Jeden špatný kód a stovky eur navíc. V CBAM se dá prodělat, ale také zajímavě ušetřit

Rovná trubka, nebo ocelová konstrukce? Na první pohled možná detail pro celního deklaranta. V evropském systému uhlíkového cla však může jít o rozdíl stovek eur za každou tunu. Španělská ocelářská asociace UNESID upozorňuje na případ, kdy nesprávné celní zařazení velkoprůměrových ocelových trubek může v kombinaci s hodnotami emisí stanovenými Evropskou komisí zvýšit náklad spojený s CBAM přibližně o 300 eur na tunu. V době, kdy Evropská unie současně zpřísňuje podmínky dovozu oceli, omezuje bezcelní kvóty a rozšiřuje dohled nad původem a klasifikací výrobků, se z celního kódu stává ekonomicky významný údaj.

Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích, známý jako CBAM, vstoupil 1. ledna 2026 do své definitivní fáze. Pro dovozce oceli tím skončilo období, kdy bylo možné nový systém vnímat především jako budoucí administrativní povinnost. Zabudované emise dováženého zboží se nyní promítají do skutečného finančního nákladu. Smyslem CBAM je zabránit úniku uhlíku a postupně vyrovnávat podmínky mezi evropskými výrobci, kteří jsou zatíženi náklady systému EU ETS, a výrobci ze třetích zemí, na jejichž produkci se srovnatelná uhlíková cena často nevztahuje.

Pro výpočet přitom není rozhodující pouze množství dovezené oceli. Stejně důležité je, o jaký konkrétní výrobek jde, jaké jsou jeho zabudované emise a jakým způsobem lze tyto emise doložit. Evropská komise pracuje buď s ověřenými skutečnými údaji, nebo s výchozími hodnotami stanovenými pro jednotlivé kategorie výrobků a země původu. A právě tady začíná být celní klasifikace mnohem důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát.

CBAM totiž nepracuje s jednoduchou kategorií „ocel“. Rozhoduje přesné zařazení konkrétního výrobku podle celní nomenklatury. Celní kód tak už neurčuje jen způsob proclení nebo statistické vykazování. U výrobků podléhajících CBAM může ovlivnit také to, jaká emisní hodnota bude při výpočtu uhlíkového závazku použita. Na zdánlivě technickou otázku správného zařazení se tím připojuje velmi konkrétní finanční důsledek.

Přesně na tento problém upozorňuje UNESID. Podle španělské ocelářské asociace byly v některých členských státech velkoprůměrové ocelové trubky deklarovány jako ocelové konstrukce. Závazná informace o sazebním zařazení účinná od srpna 2025 však stanovuje, že tyto výrobky mají být klasifikovány jako velkoprůměrové svařované ocelové trubky. Podobný problém se podle UNESID objevil už dříve také u ocelových trubek používaných v konstrukcích, které natáčejí fotovoltaické panely za sluncem tzv. solar trackers.

Na samotném rozdílu v celním zařazení by přitom nebylo nic mimořádného. Zásadní je, co následuje. Jednotlivým kategoriím výrobků totiž Evropská komise přiřazuje také výchozí emisní hodnoty. Pokud dovozce nepoužije ověřená skutečná data, právě tyto hodnoty vstupují do výpočtu CBAM.

Podle UNESID je u ocelových konstrukcí pocházejících z Číny nebo Turecka výchozí emisní intenzita přibližně o čtyři tuny CO₂ na tunu výrobku vyšší než u některých kategorií ocelových trubek ze stejných zemí. Při ceně 80 eur za tunu CO₂ tak samotný rozdíl v emisní hodnotě představuje zhruba 320 eur na tunu výrobku. Právě proto asociace hovoří o přibližně 300 eurech dodatečného CBAM nákladu.

Je důležité zdůraznit, že nejde o pevnou sazbu CBAM ani o částku, kterou by automaticky zaplatil každý dovozce takového výrobku. Jde o ilustraci dopadu rozdílných výchozích emisních hodnot při určité ceně uhlíku. Skutečný náklad bude záviset na konkrétních emisích, způsobu jejich vykázání a ceně CBAM certifikátů. Přesto je právě tento příklad velmi názorný. Ukazuje, jak může několik znaků v celním zařazení způsobit rozdíl v nákladech v řádu stovek eur na každou tunu materiálu.

A tento rozdíl nemusí být v budoucnu zanedbatelný ani vzhledem k samotné ceně uhlíku. Evropská komise stanovila pro druhé čtvrtletí roku 2026 cenu CBAM certifikátu na 75,28 eura za tunu CO₂. V roce 2026 se cena stanovuje čtvrtletně, od roku 2027 bude zveřejňována každý týden. Certifikáty vztahující se k emisím spojeným s dovozem v roce 2026 se začnou nakupovat od února 2027 a první CBAM přiznání za tento rok bude nutné podat do 30. září 2027.

Ještě větší význam má skutečnost, že evropská pravidla dávají před výchozími hodnotami přednost ověřeným skutečným emisím. Na první pohled to může působit jako cesta, jak se nepříznivým výchozím hodnotám vyhnout. V praxi je ale získání relevantních dat poměrně náročné. Výrobce ocelových trubek potřebuje doložit nejen emise vlastního výrobního procesu, ale také údaje o oceli, kterou používá jako vstupní materiál. Požadavky na data se proto netýkají jen samotného dovozce. Musí je získávat i od svých dodavatelů, tedy v celém subdodavatelském řetězci.

Dovozce už tak potřebuje vědět mnohem víc než jen to, odkud jeho ocel pochází. Musí znát její výrobní cestu, energetické vstupy a s nimi spojené emise a zároveň musí být schopen získaná data ověřit a důvěryhodně doložit. Čím přesnější jsou evropské výchozí hodnoty a čím vyšší je cena uhlíku, tím větší ekonomický význam bude mít rozdíl mezi skutečnou emisní stopou a hodnotou, kterou systém použije v případě, že skutečná data k dispozici nejsou.

Z pohledu poradenských firem se tak otevírá i poměrně zajímavý prostor pro nový typ odborné práce. Kdo se dokáže prokousat celními kódy, pravidly CBAM, emisními hodnotami a především se dostat ke skutečným údajům od výrobců a dodavatelů, může firmě pomoci najít zajímavý cenový rozdíl při větších objemech dovozu. A právě tady může být znalost CBAM zajímavá i z pohledu veřejných zakázek.

Představme si například ocelový silniční most, na který připadá 500 tun ocelových konstrukcí. Pokud bychom čistě modelově použili rozdíl čtyř tun CO₂ na tunu výrobku, který uvádí UNESID, a cenu CBAM certifikátu 75,28 eura za tunu CO₂, dostaneme se k rozdílu více než 150 tisíc eur, tedy při kurzu 25 korun za euro k částce kolem 3,8 milionu korun. Takový výpočet samozřejmě nelze automaticky přenést na každý most ani na každý dovoz oceli, ukazuje však velikost částek, o které může při velkých projektech jít.