Je možné uspořádat udržitelný světový fotbalový šampionát a jak by takový vypadal?

Fotbal je nejglobálnější jazyk planety. Dokáže spojovat kontinenty, vytvářet společné emoce a přivádět miliony dětí ke sportu. Současně je ale také obrovským průmyslem, který generuje miliardové zisky, masovou spotřebu a stále větší ekologickou zátěž. Samotné mistrovství světa sleduje pravidelně více než pět miliard lidí a finále patří k nejsledovanějším událostem planety vůbec. Mistrovství světa 2026 v USA, Kanadě a Mexiku tuto realitu ukazuje v plné síle. Turnaj s rekordním počtem týmů, zápasů a fanoušků může podle odborníků vytvořit největší uhlíkovou stopu v historii sportu. Počet účastníků se rozšíří z 32 na 48 reprezentací a počet zápasů naroste ze 64 na 104, což dramaticky zvýší objem dopravy, ubytování i energetické spotřeby.

Téma udržitelnosti sportu bývá často zjednodušována na plastové kelímky, recyklaci nebo vegetariánské menu na stadionu. To ale neznamená, že témata jako recyklace nebo zdravější stravování ztrácejí význam. Právě naopak. Velké sportovní akce mají obrovský vliv na každodenní chování milionů lidí. Pokud stadion dokáže během jediného turnaje efektivně třídit odpad, omezit jednorázové plasty, využívat vratné obaly nebo minimalizovat plýtvání potravinami, určitě jde o základní environmentální hygienu, bez které dnes už nelze žádnou velkou akci pořádat.

Skutečné jádro problému je ale mnohem hlubší. Fotbalový šampionát představuje obrovský logistický mechanismus zahrnující leteckou dopravu, výstavbu infrastruktury, energetickou spotřebu stadionů, provoz hotelů, reklamní průmysl i globální mediální byznys. Studie upozorňují, že právě letecká doprava bude u mistrovství světa 2026 hlavním zdrojem emisí. Turnaj rozprostřený přes tři státy a tisíce kilometrů znamená desítky tisíc letů týmů, fanoušků, sponzorů i médií. Jen vzdálenost mezi Vancouverem a Mexico City je přibližně 3 900 kilometrů, tedy podobná jako cesta z Lisabonu do Moskvy. Podle některých analýz mohou emise šampionátu překročit hranici devíti milionů tun CO₂, což odpovídá roční produkci menšího evropského státu.

Fotbal ale nelze redukovat pouze na ekologickou zátěž. Je také jedním z nejúčinnějších sociálních nástrojů současnosti. Ve chvíli, kdy děti tráví stále více času v digitálním prostředí a narůstají problémy s obezitou, psychickým zdravím i sociální izolací, má sport mimořádný význam. Mistrovství světa inspiruje miliony mladých lidí k pohybu, vytváří komunitní identitu a často motivuje státy k investicím do sportovní infrastruktury. Podle Světové zdravotnické organizace se nedostatkem pohybu potýká více než 80 procent dospívajících po celém světě. Právě tady leží zásadní dilema současnosti. Udržitelnost nemůže znamenat pouze zákaz nebo omezení. Je potřeba hledat rovnováhu mezi ekologickou odpovědností a společenským přínosem.

Skutečně udržitelný šampionát proto nebude jen technicky ekologičtější. Musí být také sociálně smysluplnější. Pokud se utrácejí miliardy za pořádání turnaje, měly by z něj profitovat i místní komunity. Stadiony nesmějí po skončení turnaje chátrat jako monumenty megalomanství. Investice by měly směřovat do veřejných sportovišť, školních programů, městské mobility a dlouhodobé podpory mládežnického sportu. Největší ekologickou i ekonomickou chybou minulých šampionátů bylo budování infrastruktury bez dlouhodobého využití. Katar se stal symbolem klimatizovaných stadionů uprostřed pouště. Některé stadiony z minulých turnajů přitom po několika letech využívá jen zlomek diváků oproti kapacitě, na kterou byly postaveny. Budoucnost musí být přesně opačná. Využívat existující infrastrukturu, minimalizovat nové stavby a plánovat turnaj tak, aby po sobě zanechal funkční města, nikoliv pouze účet za velkolepou show. Právě proto je stále častěji diskutován model dočasných tribun, modulárních stadionů nebo sdíleného pořádání mezi více regionálně blízkými státy.

Technologické možnosti přitom existují. Problém je, že většina z nich je zatím drahá, nedostatečně rozšířená nebo politicky komplikovaná. Velkou nadějí je udržitelné letecké palivo známé jako SAF. To může výrazně snížit emise z letecké dopravy, která je dnes největším problémem globálních sportovních akcí. Jenže produkce těchto paliv je zatím omezená a cena několikanásobně vyšší než u klasického kerosinu. V současnosti tvoří SAF méně než jedno procento světové spotřeby leteckého paliva. Přesto jde o směr, bez kterého se budoucí sportovní megaturnaje pravděpodobně neobejdou. Podobně důležité jsou obnovitelné zdroje energie pro stadiony, chytré energetické systémy, efektivní veřejná doprava nebo moderní digitální infrastruktura snižující potřebu fyzického cestování. Moderní stadiony už dnes dokážou využívat dešťovou vodu, solární panely nebo inteligentní řízení spotřeby energie v reálném čase.

Možná ještě důležitější než technologie ale bude změna samotného přístupu. Fotbalový průmysl dnes generuje ročně stovky miliard dolarů a tlak na další růst je enormní nejen ze strany sponzorů, ale i televizních společností a turistického průmyslu. Současný model sportovních akcí je tak postaven na neustálém růstu. Více týmů, více zápasů, více sponzorů, více cestování, více televizních práv. Jenže planeta má své limity. Pokud bude FIFA i nadále rozšiřovat turnaje a hledat stále větší komerční výnosy, budou všechny ekologické inovace jen kosmetickou úpravou systému, který je ze své podstaty neudržitelný. Kritici správně upozorňují, že nelze na jedné straně vyhlašovat klimatické cíle a současně organizovat turnaje roztažené přes celý kontinent.

Budoucnost udržitelného šampionátu proto možná nebude spočívat v gigantických akcích, ale naopak v regionalizaci a efektivitě. Menší geografické vzdálenosti mezi městy, důraz na železniční dopravu, omezení zbytečných přesunů a využití existujících stadionů by mohly snížit emise výrazně více než symbolické ekologické kampaně. Evropě například vysokorychlostní železnice umožňuje organizovat velké turnaje s nesrovnatelně nižší závislostí na letecké dopravě než v Severní Americe. Cesta vlakem mezi evropskými hostitelskými městy často produkuje až desetkrát méně emisí než krátké lety. Právě železniční propojení by se v budoucnu mohlo stát jedním z hlavních kritérií při výběru pořadatelských zemí.

Zásadní otázkou zůstává i role fanoušků. Fotbalová kultura je založená na emocích, cestování a autentickém zážitku ze stadionu. Nikdo nechce svět, kde se mistrovství světa odehrává pouze virtuálně. Současně ale nelze ignorovat, že miliony individuálních letů představují obrovský environmentální problém. Možným řešením může být větší důraz na regionální fanouškovské zóny, kvalitnější televizní a digitální zážitky nebo podpora delších pobytů namísto krátkých leteckých cest na jediný zápas. Velkou roli může hrát i virtuální realita, která už dnes umožňuje sledovat utkání s pocitem přítomnosti přímo na stadionu. Udržitelnost totiž nebude fungovat jako zákaz emocí, ale jako hledání inteligentnější podoby globálního sportu.

Sport má unikátní schopnost měnit společenské chování. Pokud dokáže inspirovat dítě k prvnímu tréninku, může stejně tak inspirovat miliony lidí k odpovědnějšímu přemýšlení o mobilitě, energii nebo spotřebě. Skutečně udržitelný světový šampionát proto nebude jen turnajem s nižšími emisemi. Bude to událost, která ukáže, že i globální byznys dokáže přijmout výzvy současného světa, aniž by ztratil svou sílu, emoce a schopnost spojovat svět. A možná největší kontrast celé problematiky spočívá v tom, že nejvíce udržitelný fotbalový zážitek nemusí být ten největší ani nejmodernější, ale ten nejjednodušší. Vesnický zápas na hřišti za obcí, kam se přijde pěšky nebo na kole, pije lokální pivo a jí lokální jídlo, a kde kladnou uhlíkovou stopu tvoří radost ze hry samotné.