Mýtus o boji s byrokracií: ESG se zužuje kvůli EU, ne díky české vládě

Zpráva o omezení ESG povinností může na první pohled působit jako rozhodný krok proti byrokracii. Při bližším pohledu však nejde pouze o domácí obrat, ale o přizpůsobení evropským změnám. Otázkou proto zůstává, zda její veřejná prezentace nevytváří dojem zásluh, které ve skutečnosti vycházejí z rozhodnutí přijatých mimo národní úroveň.

Ministraně financí Alena Schillerová na síti X uvedla, že vláda ruší záměr rozšířit ESG reporting na celou českou ekonomiku a že nová právní úprava snižuje počet povinných subjektů z přibližně dvou tisíc na zhruba sto firem, přičemž zároveň omezuje dopady na dodavatelské řetězce, které v původním nastavení přenášely reportingové povinnosti i na malé a střední podniky. Ve svém sdělení tento krok interpretuje jako odstranění nadměrné administrativní zátěže spojené s nefinančním reportingem.

Tento výrok je však nutné zasadit do přesného právního kontextu, protože ESG reporting v České republice nevznikl autonomně, ale jako transpozice evropského práva. Klíčovým předpisem je směrnice Corporate Sustainability Reporting Directive, která novelizovala zejména směrnici Accounting Directive 2013/34/EU. Česká republika ji implementovala zejména prostřednictvím novely zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a souvisejících změn v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích.

Původní evropské nastavení CSRD předpokládalo postupné rozšíření povinnosti nefinančního reportingu na podniky splňující alespoň dvě ze tří kritérií: více než 250 zaměstnanců, obrat nad 40 milionů eur nebo aktiva nad 20 milionů eur. V praxi to znamenalo potenciální dopad na desítky tisíc firem v rámci EU a významné sekundární dopady skrze dodavatelské řetězce, protože velké podniky měly povinnost sbírat data i od menších partnerů.

Tento rámec byl následně na úrovni Evropské unie významně upraven prostřednictvím legislativního balíčku označovaného jako Omnibus I, kterým byla směrnice CSRD následně novelizována, který změnil parametry reportingu a zúžil okruh povinných subjektů. Nové nastavení posouvá povinnost především na velké podniky, s více než 1000 zaměstnanci a současně s ročním obratem přesahujícím 450 milionů eur, a současně redukuje administrativní rozsah vykazovaných informací i povinností v dodavatelských řetězcích. Součástí změn je také odklad některých implementačních fází a zjednodušení standardů ESRS (European Sustainability Reporting Standards), které byly původně velmi detailní a rozsáhlé.

Důsledkem této úpravy je zásadní snížení počtu firem, které budou povinně reportovat, přibližně o 80 % oproti původnímu rozsahu, a současně oslabení nepřímého regulatorního tlaku na malé a střední podniky. Evropská unie tak přešla od široce koncipovaného modelu transparentnosti k užšímu, více selektivnímu rámci zaměřenému na největší ekonomické subjekty.

Z hlediska českého právního řádu je podstatné, že implementace CSRD byla provedena do zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, který stanovuje povinnost nefinančního reportingu pro vymezené kategorie účetních jednotek, a návazně do zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, který upravuje odpovědnost a informační povinnosti obchodních společností. Tyto předpisy byly nastaveny podle původního evropského rámce, který byl následně Omnibusem změněn.

Současná navrhovaná legislativní úprava v České republice tedy vzniká jako přirozená reakce na posun evropského práva. Pokud je tato změna veřejně prezentována jako projev aktivního boje proti byrokracii či jako výraz národní deregulace, může taková interpretace vytvářet nepřesný dojem o skutečném původu legislativních změn a o míře diskrece, kterou měl národní zákonodárce při jejich formulaci.