Když se oceán zadře aneb Golfský proud může zkolabovat ještě za naší generace

Kolaps Golfského proudu už dávno není jen zápletkou katastrofických filmů. Vědecké modely ukazují, že se z neviditelného motoru oceánu stává slabé srdce planety. A pokud začne vynechávat, účty nám vystaví nejen příroda, ale i naše vlastní pohodlnost, s jakou jsme dlouho přehlíželi varovné signály. Varování vědců už tak není vzdálenou fikcí, ale realistickým scénářem pro život současné generace.

Představte si motor, který běží nepřetržitě desetitisíce let. Nikdy se nevypnul, nikdy nezastavil, jen poháněl obrovský systém, díky němuž je klima na Zemi relativně stabilní. Tento motor se jmenuje Atlantická meridionální cirkulace (zkráceně AMOC), a právě ona stojí za známým Golfským proudem. Teplý proud, který z Karibiku putuje na sever, se u pobřeží Evropy ohřívá, ochlazuje, mísí se se slanější a studenější vodou a tím celý oceánský systém „dýchá“. Bez něj by Evropa nebyla místem s mírnými zimami a úrodnými poli, ale spíše drsným, chladným prostorem připomínajícím Kanadu.

Vědecký tým z Utrechtu však nedávno zveřejnil studii, která vzbudila pozornost nejen odborníků, ale i politiků. Analyzoval více než dvacet pět klimatických modelů a popsal nový fyzikální indikátor, který ukazuje, kdy se tento oceánský motor může začít zadírat. Jde o změny ve vztlaku (buoyancy) oceánské vody – tedy v její hustotě dané teplotou a slaností. Pokud povrchové vrstvy nad severním Atlantikem ztrácejí svoji schopnost klesat a mísit se s hlubší vodou, systém se začíná rozpadat. A právě tento indikátor se v simulacích mění mezi lety 2055 a 2063. To je horizont, který se překrývá s životem dnešní generace.

Evropský komisař pro klima Wopke Hoekstra na tato zjištění reagoval slovy, že jde o „budíček“, který nelze ignorovat. Kolaps Golfského proudu by totiž neznamenal jen jednu z mnoha klimatických změn, ale zásadní přelom, který by překreslil mapu počasí a života na celé planetě. Zatímco se často hovoří o oteplování planety, paradoxně by v Evropě mohl tento proces přinést ochlazení. Teplý oceánský pás, který nás chrání před mrazy, by zeslábl nebo úplně zmizel, a evropské zimy by se začaly podobat těm kanadským.

Jenže změny by nebyly jen o teplotě. Oceánská cirkulace totiž určuje i rozložení srážek. Některé oblasti by trpěly suchem, jiné by postihly prudké lijáky. Bouřkové dráhy, tedy cesty, po kterých se přes Evropu přesouvají fronty, by se posunuly. Zemědělství, které je dnes závislé na relativně předvídatelném klimatu, by čelilo naprosto jiným podmínkám. A zdaleka by to nebyla jen Evropa – celý tropický pás by se proměnil, monzuny by zeslábly, hladiny moří by se regionálně zvýšily. Kolaps AMOC je proto označován za jeden z tzv. „tipping points“ (bodů zlomu), jejichž překročení spouští nevratnou řetězovou reakci.

Studie přitom ukazuje i další zajímavý rozměr. V minulosti se vědci snažili kolaps AMOC předvídat podle transportu sladké vody přes 34. rovnoběžku jižní šířky. Jenže tento ukazatel se v praxi ukázal jako nespolehlivý – systém se po krátkodobých změnách dokázal zotavit. Nový indikátor, založený na vztlaku, je robustnější. Chová se jako červená kontrolka v autě: když se rozsvítí, nelze to ignorovat. A co je podstatné – tato kontrolka v modelech bliká stále dříve a dříve.

Pro laika může být složité představit si, jak funguje oceánská cirkulace. Jednoduše řečeno – když je voda studená a slaná, je těžší, a proto klesá ke dnu. Tím se spouští proudění, které zase na povrch přináší teplejší vodu z jihu. Pokud se ale severní Atlantik zředí sladkou vodou z tajících ledovců a zároveň se ohřeje, jeho schopnost „klesat“ se ztrácí. Je to podobné, jako když se do motoru místo oleje dostane voda – dříve či později se zadře.

Podstatné je, že varovný signál se objevuje i ve střední variantě vývoje emisí – tedy ne jen v tom nejhorším scénáři, kdy by svět bez zábran spaloval uhlí, ropu a plyn. Už při globálním oteplení zhruba o 2,5 až 2,7 °C, což je hodnota, kterou by podle dnešních politik mohl svět reálně dosáhnout do konce století, se modely dostávají k bodu zlomu. Jinými slovy: kolaps Golfského proudu není vzdálená fikce, ale logický důsledek současného trendu.

Oceán ale reaguje pomalu, a proto se může zdát, že máme ještě spoustu času. Jenže právě jeho setrvačnost skrývá nebezpečí – když se trend jednou nastartuje, změny budou dlouhodobé a těžko vratné. Oceánská cirkulace nefunguje na měsíce nebo roky, ale na celá století. Pokud se jednou zlomí, žádná politická dohoda ani technologický zázrak ji nedokáže rychle nastartovat znovu.

Tento obraz je důvodem, proč vědci i politici bijí na poplach. Zatímco v minulosti se hovořilo o změnách klimatu v abstraktních číslech, nyní se dostáváme k velmi konkrétnímu scénáři: během našich životů se může zastavit proud, který formoval evropskou civilizaci. Možná to nebude znít tak dramaticky jako tající ledovce v Grónsku, ale důsledky pro klima a životní podmínky by byly ještě zásadnější.

Studie z Utrechtu tak není jen dalším akademickým článkem. Je to varovný list, který se snažíme přeložit do jazyka, jemuž každý rozumí. Není to příběh o vzdálené budoucnosti, ale o nadcházejících desetiletích. O dětech, které dnes chodí do školy a které možná zažijí Evropu zcela odlišnou od té, kterou známe. O generaci, která bude muset řešit, jak žít v podmínkách, které budou připomínat spíše chladnou severní Ameriku než současnou střední Evropu.

Další podrobnosti:

Physics‐Based Indicators for the Onset of an AMOC Collapse Under Climate Change