Lesy pro lidi, vodu i klima. Evropská obnova přírody otevírá cestu k nové podobě krajiny

Když během letních veder hledají obyvatelé měst úkryt ve stínu stromů, málokdo si uvědomuje, že právě lesy, mokřady, řeky nebo louky se stávají jednou z nejdůležitějších součástí evropské strategie pro zvládání klimatických rizik. Evropská unie proto přijala historické nařízení o obnově přírody, které má během příštích desetiletí vrátit život tisícům poškozených lokalit a současně posílit odolnost krajiny vůči suchu, povodním i rostoucím teplotám. Inspirativní příklady přitom nevznikají pouze na papíře. V sousedním Polsku už vznikají rozsáhlé komunitní lesy, které ukazují, jak může ochrana přírody přinášet konkrétní užitek lidem žijícím ve městech i jejich okolí.

Evropa se v posledních desetiletích soustředila především na ochranu nejcennějších přírodních území. Ukázalo se však, že samotná ochrana již nestačí. Podle Evropské komise je přibližně 81 procent evropských přírodních stanovišť ve špatném stavu. Ubývají opylovači, zhoršuje se stav půdy, řada vodních toků byla v minulosti technicky upravena a mnoho lesních ekosystémů ztratilo část své přirozené odolnosti. Právě proto vzniklo evropské Nařízení o obnově přírody, které vstoupilo v platnost v srpnu roku 2024 a vytváří společný rámec pro obnovu poškozených ekosystémů na pevnině i na moři.

Cílem není návrat krajiny do minulosti, ale vytvoření podmínek pro její dlouhodobé fungování v podmínkách rychle se měnícího klimatu. Evropská unie stanovila závazek zavést do roku 2030 opatření na obnovu nejméně dvaceti procent pevninských a mořských oblastí. Do poloviny století by se pak opatření měla vztahovat na všechny ekosystémy, které obnovu potřebují. Součástí nařízení jsou konkrétní cíle pro lesy, mokřady, řeky, jezera, travní porosty i městské prostředí. Členské státy mají postupně zlepšovat stav poškozených stanovišť a připravit vlastní národní plány obnovy s výhledem do let 2030, 2040 a 2050.

Význam těchto opatření dalece přesahuje oblast ochrany přírody. Zdravé lesy a mokřady dokážou zadržovat vodu v krajině, zmírňovat dopady přívalových srážek, ochlazovat okolní prostředí a ukládat uhlík. V době, kdy Evropa zažívá stále častější období sucha i extrémních srážek, se přírodní ekosystémy stávají součástí infrastruktury, bez které bude obtížné zajistit stabilní životní podmínky pro obyvatele měst i venkova. Evropská komise zároveň upozorňuje, že každý investovaný euro do obnovy přírody může přinést několikanásobně vyšší společenské a ekonomické přínosy.

Právě v této souvislosti získává mimořádnou pozornost nový přístup, který se začíná rozvíjet v Polsku. U Vratislavi vznikl první rozsáhlý komunitní les o rozloze přibližně 13 400 hektarů, který zahrnuje nejen samotnou Vratislav, ale také okolní obce jako Miękinia, Oborniki Śląskie, Długołęka, Kobierzyce, Siechnice či Kąty Wrocławskie. Na přípravě projektu spolupracovaly desítky odborníků, samospráv, lesníků i zástupců veřejnosti. Nejde přitom o izolovaný experiment. Polské ministerstvo klimatu spustilo program komunitních lesů kolem čtrnácti velkých měst včetně Varšavy, Krakova, Poznaně, Lodže, Štětína, Katovic, Gdaňsku nebo Bielska Bílé. Odhaduje se, že tyto lesy budou snadno dostupné přibližně 13 milionům obyvatel Polska, tedy více než třetině populace země.

Les zde není chápán pouze jako zdroj suroviny, ale jako veřejný prostor poskytující ekosystémové služby, které mají přímý dopad na kvalitu života. V nově vymezených územích se omezuje intenzivní těžba dřeva a větší důraz se klade na ochranu krajinných prvků, pramenišť, mokřadů, údolí, balvanů nebo přirozených vodních toků. Významnou roli hraje také ochrana starých stromů, které představují důležité útočiště pro ptáky, netopýry, hmyz a další organismy. Součástí přístupu je ponechávání většího množství mrtvého dřeva v lese a podpora přirozené obnovy porostů bez rozsáhlých umělých výsadeb.

Zajímavé je také složení porostů, které mají být v komunitních lesích podporovány. Vedle běžných druhů se větší prostor otevírá habru obecnému, lípě, javorům, jeřábu, vrbě jívě a původním ovocným stromům, které bývají v hospodářských lesích zastoupeny méně často. Tyto dřeviny přispívají k vyšší biologické rozmanitosti a poskytují potravu opylovačům i dalším živočichům. Cílem je vytvářet pestřejší a stabilnější lesní ekosystémy, které budou lépe odolávat suchu, škůdcům i extrémním výkyvům počasí.

Tento přístup velmi dobře zapadá do evropské strategie obnovy přírody. Nařízení totiž nestojí pouze na ochraně vzácných druhů, ale zdůrazňuje také význam krajiny pro zdraví lidí, potravinovou bezpečnost, hospodaření s vodou a adaptaci na klimatické změny. Lesy v okolí měst mohou fungovat jako přirozené klimatizační jednotky, snižovat teplotu během vln veder, zachytávat prachové částice a vytvářet prostor pro odpočinek i pohyb obyvatel. V hustě osídlené Evropě tak získává stále větší význam propojení ochrany přírody s každodenním životem společnosti.

Vratislavský region je v tomto směru mimořádně zajímavý také z přírodovědného hlediska. V okolí města se nacházejí cenné lužní lesy s dubem, jilmem a jasanem, které patří mezi biologicky nejbohatší lesní ekosystémy ve střední Evropě. Tyto porosty poskytují útočiště bobrům, vydrám, řadě druhů netopýrů a vzácným druhům datlovitých ptáků. Právě zachování podobných stanovišť je jedním z hlavních důvodů, proč evropská strategie obnovy přírody klade důraz nejen na výsadbu stromů, ale také na obnovu přirozených procesů v krajině.

Z českého pohledu jde o téma, které si zaslouží mimořádnou pozornost. Česká republika disponuje rozsáhlými lesními komplexy v blízkosti velkých měst a současně patří mezi země, které v posledních letech pocítily důsledky dlouhodobého sucha, kůrovcové kalamity i rostoucích teplot. Obnova přírodních funkcí krajiny proto není pouze ekologickým opatřením, ale také investicí do budoucí stability vodních zdrojů, zemědělství a kvality života obyvatel.

Polský příklad naznačuje, že budoucnost evropské ochrany přírody nemusí být spojena pouze s vymezováním chráněných území. Stále důležitější se stává vytváření krajiny, která dokáže současně chránit biodiverzitu, zadržovat vodu, ochlazovat města a poskytovat prostor pro každodenní život milionů lidí. Právě v tom spočívá jedna z nejzajímavějších myšlenek evropského Nařízení o obnově přírody. Jde tedy o snahu obnovit vztah mezi člověkem a krajinou tak, aby příroda nebyla vnímána jako vzdálený svět za hranicemi měst, ale jako součást prostředí, ve kterém žijeme každý den.