Macinka u kormidla MŽP: Konec zelené éry, nebo jen rétorický manévr?

Jméno Petr Macinka se v posledních dnech skloňuje častěji než kdykoli předtím. Předseda Motoristů sobě, dlouholetý kritik „zelené byrokracie“ a nově poslanec, se stal horkým kandidátem na post ministra životního prostředí. Pro někoho noční můra, pro jiné naděje na návrat racionality do rezortu, který podle jeho slov „už dávno přestal chránit životní prostředí a začal chránit ideologii“. Možný nástup Macinky do čela ministerstva otvírá otázku, jak by se proměnil resort, který po desetiletí patřil k pilířům evropské environmentální politiky.

Macinka se profiluje jako politik, který reprezentuje technokratický a zároveň populisticky laděný odpor vůči „přeregulovanosti“. Zastává názor, že ochrana přírody se v Evropě proměnila v nástroj politické kontroly a že české ministerstvo životního prostředí trpí přebujelou byrokracií. Odtud pochází jeho slavný, i když ironicky oceněný výrok o potřebě „odideologizovat ministerstvo“, který mu vynesl Zelenou perlu za nejvíce antiekologické prohlášení roku. Tato formulace však přesně vystihuje pravděpodobnou vizi: zbavit MŽP nánosu aktivistického myšlení, odstranit to, co považuje za ideologické blokády, a vrátit resortu „rozum a poměr“.

Naráží na realitu evropských závazků

Jakkoli tato rétorika rezonuje mezi voliči, kteří vnímají ekologickou politiku jako brzdu ekonomického rozvoje, Macinkova představa o ministerstvu naráží na celou řadu limitů. Česká republika je pevně zakotvena v evropském právním rámci, který stanovuje závazné emisní limity, standardy ochrany ovzduší, vod i půdy a povinnosti v oblasti biodiverzity či obnovitelných zdrojů. Žádný ministr životního prostředí, ať už s jakýmkoli postojem, se těmto pravidlům nemůže vyhnout, pokud nechce čelit sankcím či ztrátě financí z evropských fondů. Zároveň se nedá přehlédnout, že veřejnost v Česku se v ekologických otázkách polarizuje – zatímco část společnosti očekává od státu větší zásahy ve prospěch klimatu, druhá část, především mimo velká města, reaguje na klimatické politiky s rostoucí nedůvěrou.

Macinka se tak pohybuje mezi dvěma póly: na jedné straně stojí jeho voliči, kteří žádají méně byrokracie, více pragmatismu a „zdravý selský rozum“, na straně druhé stojí právní závazky, odborné instituce a mezinárodní tlak. Je pravděpodobné, že jeho působení by se zaměřilo spíše na symbolické reformy a rétorické přestavby než na skutečné rozvolnění environmentální legislativy. Mohl by se pokusit reorganizovat ministerstvo, zredukovat počet poradních orgánů, omezit dotace na ekologické projekty, které považuje za ideologicky motivované, a posílit spolupráci s resorty dopravy a průmyslu. V takovém scénáři by jeho hlavním poselstvím nebylo rušení pravidel, ale zpochybnění jejich smyslu – tedy přesun z roviny práva do roviny diskurzu.

Tento přístup by měl i své politické výhody. Macinka by se mohl prezentovat jako reformátor, který „vrací rovnováhu mezi člověkem a přírodou“, aniž by otevřeně porušoval evropské závazky. Jeho kritika zeleného „extremismu“ by oslovila voliče SPD a části ANO, ale v praxi by byl nucen dělat kompromisy s koaličními partnery. Mnohé jeho výroky o „zeleném teroru“ či „bruselských direktivách“ by tak mohly skončit spíše na tiskových konferencích než v reálné legislativě.

Proměna jazyka politiky a veřejné debaty

Přesto nelze podceňovat, jak zásadní by mohl být jeho vliv na veřejnou debatu o životním prostředí. Jestliže dosavadní ministři stavěli na konsenzuální rétorice o udržitelnosti, klimatické neutralitě a evropské solidaritě, Macinka by mohl přinést ostrý obrat směrem k suverenismu a ekonomické soběstačnosti. Taková změna by se projevila i v komunikaci státu s veřejností – místo jazykem vědy a závazků by se začalo mluvit jazykem svobody a efektivity. Otázkou zůstává, zda by takový diskurz byl jen dočasným ventilem frustrace, nebo by skutečně přepsal české environmentální paradigma.

