Kde se na světě nejlépe člověku dýchá a žije? Planeta se dusí, ale existují výjimky, které berou dech

Zatímco většina světa bojuje s neviditelným nepřítelem v podobě jemných prachových částic, jen hrstka míst na planetě nabízí Ovzduší tak čistý, že splňuje nejpřísnější zdravotní limity. Nová globální data ukazují dramatické rozdíly mezi regiony a odhalují, jak křehká je kvalita ovzduší i tam, kde byla dosud považována za samozřejmost.

Otázka, kde se na světě nejlépe dýchá, dnes už není jen poetickou úvahou, ale přesně měřitelným ukazatelem kvality života. Nejnovější globální analýza kvality ovzduší za rok 2025, kterou zveřejnila společnost IQAir na základě dat z více než 40 tisíc měřicích stanic po celém světě, pracuje s koncentracemi jemných prachových částic PM_2.5, které patří mezi nejnebezpečnější znečišťující látky. Do sběru dat se zapojují nejen státní instituce, ale i univerzity, neziskové organizace a občanští vědci, což z této zprávy činí jeden z nejkomplexnějších globálních pohledů na kvalitu ovzduší vůbec.

Výsledky jsou znepokojivé. Pouze 13 zemí na světě dokázalo splnit doporučený roční limit Světové zdravotnické organizace, který činí 5 mikrogramů na metr krychlový. Ještě výmluvnější je jiný údaj pouze 14 procent měst na planetě se do tohoto bezpečného pásma vůbec vešlo, což představuje zhoršení oproti předchozímu roku. Ovzduší, který by měl být základním předpokladem zdravého života, se tak pro většinu lidstva stává luxusem.

Geograficky se čisté ovzduší koncentruje především v méně industrializovaných nebo klimaticky specifických oblastech. Nejlépe si vedou regiony Latinské Ameriky a Oceánie, kde se nachází většina zemí splňujících přísné limity. Mezi absolutními „premianty“ najdeme například Francouzskou Polynésii, Island nebo Nový Zéland, kde roční koncentrace částic patří k nejnižším na světě. Tyto oblasti těží z kombinace nízké hustoty obyvatelstva, omezené průmyslové činnosti a příznivých klimatických podmínek, které napomáhají rozptylu znečištění.

Na opačné straně spektra stojí regiony, kde se dýchání stává zdravotním rizikem. Nejhorší situace dlouhodobě panuje v jižní a střední Asii a v některých částech Afriky. Země jako Pákistán, Bangladéš nebo Indie vykazují několikanásobně vyšší koncentrace, než doporučuje zdravotnická norma. V těchto oblastech se kombinuje intenzivní průmysl, spalování fosilních paliv, zemědělské vypalování i rychlá urbanizace bez odpovídající infrastruktury.

Znepokojivý je i fakt, že čisté ovzduší není stabilní, tedy že kvalita ovzduší u není statický stav. Rok 2025 ukázal, jak snadno může být narušen. Významnou roli sehrály rozsáhlé lesní požáry, které zasáhly i regiony tradičně považované za relativně čisté. Emise z hořící biomasy dosáhly rekordních hodnot a zhoršily kvalitu ovzduší i v Evropě či Severní Americe.

Evropa se nachází někde uprostřed tohoto globálního spektra. Například Česká republika dosahuje hodnot kolem 13 mikrogramů na metr krychlový, což je více než dvojnásobek doporučeného limitu, ale stále výrazně méně než v nejvíce zasažených regionech. Ani zde však nelze hovořit o skutečně čistém ovzduší v globálním měřítku.

Zásadní otázka tedy nezní jen kde se dnes dýchá nejlépe, ale jak dlouho to tak zůstane. Data ukazují, že i nejčistší oblasti jsou zranitelné a že ochrana ovzduší vyžaduje dlouhodobou a aktivní strategii. Čisté ovzduší už není samozřejmostí danou geografickou polohou, ale výsledkem politických rozhodnutí, technologických inovací a společenské odpovědnosti.

Zpráva zároveň upozorňuje na zásadní nerovnosti v samotném měření kvality ovzduší. Zatímco v Evropě nebo Severní Americe existují husté sítě monitorovacích stanic, rozsáhlé části Afriky a západní Asie zůstávají stále nedostatečně pokryté. V některých státech jsou jediným zdrojem dat nízkonákladové senzory provozované komunitami nebo jednotlivci. To znamená, že skutečný rozsah znečištění může být v řadě regionů ještě podhodnocený a realita pro místní obyvatele ještě horší.

Velkou roli v kvalitě ovzduší hrají také konkrétní zdroje znečištění, které se regionálně liší. Ve velkých asijských metropolích dominují emise z dopravy, průmyslu a spalování uhlí, zatímco v jihovýchodní Asii se výrazně projevuje sezonní vypalování biomasy a lesní požáry. V Africe a částech Latinské Ameriky přispívá ke znečištění i spalování odpadu nebo používání pevných paliv v domácnostech. Společným jmenovatelem je však rostoucí tlak lidské činnosti na životní prostředí.

Zpráva rovněž připomíná, že dopady znečištěného ovzduší nejsou rozloženy rovnoměrně. Nejzranitelnější skupinou jsou děti, u nichž může dlouhodobé vystavení znečištění způsobit nevratné poškození plic a zvýšit riziko chronických onemocnění v dospělosti. V tomto kontextu se kvalita ovzduší stává nejen ekologickým, ale i zásadním sociálním a zdravotním problémem.

Znečištění ovzduší se navíc stále častěji objevuje mezi hlavními globálními riziky. Mezinárodní instituce ho nově řadí mezi klíčové faktory ovlivňující veřejné zdraví i ekonomickou stabilitu. Ambiciózní cíle, jako je snížení úmrtnosti spojené se znečištěním na polovinu do roku 2040, ukazují, že problém už nelze ignorovat, otázkou však zůstává, jak rychle se podaří přejít od plánů k reálným výsledkům.

V konečném důsledku tak mapa světa podle kvality ovzduší je i obrazem globální nerovnosti. Zatímco někde je dýchání stále přirozeným aktem, jinde se stává každodenním zdravotním rizikem. A právě v tomto kontrastu se skrývá jedna z největších výzev současnosti, protože boj o čisté ovzduší je ve své podstatě bojem o kvalitu a délku lidského života.

Zajímavý kontrast k mapě globálního znečištění přináší i nový index takzvaných „nature-first“ měst, který sestavili analytici cestovní společnosti Iglu Cruise. Ten hodnotí nejen kvalitu ovzduší, ale i podíl zeleně a dostupnost veřejných parků, tedy faktory, které přímo ovlivňují každodenní kontakt obyvatel s přírodou. Ukazuje se, že právě kombinace čistého vzduchu a snadného přístupu k zeleni vytváří prostředí, kde se nejen dobře dýchá, ale i žije.

Na špičce tohoto žebříčku stojí Oslo, kde má 95 procent obyvatel park nebo přírodní plochu doslova pár minut od domova. Město propojuje urbanismus s přírodou natolik důsledně, že lesy a jezera začínají prakticky na okraji centra. Podobný model následují i další severské metropole jako Helsinky nebo Stockholm, kde tvoří zeleň a voda přirozenou součást městské struktury a kde kvalita ovzduší patří k nejlepším na světě.

Evropa v tomto ohledu výrazně dominuje, což je patrné i na příkladu Vilniusu nebo Vídně. Litevská metropole má více než 60 procent území pokrytého zelení a rozsáhlou síť stezek, zatímco Vídeň integruje historické parky i chráněné lesy přímo do života města. Tyto příklady ukazují, že čisté ovzduší není náhoda, ale výsledek dlouhodobého plánování, které počítá s přírodou jako s klíčovou součástí infrastruktury.

Zcela specifický přístup pak reprezentují města jako Singapur nebo Sydney, kde se příroda stává součástí architektury samotné. Vertikální zahrady, zelené střechy a propojené parky zde vytvářejí komplexní ekosystém i v extrémně hustě zastavěném prostoru. Právě tato města naznačují možnou budoucnost urbanismu, ve které nebude nutné volit mezi moderním životem a čistým vzduchem, ale kde se obojí stane standardem.