Kritické suroviny a konec fosilních paliv. New York řeší budoucnost světové energetiky

Jedenáct let po přijetí Pařížské dohody se klimatická politika ocitá na křižovatce. Zatímco OSN varuje před překročením teplotní hranice 1,5 °C, Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa ustupují od mezinárodní klimatické spolupráce. Newyorský klimatický summit proto přinesl důležitou otázku, jak udržet globální spolupráci v době, kdy se rozcházejí nejen politické priority, ale také představy o cestě k energetické bezpečnosti a hospodářské prosperitě.

New York se ve dnech 22. až 24. září stal jedním z hlavních center mezinárodní klimatické politiky. V rámci 81. zasedání Valného shromáždění OSN se zde uskutečnil klimatický summit svolaný generálním tajemníkem OSN Antóniem Guterresem. Setkání 23. září spojilo představitele států, mezinárodních organizací, finančních institucí, podnikatelského sektoru i občanské společnosti. Deset let po přijetí Pařížské dohody mělo zhodnotit dosavadní pokrok a hledat cesty k rychlejšímu snižování emisí, posílení energetické bezpečnosti a ochraně zemí nejvíce ohrožených klimatickými dopady.

Úvod summitu byl přitom výrazně ostřejší, než by mohl naznačovat tradiční jazyk mezinárodní klimatické diplomacie. António Guterres vyzval státy k prolomení závislosti na uhlí, ropě a plynu a varoval, že další sázka na ropu a plyn uzamkne svět do desítek let zranitelnosti. Zdůraznil také princip, podle něhož mají za škody spojené se znečištěním nést náklady jejich původci. Guterres současně vyzval státy, aby předložily důvěryhodné národní plány ukončení produkce a spotřeby uhlí, ropy a plynu s jasnými časovými horizonty. Podle něj má v tomto směru sehrát vedoucí úlohu skupina G20, která představuje přibližně 80 procent světových emisí.

Realita vynucuje změnu rétoriky

Atmosféra summitu byla poznamenána vědomím, že dosavadní klimatické závazky nestačí. OSN otevřeně připouští, že dočasné překročení hranice oteplení o 1,5 °C je nyní prakticky nevyhnutelné. Výkonný tajemník Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu Simon Stiell přesto zdůraznil, že právě proto je nutné urychlit snižování emisí a následně dostat globální oteplení zpět pod tuto hranici co nejrychleji. Podle něj mezinárodní spolupráce již přispěla ke snížení odhadovaného oteplení z více než 4 °C na přibližně 2,6 °C. Výsledek představuje významný posun oproti dřívějším scénářům, stále však zůstává daleko od klimatických cílů.

Význam summitu podtrhl také jeho politický kontext. Pro Antónia Guterrese šlo o poslední klimatický summit v roli generálního tajemníka OSN, kterou opustí na konci roku. Ve svých vystoupeních opakovaně upozorňoval na rozpor mezi vysokými zisky fosilního průmyslu a nedostatečným financováním adaptace na klimatické změny. Jeho vystoupení tak znovu otevřelo otázku, kdo ponese náklady transformace a nakolik jsou současné finanční mechanismy schopny pomoci zemím, které mají na změně klimatu nejmenší podíl, ale čelí jejím nejzávažnějším důsledkům.

Transatlantický rozchod v energetických prioritách

Zvláštní pozornost přitahuje postoj Spojených států. Administrativa Donalda Trumpa se odklání od mezinárodní klimatické politiky a její přístup se výrazně liší od priorit, které na summitu prosazovala OSN. Pro další vývoj je podstatné, že Spojené státy patří mezi klíčové světové ekonomiky, významné producenty energie a zásadní aktéry globálních investičních toků. Jejich přístup proto ovlivňuje nejen mezinárodní klimatická jednání, ale také podmínky, za kterých se rozvíjejí nízkoemisní technologie, energetika a průmyslové investice. Newyorský summit však nelze považovat za okamžik, kdy by došlo k potvrzení nového amerického klimatického závazku nebo k obratu v politice Washingtonu.

Právě v době, kdy Washington od mezinárodní klimatické agendy ustupuje, přišlo z Evropy výrazné gesto. Německo v souvislosti s newyorským summitem předložilo OSN svou národní cestovní mapu pro postupný odklon od fosilních paliv do roku 2045. Takzvaná TAFF roadmap, tedy plán Transitioning Away from Fossil Fuels, shrnuje opatření, která mají Německo dovést ke klimatické neutralitě prostřednictvím rozvoje obnovitelných zdrojů a elektrifikace dopravy, vytápění a průmyslových procesů. Německo je podle své vlády třetí zemí, která takový plán předložila.

Pro Evropu a její průmysl je tento vývoj důležitý také z ekonomického hlediska. Rozdílné tempo klimatických opatření může ovlivňovat investiční rozhodování, náklady na energie i konkurenceschopnost výrobců. Zatímco evropské podniky čelí požadavkům na snižování emisí a účinnější využívání zdrojů, jejich konkurenti na jiných trzích mohou působit v odlišném regulatorním prostředí. Klimatická politika se tak stále výrazněji prolíná s průmyslovou strategií, obchodem a otázkou materiálové bezpečnosti.

Geopolitický zápas o suroviny budoucí ekonomiky

Právě materiálová bezpečnost se v New Yorku dostala do popředí také v souvislosti s kritickými nerostnými surovinami. OSN oznámila spuštění nového podpůrného mechanismu pro země bohaté na tyto suroviny. Prvními šesti zeměmi, kterým má být podpora poskytnuta, jsou Guinea, Indonésie, Madagaskar, Nigérie, Zambie a Zimbabwe. Mechanismus má těmto státům pomoci zlepšit správu nerostného bohatství, zvýšit podíl zpracování přímo v zemích těžby a vytvořit více pracovních míst a příjmů. Týká se surovin, jako jsou měď, lithium, kobalt, nikl a prvky vzácných zemin, které jsou nezbytné pro řadu technologií energetické transformace.

Právě hospodářské souvislosti byly patrné také při představování agendy nadcházející klimatické konference COP31. Turecké předsednictví ji v New Yorku představilo jako program zaměřený na uskutečňování již přijatých závazků a jejich přeměnu v konkrétní projekty. Mezi oznámenými cíli je zvýšení podílu elektřiny na konečné spotřebě energie na 35 procent do roku 2035, snížení energetické náročnosti budov nejméně o čtvrtinu a zvýšení globální míry využívání druhotných surovin na 15 procent. Agenda počítá také s omezením očekávaného růstu komunálního odpadu na polovinu.

Výzvy pro globální recyklační průmysl

Právě poslední dva cíle zasluhují pozornost odpadového hospodářství. Vyšší využívání druhotných surovin může přispět ke snížení spotřeby primárních zdrojů, omezení emisí i posílení materiálové bezpečnosti. Pro recyklační průmysl však bude zásadní, zda se deklarované ambice promítnou do stabilní poptávky po recyklovaných materiálech, investic do zpracovatelských kapacit a konkrétních ekonomických nástrojů. Samotné zvýšení sběru a třídění totiž nezaručuje, že recyklát skutečně najde uplatnění na trhu.

COP31 se uskuteční od 9. do 20. listopadu 2026 v turecké Antalyi. Turecko povede předsednictví a akční agendu, zatímco Austrálie převezme vedení formálních jednání. Rozdělení rolí je samo o sobě významné a ukazuje, že příprava konference bude vyžadovat koordinaci mezi různými politickými a geografickými zájmy. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan přitom v New Yorku upozornil, že od všech zemí nelze očekávat stejné tempo klimatických opatření, pokud přetrvávají rozdíly v přístupu k financování a technologiím. Podle něj musí klimatické cíle odpovídat hospodářským a společenským podmínkám jednotlivých států.

Existenční hrozby a tlak ostrovních států

Summit v New Yorku je letos úzce propojen také s otázkou rostoucí hladiny oceánů a budoucnosti malých ostrovních států. Na půdě OSN se 24. září koná vysoké jednání věnované existenčním hrozbám spojeným se zvyšováním hladiny moří. Pro státy v Tichomoří nejde o vzdálený klimatický scénář, ale o otázku budoucnosti jejich území, obyvatelstva a infrastruktury. Některé z těchto států proto dlouhodobě podporují vznik mezinárodní smlouvy o nešíření fosilních paliv, která by stanovila pravidla pro postupné ukončování těžby a využívání uhlí, ropy a plynu. Šest tichomořských států včetně Federativních států Mikronésie, Tuvalu, Vanuatu, Fidži a Palau letos společně vyzvalo k vytvoření takové globální smlouvy.

Newyorský summit tak nepřinesl jednotnou odpověď na otázku, jak má svět postupovat v době rostoucích klimatických rizik a rozdílných politických priorit. Ukázal však, že těžiště klimatické politiky se stále více přesouvá od formulování ambiciózních cílů k jejich skutečnému naplňování. Pro průmysl, energetiku i odpadové hospodářství bude rozhodující, zda se mezinárodní závazky promění v investice, funkční trhy a ekonomicky životaschopná řešení. Právě podle toho se bude hodnotit nejen nadcházející COP31, ale i schopnost klimatické politiky obstát v podmínkách globální hospodářské soutěže.