Muž, který uviděl Zemi jako jeden živý systém. Alexander von Humboldt předběhl svou dobu o dvě století

Byl přírodovědcem, cestovatelem, geografem, geologem, meteorologem i mimořádným pozorovatelem. Alexander von Humboldt vystoupal do výšek, kam se před ním téměř nikdo neodvážil, měřil teplotu, tlak, magnetismus i nadmořskou výšku, zakresloval rozšíření rostlin a porovnával podmínky na různých místech planety. Především však pochopil něco, co se stalo jedním ze základů moderní ekologie a vědy o klimatu. Příroda není souborem oddělených jevů. Je propojeným systémem, v němž změna jedné části může proměnit části ostatní. A člověk není mimo tento systém. Je jeho součástí a zároveň jeho významným činitelem.

Alexander von Humboldt se narodil 14. září 1769 v Berlíně do pruské aristokratické rodiny. Měl k dispozici vzdělání a prostředky, které mu umožnily vydat se cestou, jež by byla pro většinu jeho současníků prakticky nedostupná. Zájem o přírodní vědy u něj nikdy nezůstal u knih a kabinetních sbírek. Humboldt chtěl přírodu vidět, měřit a porovnávat přímo v terénu. Právě tato vlastnost se později stala jedním z hlavních zdrojů jeho vědeckého významu.

Rozhodujícím okamžikem jeho života se stala cesta do Latinské Ameriky, kterou podnikl společně s francouzským botanikem Aimé Bonplandem. V roce 1799 dorazili do dnešní Venezuely a během následujících pěti let prošli rozsáhlé části území dnešní Venezuely, Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Kuby a dalších oblastí. Sbírali tisíce rostlin a živočichů, měřili nadmořské výšky, teploty, tlak, magnetické pole Země a další fyzikální veličiny. Jejich cesta nebyla jen expedicí za neznámými druhy. Humboldt se pokoušel pochopit vztahy mezi organismy, půdou, vodou, atmosférou, nadmořskou výškou a klimatem.

Velehory jako mapa fungování přírody

Jedním z jeho nejslavnějších výstupů se stalo pozorování jihoamerických velehor. Při výstupu na Chimborazo v dnešním Ekvádoru se Humboldt dostal do výšky, která tehdy představovala jeden z nejvyšších dosažených bodů člověkem. Zajímalo ho přitom nejen samotné zdolání hory, ale především to, co se s rostlinami a dalšími organismy děje s rostoucí nadmořskou výškou. Všímal si, že jednotlivá vegetační pásma se mění podobným způsobem jako vegetace při cestě od rovníku k pólům. Tím začal spojovat geografii, biologii, klimatologii a fyzickou geografii do jednoho obrazu.

Právě zde se rodila myšlenka, která dnes působí téměř samozřejmě, ale na počátku 19. století byla mimořádně nová. Rozšíření rostlin a živočichů nelze vysvětlovat pouze vlastnostmi jednotlivých organismů. Je třeba sledovat jejich vztah k teplotě, vlhkosti, půdě, nadmořské výšce, geografické poloze a dalším podmínkám. Humboldt položil významné základy biogeografie a ekologického myšlení ještě v době, kdy samotný pojem ekologie neexistoval. Termín ekologie později zavedl Ernst Haeckel, ale myšlenkový základ představy přírody jako systému vzájemných vztahů lze v mnoha ohledech hledat právě u Humboldta.

Humboldt tento pohled výjimečně působivě zachytil v obrazu, který nazval Naturgemälde. Nešlo pouze o ilustraci hory. Na jediném zobrazení se pokusil propojit nadmořskou výšku, teplotu, vlhkost a rozšíření jednotlivých rostlinných druhů. Chimborazo se tak stalo jakousi mapou fungování přírody. Humboldt ukazoval, že zdánlivě rozdílné přírodní jevy lze chápat jako součást jediného systému. Tento způsob vizualizace bývá považován za jeden z raných příkladů vědecké práce s komplexními daty.

