, sdílet prostor, reagovat na změny prostředí a vytvářet stabilní lesní společenstva. Výzkumníci přitom pracovali s klimatickými scénáři až do roku 2100 a sledovali nejen oteplování, ale také změny srážek, extrémní sucha, rychlost regenerace lesů i proměny celých ekosystémů v čase.

Právě zde přichází zásadní zjištění. Jehličnany, které dnes pokrývají více než polovinu evropských lesů, začínají v mnoha regionech ztrácet svou odolnost. Nejvýrazněji se to týká smrku a jedle. Stromů, které po desetiletí tvořily ekonomickou páteř evropského lesnictví. V teplejších a sušších podmínkách jsou zranitelnější, pomaleji regenerují a citlivěji reagují na extrémní výkyvy počasí. Naopak druhy jako buk nebo dub se v řadě oblastí ukazují jako stabilnější a lépe přizpůsobené budoucímu klimatu. Smrk ztepilý přitom dnes patří mezi hospodářsky nejvýznamnější evropské dřeviny a v některých regionech střední Evropy představuje více než polovinu všech vysazených stromů.

Zásadní roli přitom nehraje jen samotný strom, ale celý ekosystém kolem něj. Strom není solitérní organismus. Je součástí složité sítě vztahů mezi půdou, houbami, hmyzem, mikroorganismy i dalšími rostlinami. Kořenové systémy stromů jsou propojené s podhoubím hub, které pomáhá přenášet vodu a živiny. Les si tak do určité míry vytváří vlastní mikroklima a vlastní obranný systém. Když se tento celek naruší, oslabuje se odolnost celé krajiny. Vědci dnes stále častěji mluví o takzvané „dřevní internetové síti“, tedy systému podzemního propojení stromů a hub, díky kterému si les dokáže předávat vodu, živiny i chemické varovné signály.

Lesy jsou jedním z nejdůležitějších přírodních systémů Evropy. Ovlivňují zadržování vody, ochlazování krajiny, kvalitu půdy, ukládání uhlíku i biologickou rozmanitost. Proměna dominantních druhů tak může změnit celý charakter evropské přírody. Smrkové monokultury známé ze střední Evropy mohou postupně ustupovat pestřejším smíšeným lesům s větším zastoupením listnáčů. Právě druhová rozmanitost se přitom stále častěji ukazuje jako klíčová podmínka stability krajiny v době klimatické nejistoty.

Evropské lesy navíc nehrají důležitou roli jen pro přírodu samotnou. Každoročně pohltí přibližně deset procent emisí skleníkových plynů, které Evropská unie vyprodukuje. Fungují jako obrovský přírodní klimatizační systém. Ochlazují města i krajinu, zachycují prach, filtrují vodu a zmírňují dopady povodní i veder. Odhaduje se také, že lesy poskytují domov až osmdesáti procentům suchozemských druhů rostlin, hub a živočichů. Jakmile se změní les, mění se zároveň celý svět organismů, které jsou na něj navázané. Více než 80 procent evropských přírodních stanovišť je dnes podle Evropské komise ve špatném stavu a právě obnova lesů a krajiny má být jedním z hlavních nástrojů, jak tento trend zvrátit.

Studie zároveň potvrzuje trend, který lesníci pozorují už dnes. Stromy začínají ustupovat ze svých nejteplejších oblastí a přesouvají se severněji nebo do vyšších nadmořských výšek. Smrk, symbol českých hor i hospodářských lesů, ztrácí vhodné podmínky hlavně v nižších a středních polohách. V kombinaci se suchem, kůrovcem a extrémními výkyvy počasí se z kdysi mimořádně úspěšného druhu stává strom pod silným tlakem prostředí. Podle vědců se tempo klimatických změn dnes pohybuje rychleji, než jakým se většina stromových druhů dokáže přirozeně přesouvat krajinou. Stromy tak čelí podmínkám, na které evolučně nejsou připravené.

Zajímavé je, že vědci nepoužili pouze klasické mapování vhodného klimatu. Nesledovali tedy jen to, kde může určitý strom růst, ale také jak fungují vztahy mezi jednotlivými druhy v rámci celého lesního ekosystému. Les totiž není soubor izolovaných stromů. Je to propojený organismus založený na vzájemných vazbách, sdílení živin, vody i prostoru. Budoucnost lesa proto neurčuje jen teplota nebo množství srážek, ale celková schopnost ekosystému vytvářet stabilní a vyvážené prostředí.

Možná překvapivě důležitou roli v odolnosti lesa nehrají jen velká zvířata nebo samotné stromy, ale také drobní živočichové, kterých si často téměř nevšímáme. Například mravenci patří mezi klíčové „architekty“ lesního ekosystému. Provzdušňují půdu, urychlují rozklad organické hmoty, regulují množství škůdců a pomáhají šířit semena některých rostlin. Vědci je často označují za ekosystémové inženýry podobně, jako jsou žížaly důležité pro zemědělskou půdu. Jediné větší mraveniště přitom může během roku přemístit desítky kilogramů organického materiálu a významně ovlivňovat koloběh živin v lesní půdě.

Tyto poznatky zároveň přicházejí ve chvíli, kdy Evropská unie zahajuje rozsáhlou obnovu poškozených ekosystémů prostřednictvím Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2024/1991 o obnově přírody známého jako Nature Restoration Law. Členské státy musí podle této legislativy připravit vlastní Národní plány obnovy přírody, které mají pomoci vracet krajině schopnost lépe odolávat suchu, erozi i extrémnímu počasí. Cílem evropské legislativy je obnovit nejméně 20 procent pevninských a mořských oblastí Evropské unie do roku 2030 a do poloviny století postupně obnovit všechny ekosystémy, které obnovu potřebují.

Pro širší veřejnost může být nejzajímavější praktický dopad celé studie. Jaké stromy tedy mají budoucnost v české krajině a na zahradách. Odpověď není jednoduchá a vědci sami varují před univerzálními recepty. Ukazuje se však, že větší šanci mají druhově pestré výsadby a stromy lépe odolávající suchu a teplu. Namísto jednostranného sázení smrků bude stále důležitější kombinovat více druhů a podporovat přirozenou rozmanitost. Právě pestřejší lesy totiž podle dlouhodobých výzkumů lépe zvládají období sucha, silný vítr i šíření škůdců.