Mezi ohněm a politickou odpovědností. Česko hledá odvahu řešit odpad dřív, než dojde čas

Česko se blíží okamžiku, kdy už nebude možné problémy s odpady pouze odsouvat na okraj politických i veřejných rozhodnutí. Rok 2030 není abstraktní milník z evropských strategií, ale pevná hranice, za níž má skončit skládkování dále využitelných a recyklovatelných odpadů. Zatímco u komunálních odpadů se postupně rýsují konkrétní technologická řešení, v oblasti nebezpečných odpadů zůstává realita mnohem tvrdší. Kapacity pro jejich bezpečné zpracování v Česku dlouhodobě chybí.

Návrh vybudovat ve Žďáru nad Sázavou teplárnu za více než 1,5 miliardy korun představuje ambiciózní spojení energetiky s oběhovým hospodářstvím. Zařízení s roční kapacitou 40 tisíc tun komunálního směsného odpadu má fungovat na principu dotřiďovací linky a následného spalování upraveného paliva, které má být z více než sedmdesáti procent biologicky rozložitelné. Zbytkové teplo má sloužit domácnostem v regionu a podle investorů přispět ke stabilitě cen tepla i ke snížení emisí ve srovnání s tradičními zdroji založenými na uhlí nebo plynu.

Projekt je navíc časově koncipován tak, aby mohl vstoupit do zkušebního provozu těsně před začátkem roku 2030, tedy před legislativním koncem skládkování využitelných odpadů, a stát se součástí systémového řešení, které Česko nutně potřebuje. Důležité je, že tento záměr není ve Žďáru provázen výrazným odporem veřejnosti a je vnímán spíše jako pragmatická odpověď na otázku, kam s odpadem v době, kdy se skládkování stává ekonomicky i legislativně neudržitelným.

Zcela jiný charakter má debata kolem plánované spalovny průmyslových a nebezpečných odpadů v Hůrce na Českobudějovicku. Projekt, za nímž stojí společnost Quail patřící do skupiny FCC, narazil na jednoznačný nesouhlas zastupitelů obce Temelín i části obyvatel regionu. Kritika se soustředí nejen na obavy z dopadů na životní prostředí a zdraví lidí, ale také na způsob, jakým byl záměr veřejnosti představen. Silným tématem je očekávaný nárůst těžké dopravy spojený s dovozem desítek tisíc tun nebezpečných materiálů ročně a pocit, že region, který už dnes nese zátěž jaderné energetiky a debat o hlubinném úložišti, je znovu stavěn před další riziko. Odpor se promítá do snahy maximálně využít proces posuzování vlivů na životní prostředí a otevřít širší veřejnou diskusi o tom, kde leží hranice přijatelné koncentrace environmentálně citlivých provozů.

Pod povrchem těchto dvou příběhů se ale skrývá stejný strukturální problém. Odborné analýzy dlouhodobě upozorňují, že Česká republika nemá dostatečné kapacity pro bezpečné a environmentálně odpovědné nakládání s nebezpečnými odpady. Termické zpracování a stabilizace těchto materiálů kapacitně neodpovídají objemům, které vznikají v průmyslu, zdravotnictví i dalších sektorech. Výsledkem je buď jejich přeprava na velké vzdálenosti, nebo setrvávání v méně vhodných způsobech nakládání, které zvyšují ekologická i ekonomická rizika. Tento deficit nelze obejít politickým prohlášením ani odkladem problému na další volební období.

Jasným signálem reality je i přechodné období pro zákaz skládkování vybraných spalitelných nebezpečných odpadů podle novely vyhlášky č. 273/2021 Sb., které bylo prodlouženo z konce roku 2025 až do konce roku 2027. Nebezpečné odpady tak budou i nadále končit na skládkách nikoli proto, že by se stát vzdal environmentálních ambicí, ale proto, že chybí technické a kapacitní předpoklady pro jejich jiné řešení. Tento krok je spíše přiznáním reality než oslabením cílů ochrany životního prostředí.

Do širšího kontextu zapadá i veřejné slyšení Senátu k záměru vybudování spalovny nebezpečných odpadů v Rybitví. Diskuse odborníků, samospráv i občanské veřejnosti zde odkryla hlubší slabiny českého systému hodnocení dopadů investičních záměrů na životní prostředí. Zazněla kritika nejasného rozdělení rolí, nedostatečné nezávislosti posuzování i omezené ochrany obyvatel v dotčených územích. Výstupem jsou doporučení směřující k posílení důvěryhodnosti procesu a k větší participaci veřejnosti, bez níž se žádné citlivé odpadové projekty neobejdou.

Celkový rozměr Českého spalovacího evergreenu vlastně spočívá v jednoduché, ale nepohodlné otázce. Pokud jako společnost odmítáme skládkování, musíme být připraveni přijmout technologie, které ho nahradí. Pokud uznáváme, že nebezpečné odpady vznikají a vznikat budou, musíme si přiznat, že jejich bezpečné zpracování nelze donekonečna přesouvat jinam nebo do nekonečna odkládat v čase. Rozdíl mezi Žďárem a Temelínem neukazuje, že jedny odpady jsou přijatelné a jiné ne, ale že důvěra, otevřenost a srozumitelnost rozhodování jsou klíčem k tomu, zda se nutná řešení stanou součástí krajiny, odpadové resp. energetické infrastruktury nebo symbolem konfliktu. Rok 2030 se blíží a s ním i okamžik, kdy už nebude možné volit mezi ideálním a nepohodlným, ale pouze mezi připraveností a odpadovou krizí.

V celé problematice by však neměla zaniknout role prevence vzniku odpadů, která zůstává základním pilířem moderní odpadové politiky. Vzdělávání, změna spotřebitelského chování, rozvoj reuse center, opravárenských iniciativ a cirkulárních modelů podnikání jsou nenahraditelné a dlouhodobě přinášejí pozitivní efekty. Zároveň je ale nutné vnímat jejich reálný dopad a časový horizont. Takzvaná "soft" řešení sama o sobě nedokážou eliminovat miliony tun odpadů, které v Česku každoročně vznikají. Vedle nich musí existovat i "hard" řešení, tedy technologická infrastruktura schopná tyto toky bezpečně a efektivně zpracovat. Skutečná odpovědnost nespočívá v volbě mezi prevencí a technologiemi, ale v jejich vyváženém propojení.