První varování před lidskými zásahy

Jeho zájem se však postupně přesunul od otázky, jak příroda funguje, také k otázce, co s ní dělá člověk. Právě v tomto bodě se Humboldt stává pozoruhodně současným. Během pobytu u jezera Valencia ve Venezuele si všiml výrazných změn krajiny. Odlesňování a přeměna lesů na zemědělskou půdu podle jeho pozorování ovlivňovaly půdu, vodu i místní klimatické podmínky. Zmenšování lesního pokryvu spojoval se změnami vodního režimu, vysycháním pramenů, větším povrchovým odtokem a erozí půdy. Člověk podle něj nebyl pouze pozorovatelem přírody. Svou činností měnil podmínky, v nichž přírodní systém fungoval.

Právě Humboldtova pozorování odlesňování jsou mimořádně důležitá i z dnešního pohledu. Ve své cestovní práci popsal souvislost mezi ničením lesů, změnami vodního režimu a erozí půdy. Upozorňoval, že odstranění vegetace může způsobit rychlejší odtok vody, vysychání pramenů, erozi a následné zhoršování úrodnosti krajiny. Nešlo tedy jen o ztrátu stromů. Šlo o změnu fungování celého krajinného systému.

A právě zde se dostáváme k Humboldtovi jako k jednomu z významných předchůdců dnešního uvažování o antropogenní změně klimatu. Je ovšem potřeba být historicky přesný. Humboldt nebyl prvním myslitelem, který někdy před rokem 1800 spojoval lidskou činnost s proměnami prostředí. Jeho význam spočívá v tom, že lidské zásahy do přírodních systémů systematicky pozoroval, měřil a vysvětloval v širších souvislostech. V pozdější práci Asie centrale z roku 1843 dokonce formuloval soubor faktorů, které bychom dnes mohli vztahovat k antropogenní změně klimatu. Odborná literatura proto Humboldta označuje za významného průkopníka klimatologie a ekologického myšlení, současně však upozorňuje, že označení za vůbec prvního objevitele antropogenní změny klimatu by bylo příliš zjednodušující.

Pokrokové koncepty a globální vědecká síť

Humboldtův přístup ke klimatu byl přitom na svou dobu mimořádně moderní. Nechápal klima pouze jako dlouhodobý průměr teploty. Zajímal se o teplotu, vlhkost, tlak vzduchu, proudění, vlastnosti atmosféry, oceány, nadmořskou výšku i geografické rozdíly. Vytvořil koncept izoterm, tedy linií spojujících místa se stejnou průměrnou teplotou. Tím umožnil porovnávat klimatické podmínky rozsáhlých částí světa způsobem, který se stal jedním ze základů moderní klimatologie.

Jeho zájem přitom nekončil u pevniny. Humboldt se zabýval oceány, atmosférou, magnetismem Země, sopkami, geologií i prouděním vody. Na západním pobřeží Jižní Ameriky popsal studený mořský proud, který dnes nese jeho jméno. Zkoumal také geomagnetismus a podílel se na vytvoření mezinárodní sítě měření magnetického pole Země. V mnoha ohledech tak předjímal způsob vědecké práce, který dnes spojujeme s globálními měřicími sítěmi, sdílením dat a interdisciplinárním výzkumem.

Humboldt nebyl vědcem jediné disciplíny. Jeho dílo zasahovalo do geografie, botaniky, zoologie, geologie, meteorologie, klimatologie, oceánografie, geofyziky i fyziologie. Právě v propojení těchto oblastí spočívá jedna z jeho největších předností. Zatímco tehdejší věda postupně rozdělovala poznání do jednotlivých oborů, Humboldt se snažil hledat vztahy mezi nimi. Přírodní vědy pro něj nebyly sbírkou oddělených poznatků. Jejich smyslem bylo pochopit souvislosti.

Inspirace pro další generace a Kosmos

Tento způsob myšlení ovlivnil celou generaci dalších vědců. Humboldtovy knihy četl například Charles Darwin, který si jeho díla vzal s sebou na cestu na lodi Beagle. Humboldt ovlivnil také pozdější rozvoj biogeografie, ekologie a ochrany přírody. Jeho vliv sahal daleko za Evropu a jeho práce inspirovaly přírodovědce, cestovatele i autory zabývající se ochranou krajiny.