Ministerstvo životního prostředí je institucí, která odráží vztah společnosti k vlastní krajině, přírodě a odpovědnosti za ni. Pokud by ho vedl politik, jehož program stojí na odmítnutí ideologie, mohlo by se paradoxně ukázat, že právě ideologie je to, co mu umožňuje přežít v politickém prostoru. Macinkova ambice „odideologizovat“ ministerstvo by se mohla změnit ve zcela novou ideologii – ideologii deregulace, hospodářské priority a technokratické kontroly. Ať už jeho jmenování nakonec dopadne jakkoli, jedno je jisté: pokud usedne do čela MŽP, nebude to pokračování zelené éry, ale její zkouška z odolnosti, tedy jako moc vybledne.

Když odpad potká ideologii

Pokud bychom aplikovali Macinkův dosavadní způsob uvažování na klíčové oblasti české odpadové politiky — tedy výstavbu zařízení na energetické využívání odpadu (ZEVO), ukončení skládkování a systém pokut pro obce za neplnění cílů třídění — lze odhadnout jeho přístup. Byl by spíše pragmaticko-ekonomický, méně environmentálně ambiciózní, ale přitom komunikačně velmi razantní.

Macinka se dlouhodobě vymezuje vůči „ideologickému přístupu“ v ekologické politice. To by se pravděpodobně projevilo i u ZEVO. Výstavbu spaloven by nevnímal jako ekologický problém, ale spíše jako technologickou a investiční příležitost. Argumentoval by, že spalovny mohou pomoci snížit závislost na skládkách, přinést teplo a energii a nahradit dovoz paliv. Na rozdíl od některých ekologických aktivistů by neřešil otázku emisí CO₂ jako hlavní překážku, ale spíše otázku efektivity a ekonomické návratnosti. Mohli bychom tak očekávat, že by podporoval výstavbu nových ZEVO zařízení, s cílem zrychlit povolovací procesy a omezit byrokratické překážky. Méně by ho zajímaly environmentální dopady v detailu, více by akcentoval energetickou soběstačnost.

V otázce ukončení skládkování by byl jeho postoj mnohem komplikovanější. Lhůta roku 2030, která je stanovena zákonem o odpadech, o pět let předbíhá evropskou legislativu, což by byl pro Macinku jasným symbolem „bruselské nesvobody“. Pravděpodobně by argumentoval, že zákaz skládkování je uměle urychlován a že české obce ani infrastruktura nejsou na takový přechod připraveny. Jeho typický postoj by mohl znít: „Nejdřív musíme mít kam a jak s odpadem naložit, až pak něco zakazovat.“ Tím by přirozeně otevřel prostor pro tlak na posun termínu, přičemž takový krok by měl zcela určitě politicky silnou podporu u řady zájmových skupin.

Zřejmě nejtvrdší postoj by zaujal k pokutám pro obce za neplnění třídících cílů. V jeho pojetí by se jednalo o typický příklad „absurdní zelené buzerace“, jak s oblibou říká. Z logiky jeho přístupu lze očekávat, že by usiloval o zmírnění nebo úplné zrušení sankčního režimu, alespoň v přechodném období. Pravděpodobně by prosazoval motivační, nikoli represivní přístup — tedy místo pokut by navrhoval dobrovolné systémy odměn nebo dotací.

Ve všech třech oblastech by se tedy spojovala ekonomická racionalita s politickým populismem. Macinka by se prezentoval jako ochránce obcí a podnikatelů před „bruselským diktátem“, ale ve skutečnosti by tím mohl zpomalit strukturální přechod k modernímu odpadovému hospodářství. Z hlediska krátkodobé politiky by to byl krok, který by mu získal popularitu. Z hlediska dlouhodobé udržitelnosti by to ale mohlo znamenat odklon od evropského trendu cirkulární ekonomiky a riziko, že se Česko stane „odpadovým konzervativcem“ ve středu Evropy.

Inspekce na tenkém ledě

Pokud by Petr Macinka získal vliv na správu národních parků, šlo by o jednu z nejkontroverznějších oblastí jeho působení. Národní parky představují jádro ochrany přírody v České republice, ale zároveň jsou častým terčem politických sporů, protože zasahují do práv obcí, vlastníků a místních podnikatelů. Macinkova dlouhodobá rétorika, zdůrazňující svobodu, „rozumné využití území“ a odpor vůči „zelenému fanatismu“, naznačuje, že by se jeho přístup v této oblasti výrazně lišil od dosavadního trendu. Macinka by také mohl přehodnotit způsob financování národních parků. Místo podpory ochrany přírody jako veřejného statku by se mohl zaměřit na ekonomické zhodnocení území – tedy na podporu turismu, komerčních projektů nebo partnerství se soukromým sektorem. Mohl by argumentovat, že národní parky musí „vydělávat samy na sebe“ a že ochrana přírody nesmí být překážkou rozvoje regionů.

Pokud by Petr Macinka usedl do čela ministerstva životního prostředí, otázka České inspekce životního prostředí (ČIŽP) by se stala jedním z nejcitlivějších testů jeho vládnutí. ČIŽP je přitom institucí, která má v českém systému ochrany životního prostředí klíčovou roli: provádí kontrolu dodržování zákonů, vydává sankce, zjišťuje ekologické škody a dohlíží i na velké průmyslové podniky. V rukou politika, který se profiluje jako odpůrce „zelené buzerace“, by taková moc mohla nabýt zcela jiného významu.

A právě zde se objevuje klíčový kontrast se šéfem hnutí ANO a jeho obchodním zájmům. Andrej Babiš, jehož ekonomické impérium zahrnuje mimo jiné chemický, zemědělský a potravinářský sektor, patří k těm, na které ČIŽP dlouhodobě dohlíží. Podniky ze skupiny Agrofert byly v minulosti opakovaně pokutovány – například za úniky amoniaku, znečištění vod nebo spalování odpadů. Z tohoto pohledu by bylo politicky výhodné mít na MŽP člověka, který přehodnotí přístup k inspekcím a sníží jejich „agresivitu“ vůči průmyslu.

Kdo poručí přírodě?

Zda by se jméno Petr Macinka stalo symbolem zásadního otřesu v české environmentální politice je zatém otazníkem. Jeho možné jmenování do čela ministerstva životního prostředí by znamenalo odklon od dosavadní konsenzuální, vědecky podložené politiky k modelu, kde převládá pragmatismus, deregulace a hospodářské zájmy. Otázkou zůstává, zda půjde o krátkodobý populistický experiment, nebo zda jeho styl vlády přepíše vztah české společnosti k přírodě.

Nicméně příroda má jednu vlastnost, kterou politici často podceňují – schopnost reagovat a regulovat. Zde mluvíme o rovnováze, která si dříve či později sama vyžádá pozornost. Tornáda, sucha, povodně i kůrovcové kalamity jsou tichými připomínkami, že příroda nezná kompromisy ani ideologie, nezná levici ani pravici. Možná by tak nakonec právě ona byla tím jediným skutečným aktérem, který by Petru Macinkovi ukázal, že ministerstvo životního prostředí se dá řídit, ale přírodě vládnout prostě nedá.

Ministerstvo životního prostředí není kancelář ani tabulka s čísly. Je to živý prostor, kde se setkávají minulost, přítomnost a budoucnost. Každý zákon, každé rozhodnutí, každý kompromis rezonuje v krajině, ve městech, v lesích a řekách. Stromy rostou pomaleji než politické kariéry, řeky netrpělivě nesledují kalendáře úředníků, a zvířata ani počasí se neřídí ani jedním paragrafem. Životní prostředí je mozaika tisíců vzájemně propojených systémů – od emisních limitů, přes třídění odpadu a národní parky, až po klimatické jevy, které nelze zastavit, jen pochopit. Každá snaha o „řízení“ se zde střetává s neviditelnou, ale tvrdou logikou přírody. To, co dnes vypadá jako jednoduchá regulace nebo ekonomické řešení, zítra může vyvolat řetězec neočekávaných dopadů. A právě tato nevyzpytatelnost činí oblast životního prostředí fascinující i děsivou zároveň.

Jméno jednoho politika – byť sebevětšího reformátora – nikdy samo o sobě nerozhodne o budoucnosti české krajiny. MŽP je arénou, kde se mění moc, ideologie, zájmy i hodnoty společnosti. Každý krok je podmíněn evropskými pravidly, veřejnou diskuzí, vědeckými poznatky. Možná právě tato neviditelná, všudy přítomná dynamika je tím, co nakonec „vyhodnotí“ kroky politiků – a to nezávisle na jejich rétorice, populismu či ambicích. Budoucnost MŽP proto není otázkou jednoho jména ani jedné vlády.