Když je všechno strategické, není strategické už nic. Kde končí veřejný zájem a začíná nenasytnost mocných?

Luxusní resort na albánském ostrově Sazan není jen spor o jeden kus pobřeží. Je to příběh o tom, jak se pojem strategická investice stává univerzálním klíčem k odemykání území, která byla ještě včera považována za nedotknutelná. A také o otázce, zda dnešní elity ještě rozlišují mezi vytvářením hodnot a proměnou všeho živého, vzácného a veřejného v další položku na seznamu investičních příležitostí.

Když Ivanka Trumpová prohlásila, že s manželem Jaredem Kushnerem ostrov Sazan „objevili“, vyvolalo to v Albánii vlnu pobouření. Tisíce lidí vyšly do ulic, protože nešlo jen o nešťastně zvolenou formulaci. Za jedinou větou se skrývá mnohem hlubší způsob uvažování. Ostrov, který byl po generace součástí národní krajiny, historie a přírodního dědictví, se v tomto pohledu mění na objekt. Na aktivum. Na příležitost. Na místo čekající na svého investora.

Právě zde se otevírá otázka, co vlastně znamená strategická infrastruktura. Původní význam byl poměrně jasný. Strategická byla elektrárna, přehrada, železniční koridor, spalovna, nemocnice nebo vodovod. Tedy něco, bez čeho společnost nemůže dlouhodobě fungovat. Něco, co slouží celku a jehož přínos přesahuje soukromý zisk investora.

V posledních desetiletích se však význam tohoto pojmu nenápadně posunul. Strategickou investicí se může stát téměř cokoli. Logistický park. Golfový areál. Obří obchodní centrum. Soukromý resort pro nejbohatší klientelu planety. Albánská vláda ostatně projektu na Sazanu skutečně udělila status strategické investice a právě tento status se stal jedním z hlavních zdrojů současných protestů.

Tady se dostáváme k jádru problému. Není totiž rozhodující, zda resort vytvoří několik stovek pracovních míst nebo přinese nové daňové příjmy. Téměř každá rozsáhlá developerská stavba přinese nějaká pracovní místa. Skutečná otázka zní jinak. Může být luxusní enkláva určená pro velmi úzkou skupinu globálních boháčů skutečně strategickým zájmem celé společnosti?

Pokud odpovíme ano, pak se hranice veřejného zájmu rozpouští. Jakmile lze za strategickou infrastrukturu označit resort, kasino nebo soukromou marinu, stává se tento pojem jen administrativní nálepkou, která usnadňuje překonávání ekologických, majetkových a společenských překážek včetně těch legislativních.

Případ Sazanu navíc ukazuje ještě jednu věc. Moderní nenasytnost už dávno nespočívá v tom, že někdo chce více peněz. Peníze samy o sobě přestávají být cílem. Skutečným cílem je získávat stále vzácnější a exkluzivnější prostory. Nejde o další hotel ve městě. Jde o celý ostrov. Nejde o běžnou pláž. Jde o chráněné pobřeží. Nejde o dostupné bydlení pro místní obyvatele. Jde o místo, kam se většina místních nikdy nepodívá.

Tento mechanismus lze pozorovat po celém světě. Nejvyšší forma bohatství už není vlastnit dům. Nejvyšší forma bohatství je vlastnit výhled. Vlastnit horizont. Vlastnit pobřeží. Vlastnit kus přírody, který byl dosud veřejný nebo alespoň symbolicky společný. Čím vzácnější místo, tím vyšší prestiž. A čím větší ekologická či kulturní hodnota území, tím silnější investiční magnet.

Proto mnohé Albánce nerozzlobila jen samotná stavba. Rozhněvala je představa, že jejich země je vnímána jako prostor čekající na kolonizaci kapitálem. Protestní hesla typu „Albánie není na prodej“ nejsou jen ekologickou námitkou. Jsou výrazem odporu proti pocitu, že rozhodování o budoucnosti země se přesouvá od občanů k investorům a politickým „elitám“.