Mimořádná byla také jeho schopnost vědu popularizovat. Humboldt nechtěl, aby vědecké poznání zůstalo uzavřené mezi odborníky. Jeho přednášky v Berlíně přitahovaly tisíce posluchačů a jeho pozdější dílo Kosmos se stalo jednou z nejvýznamnějších syntéz přírodovědného poznání 19. století. První svazek vyšel v roce 1845 a velmi rychle se rozšířil do dalších zemí. Humboldt se snažil vytvořit velký obraz přírody od vesmíru přes atmosféru a oceány až po rostliny, živočichy a člověka.

Je pozoruhodné, že právě tento obraz přírody dnes znovu nabývá na aktuálnosti. Současná klimatologie, ekologie, ochrana biodiverzity i věda o změnách krajiny pracují s představou propojených systémů. Změna klimatu ovlivňuje vodní režim, vodní režim půdu, půda vegetaci, vegetace uhlíkový cyklus a všechny tyto procesy společně ovlivňují podmínky pro lidskou společnost. Přesně tento způsob uvažování o přírodě jako o síti vztahů začal Humboldt rozvíjet v době, kdy průmyslová éra teprve nabírala na síle. Současná odborná literatura jeho odkaz výslovně spojuje s ekologií, globálními změnami, biogeografií a klimatologií.

Nadčasové poselství o propojenosti světa

Humboldt zemřel v Berlíně v roce 1859. Zanechal po sobě obrovské množství vědeckých prací, cestopisů, map, měření a pozorování. Publikoval stovky odborných článků a jeho výzkum zasáhl do tolika oblastí, že dodnes není snadné jeho osobnost zařadit do jediné vědecké disciplíny. Zatímco detaily některých jeho měření časem překonala modernější technika, jeho celistvý pohled na svět získal nový význam.

Jeho skutečný odkaz možná nespočívá v jediném objevu. Spočívá v určitém způsobu pohledu na svět. Humboldt nás učí, že pokud chceme pochopit jeden přírodní jev, musíme se dívat také na jeho okolí. Teplota souvisí s nadmořskou výškou a vegetací. Vegetace souvisí s půdou a vodou. Voda souvisí s lesy a způsobem využívání krajiny. Krajina je ovlivňována člověkem a člověk je současně ovlivňován prostředím, které sám mění.

V době, kdy se svět snaží pochopit klimatickou změnu, úbytek biodiverzity, degradaci půdy, narušování vodního režimu a rostoucí tlak lidské činnosti na přírodní systémy, působí Humboldtův pohled až překvapivě současně. Ne proto, že by znal dnešní klimatické modely nebo současnou terminologii. Ale proto, že dokázal už před dvěma staletími vidět něco, co dnes potvrzují obrovské soubory dat. Přírodu nelze rozdělit na několik nezávislých problémů. Její jednotlivé části jsou spojeny a lidská činnost se stává jednou z významných sil, které tyto vztahy mění.

Humboldtův odkaz v éře objektivů

Alexander von Humboldt tak nebyl pouze velkým cestovatelem 19. století. Byl jedním z lidí, kteří pomohli změnit samotnou představu o tom, co znamená poznávat Zemi. Místo katalogu rostlin, zvířat, hornin, řek a hor začal vytvářet obraz jejich vzájemných vztahů. A právě proto jeho myšlenky přežily téměř dvě století a stále mají co říci vědě, která se dnes snaží pochopit jednu z největších výzev současnosti, tedy jak se mění celý systém planety a jakou roli v této proměně hraje člověk. 

A možná by byl, kdyby měl ve své době k dispozici dnešní techniku, také skvělým fotografem. Vždyť jeho schopnost pozorovat krajinu, zachytit její detaily a současně vnímat celek byla mimořádná už dávno předtím, než existoval první fotoaparát. Brát lidem možnost zachycovat svět kolem sebe skrze objektiv znamená brát jim právě ten humboldtovský dar, tedy touhu do hloubky zkoumat, dokumentovat a chápat krásu i propojenost naší planety.

Pro všechny, které tento mimořádný příběh zaujal, stojí za zhlédnutí také dokument České televize Alexander von Humboldt, vynálezce přírody, který přibližuje život, cesty a myšlenky muže, jenž se pokusil popsat Zemi jako jediný propojený celek.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu