Jen 6 % světa žije z cirkulární ekonomiky. Kdo jsou lidé, kteří opravují, třídí a recyklují náš každodenní život?

Cirkulární ekonomika je často prezentována jako nic nového a současně budoucnost. Přesto dlouho chyběla jasná odpověď na jednoduchou, ale zásadní otázku: kolik vlastně lidí v ní skutečně pracuje a za jakých podmínek? Poprvé v historii přichází s odpovědí rozsáhlý mezinárodní dokument, který mapuje pracovní místa ve 177 zemích světa. Odhaluje 121–142 milionů pracovníků v cirkulárních odvětvích, vysoký podíl neformální práce, rozdíly mezi regiony i sektory a dramatický nedostatek dat, který dnes brání přechodu na cirkulární ekonomiku.

Dokument představující první skutečně globální a datově podložený přehled zaměstnanosti v cirkulární ekonomice vytvořila organizace Circle Economy ve spolupráci s Mezinárodní organizací práce (ILO), Světovou bankou a s podporou programu PAGE, který sdružuje odborné kapacity pěti agentur OSN. Dokument vznikl jako odpověď na zásadní mezery ve statistice práce, kdy ani odborná veřejnost doposud neznala skutečný rozsah pracovních míst, jejich strukturu ani kvalitu v rámci cirkulární ekonomiky. Většina dostupných údajů se totiž vztahovala téměř výhradně na průmyslové státy, zatímco realita v rozvojových zemích, kde je cirkulární přístup pro miliony lidí spíše každodenní nutností než volbou, zůstávala mimo zorné pole statistik.

Dokument vychází z metodologie, která kombinuje mezinárodní klasifikaci ISIC, statistiky ILOSTAT, mezinárodní input–output tabulky Eora a ukazatele materiálové cirkularity z Circularity Gap Report 2025. Cirkulární ekonomika zde představuje dvě velké skupiny činností: plně cirkulární sektory, které zahrnují například opravy, údržbu, recyklaci, nakládání s odpady, druhotné prodeje nebo městskou hromadnou dopravu, a sektory částečně cirkulární, mezi něž patří zejména průmysl, těžba a stavebnictví, kde lze cirkulární aktivity modelově odhadnout pomocí materiálových a ekonomických koeficientů.

Je to metodika, která je postavena tak, aby byla mezinárodně použitelná a umožnila nejen vytvořit první globální základní odhad, ale také stát se základem pro budoucí sledování trendů či pro analýzy v jednotlivých zemích. Na základě této metodiky přináší dokument jedno z nejzásadnějších čísel posledních let, které nikdo po dlouhé rok neznal. Na světě pracuje v cirkulární ekonomice přibližně 121 až 142 milionů lidí, což představuje 5 až 5,8 procent celosvětové pracovní síly mimo zemědělství.

Drtivá většina těchto pracovních míst, přes 121 milionů, je soustředěna ve zcela cirkulárních odvětvích, zejména v opravách a údržbě, recyklaci, nakládání s odpady, městské dopravě, pronájmu a leasingu nebo prodeji zboží z druhé ruky. Dalších více než 20 milionů pracovních míst se nachází v částečně cirkulárních sektorech výroby, stavebnictví a těžby, kde je potenciál rozvoje cirkulární transformace zatím jen zlomkem toho, co by mohl být.

Mezi klíčová zjištění patří i výrazné regionální odlišnosti. Asie a Pacifik mají více než polovinu všech pracovních míst v cirkulární ekonomice – přibližně 77,6 milionu osob. Následují Amerika s 27,5 miliony, Evropa a Střední Asie s 20,8 miliony, Afrika s 12,9 miliony a arabské státy s 2,7 milionu pracovníků. Podíváme-li se na relativní podíl v rámci regionální zaměstnanosti, nejvyšší hodnoty vykazuje Amerika (6,4 %), zatímco arabské státy se pohybují pod pěti procenty. Tato nerovnoměrnost odráží nejen rozdíly v průmyslové struktuře a úrovni industrializace, ale také odlišnou míru formální a neformální ekonomiky.

Jednou z nejvýraznějších charakteristik je skutečnost, že více než polovina cirkulární práce je tzv. neformální – celkem 74 milionů pracovníků, což představuje 52 procent všech zaměstnaných v cirkulárních sektorech. Neformální práce je práce, která není oficiálně evidovaná, a to buď proto, že ji lidé dělají „na vlastní pěst“, nebo proto, že podniky fungují mimo formální pravidla. Tito pracovníci často nemají pracovní smlouvu, neplatí se za ně sociální či zdravotní pojištění, nemají nárok na dovolenou, nemocenskou ani na ochranu podle pracovního práva.

Neformální práce dominuje zejména v opravách, recyklaci a městské dopravě, a je koncentrována v nižších příjmových skupinách zemí, kde je cirkulární činnost často prostým zdrojem přežití. Neformální pracovníci však nejsou zahrnuti plně v oficiálních statistikách, což znamená, že skutečný rozsah cirkulární zaměstnanosti je ještě vyšší. To potvrzují i případové studie. Například výzkum textilního hodnotového řetězce (tzv. value chainu) v Bangladéši ukázal, že zatímco modelový odhad dokázala identifikovat 69 500 pracovníků, lokální terénní šetření odhalilo více než 195 000 až 214 000 pracovníků v postindustriálním textilním odpadu, tedy více než trojnásobný počet.

Důležitá a současně velmi zajímavá je také genderová perspektiva. Ženy tvoří přibližně 26 procent pracovníků v cirkulární ekonomice, což odpovídá 36,4 milionu osob, přičemž jejich zastoupení výrazně kolísá mezi regiony a sektory. Ženy jsou více zastoupeny v průmyslu, v prodeji z druhé ruky, opravách či knihovních službách, méně pak ve stavebnictví a dopravě. Dokument upozorňuje, že skutečné číslo bude pravděpodobně vyšší, protože ženy jsou nadprůměrně zastoupeny v neformální ekonomice.

Sociální nerovnosti se v jednotlivých regionech výrazně překrývají. V Jižní Asii zastávají třídění a recyklaci odpadu především marginalizované skupiny (tj. skupiny, které jsou na okraji společnosti, mají omezený přístup k právům, zdrojům a rozhodovacím procesům). V Latinské Americe tvoří většinu sběračů odpadu původní a afrodescendentní obyvatelstvo. A v subsaharské Africe se ženy často věnují špatně placenému třídění odpadů, zatímco muži převažují u lépe placeného svozu odpadu, přesto jde v obou případech o práci, která je náročná, riziková a nedůstojná.

Kromě regionální a sociální struktury identifikuje dokument i nerovnováhy mezi sektory. Největším zaměstnavatelem je oblast oprav a údržby, která zaměstnává více než 65 milionů lidí a tvoří téměř polovinu všech pracovních míst v cirkulární ekonomice. Naopak například těžební sektor, který má být klíčový pro přechod na čisté technologie, vykazuje pouze 0,3 milionu pracovních míst spojených s cirkularitou, tedy zanedbatelný podíl. Stavebnictví sice zaměstnává 7,7 milionu pracovníků, ale cirkulární činnosti dosahují jen dvou až tří procent jeho celkové zaměstnanosti. Dokument poukazuje na fakt, že mnoho sektorů zatím cirkulární transformací neprochází do hloubky, a tudíž obrovský potenciál změny zůstává stále nevyužitý.

Jedním z nejzávažnějších problémů, které studie zdůrazňuje, je nedostatek dat. Současné statistické systémy nejsou schopny zachytit cirkulární aktivity, ať už se jedná o formální podniky, nebo o živnosti a neformální pracovníky. Chybí například podrobné statistiky na úrovni čtyřmístných kódů ISIC, které by umožnily přesnější rozlišení činností. Existuje také nerovnováha mezi datově bohatými a datově slabšími regiony, přičemž paradoxně některé vyspělé země mají horší dostupnost detailních dat než země rozvojové.  Statistické systémy téměř nezachycují sekundární a terciární činnosti ani pracovníky, kteří cirkulární práci vykonávají jako vedlejší zdroj příjmu, což systémově vede k podhodnocování skutečného rozsahu cirkulární ekonomiky.

Z těchto zjištění vyplývají zásadní politické důsledky. Studie ukazuje, že přechod na cirkulární ekonomiku sám o sobě nezaručuje spravedlnost ani vznik kvalitních pracovních míst. Co naopak vyžaduje jsou cílené zásahy, strategické investice, průběžné studie a pečlivé propojení environmentálních politik s politikami zaměstnanosti, odborného vzdělávání, sociální ochrany a dodržování pracovního práva.

Doporučení navazují na devět principů ILO pro spravedlivou transformaci a poskytují konkrétní vodítka od makroekonomických a sektorových politik až po podporu podniků, rozvoj dovedností, posílení bezpečnosti práce, rozšíření sociální ochrany, aktivní politiky zaměstnanosti, ochranu pracovních práv a sociální dialog. Dokument zároveň zdůrazňuje nutnost cílených veřejných investic do pracovně intenzivních cirkulárních činností, do rozvoje recyklační a opravárenské infrastruktury, a propojení firem v rozvojových a vyspělých zemích pro sdílení technologií a know-how.

Dalším klíčovým bodem je potřeba dalšího výzkumu. Současný globální přehled je jen začátkem a je potřeba doplnit detailnější data o pracovnících, mzdách, pracovních podmínkách, genderových aspektech, typech podniků i regionálních specifikách. Zásadní mezera spočívá také v absenci modelu pro zachycení cirkulárních aktivit v zemědělství, které tvoří významnou část pracovní síly a v mnoha zemích se cirkulární principy prolínají s tradičními způsoby hospodaření.

Dokument také vyzývá k systematickému propojení statistických systémů, terénního výzkumu a institucí, které mohou zajistit přesnější zachycení reality a podpořit tvorbu politik, které jsou reálně spravedlivé a udržitelné. Tento první globální přehled zaměstnanosti v cirkulární ekonomice tak otevírá novou datovou kapitolu. Ukazuje reálný rozsah a povahu práce, upozorňuje na nerovnosti a rizika a zároveň poskytuje pevný základ pro to, aby především politici pochopili, že cirkulární ekonomika nešetří jen zdroje ale také jejím je významným zdrojem důstojných pracovních příležitostí.