Je možné uspořádat olympiádu, která bude skutečně udržitelná?

Organizátoři zimních olympijských her, které se v únoru 2026 uskuteční v Miláně a alpských střediscích pod hlavičkou Milano Cortina 2026, si dali jasný cíl – vytvořit olympiádu, která nebude jen sportovním svátkem, ale i ukázkou udržitelnosti a ohledu na životní prostředí. V praxi to znamená, že vzniknou jen nezbytné nové stavby a většina infrastruktury bude využívat existující nebo dočasné objekty. Po skončení her najdou tyto areály nové využití, což je přímá reakce na zkušenosti z minulosti – především z olympiády v Turíně 2006, která sice přinesla řadu úspěchů, ale i mnoho otázek ohledně udržitelného využití vybudovaného zázemí.

Když Turín hostil zimní olympiádu, vznikly tři olympijské vesnice – v Turíně, Bardonecchii a Sestriere. Nabídly sportovcům komfortní zázemí, ale brzy po skončení her se ukázalo, že chybějící plán pro jejich další využití může vést k tomu, že část infrastruktury zůstane prázdná nebo jen omezeně využívaná. Studie věnovaná odkazu turínských her konstatuje, že největším problémem byla právě nejasná strategie a absence dlouhodobého řízení. Výsledkem bylo, že některé objekty se do běžného městského života nikdy plně nezapojily.

Na druhou stranu Turín ukázal, že olympiáda může být i impulzem pro pozitivní proměnu města. Olympijské území se propojilo s městskou strukturou, vznikly nové funkce v prostorech bývalých průmyslových areálů – třeba v oblasti Lingotto – a řada lokalit se díky hrám dočkala modernizace. Olympiáda se tak stala nejen sportovní událostí, ale i katalyzátorem urbanistických změn s dlouhodobým dopadem na město i region.

Právě z těchto zkušeností vycházejí organizátoři Milán–Cortina 2026. Stanovili si několik klíčových principů: všechna sportoviště mají být napájena elektřinou ze 100 % obnovitelných zdrojů a z celkových 14 míst konání bude 13 již existujících nebo dočasných. Důraz se klade také na mobilitu – podpora vlakové a sdílené dopravy má omezit individuální automobilovou přepravu. Udržitelnost se promítá i do nákupních strategií, snižování emisí, podpory oběhového hospodářství či využívání znovupoužitelných materiálů. 

Za pozornost stojí zejména olympijská vesnice v Miláně, která se po hrách promění na studentské koleje a komunitní čtvrť. Tento přístup výrazně snižuje riziko, že by se z areálu stal nevyužitý monument – naopak má být plnohodnotnou součástí města i po skončení her.

Ani tyto ambice se ale neobejdou bez výzev. Rok před začátkem her byla dokončena jen malá část infrastruktury a některé projekty se snažily obejít formální procesy posuzování vlivů na životní prostředí. To vyvolalo otázky ohledně transparentnosti i skutečných dopadů na okolní krajinu. Přesto se z dlouhodobého pohledu ukazuje, že právě Turín 2006 nastartoval novou éru, v níž se olympijské hry stávají nástrojem pro rozvoj měst a regionů – od modernizace dopravních sítí přes obnovu průmyslových oblastí až po nové veřejné prostory. Klíčové je, aby vzniklé stavby nebyly jen sportovními pavilony, ale staly se přirozenou součástí života místních komunit. 

Pořádání olympijských her bylo vždy kombinací velké příležitosti a nemalého rizika. Podle analýzy Council on Foreign Relations musejí města, která se ucházejí o pořadatelství, investovat stovky milionů dolarů jen do samotné kandidatury. Následně přicházejí mnohem vyšší náklady – stavby sportovišť, vesnic, dopravní infrastruktury i doprovodných projektů. Přestože se o pořadatelství často mluví jako o „výhodě“, statistiky ukazují, že jen málokteré město na hrách skutečně finančně vydělalo.

Jeden z mála pozitivních příkladů nabízí Los Angeles 1984, kde se podařilo využít převážně stávající infrastrukturu, výhodné smlouvy s Mezinárodním olympijským výborem a silnou podporu sponzorů. Naprostá většina dalších her – zimních i letních – se však potýkala s překročením rozpočtů a následnými problémy s využitím postavených areálů. Studie Regression to the Tail ukazuje, že každé olympijské hry od roku 1960 překročily plánované náklady v průměru o 172 %, což z pořadatelství činí značně rizikový podnik.

U zimních olympiád se téma udržitelnosti dostává do popředí ještě výrazněji. V Soči 2014 i Pchjongčchangu 2018 vyvolaly debaty zejména náklady na umělý sníh a masivní výstavbu v citlivých horských oblastech. Peking 2022 šel ještě dál – závody probíhaly výhradně na 100 % umělém sněhu, což bylo technicky pozoruhodné, ale environmentálně problematické. Spotřeba vody a energie v suchých oblastech ukázala, že volba lokality je z pohledu udržitelnosti naprosto zásadní.

Proto je dnes při výběru hostitelského regionu klíčové nejen klima a přirozené podmínky ale také připravená infrastruktura a schopnost jejího následného využití. Horská střediska s dlouhou tradicí zimních sportů, dobrou dopravní dostupností a turistickým zázemím mají výrazně vyšší šanci, že z olympiády vzejdou jako vítězové. Právě tento přístup se snaží naplnit Milano Cortina 2026. Cílem není jen uspořádat jen další hry, ale zanechat po sobě udržitelný odkaz.

K udržitelnosti olympijských her nepatří jen ekologické a finanční hledisko, ale také jejich sociální dopad. Skutečně udržitelná olympiáda inspiruje lidi k pohybu a zdravému životnímu stylu, propojuje sportovní infrastrukturu s každodenním životem a motivuje k aktivnímu zapojení komunit. Stejně jako olympijský oheň přenáší světlo z jedné generace na druhou, mohou olympijské ideály – fair play, respekt, solidarita a snaha překonávat vlastní limity – inspirovat nejen sportovce, ale i všechny, kdo hry sledují, k větší odpovědnosti vůči sobě, komunitě i planetě. Udržitelnost olympiád je nakonec o hodnotách, které v nás přetrvají dlouho poté, co závěrečný ceremoniál zhasne.