Na stopě motýlímu tajemství: Co nám odhalila expedice Mendelovy univerzity v mongolských horách

Expedice do vzdáleného Mongolska i tiché kroky po českých loukách ukazují, že příroda nikdy nepřestane překvapovat. Zatímco čeští vědci objevují nové druhy motýlů v horách Altaje, doma pod nohama můžeme narazit na tvora, který dorůstá délky půl metru a svým skrytým životem vypráví příběh půdy. Krása a křehkost přírody se tak odhaluje na obou koncích světa.

Tři týdny v mongolské divočině, v pohoří Gobijského Altaje a Chenteje, přinesly českým vědcům radostné i zneklidňující okamžiky. Tým z Mendelovy univerzity, vedený entomology Vladimírem Hulou a Lubošem Purchartem, zaznamenal více než tisíc pozorování organismů a podařilo se mu nalézt i několik vědecky unikátních objevů. Patří mezi ně například bělopásek Neptis sapho, který byl dosud známý pouze ze severních oblastí při hranicích s Ruskem, a také dosud nepopsaný druh motýla rodu Erebia. Tyto okamžiky připomínají, že i v jednadvacátém století na nás příroda chystá překvapení.

Expedice nebyla jen o objevech, ale i o varovných signálech. Mongolsko se potýká s dramatickými změnami, které souvisejí s klimatickou krizí a tlakem hospodářské činnosti. Od roku 1990 se zde počet hospodářských zvířat téměř ztrojnásobil a přehnaná pastva v kombinaci s extrémním suchem devastuje horské ekosystémy i alpinské louky. Letos vědci navštívili národní parky, kde však téměř chyběly kvetoucí rostliny – základní zdroj potravy pro motýly i další hmyz. Paradoxně se ukázalo, že největší bohatství biodiverzity se dnes nachází mimo chráněná území, zatímco oficiálně chráněné oblasti působí ochuzeně a vyčerpaně.

Na výpravě hrály významnou roli moderní technologie i spolupráce s veřejností. Vědci využívali aplikaci Baigali, která slouží k monitoringu přírody a zapojuje do sběru dat i občany. Jen během této expedice do ní vložili více než šest set záznamů o výskytu denních motýlů, čímž se jejich příspěvek stal jedním z největších v rámci celé země. Citizen science se tak stává nejen užitečným nástrojem pro vědu, ale také cestou, jak do ochrany přírody zapojit širokou společnost.

Za úspěchy expedice stojí nejen odborná odbornost, ale i schopnost přenášet poznání dál. Čeští vědci spolupracují s organizacemi jako GIZ nebo Mongolian Biodiversity Future Fund a plánují workshopy pro místní studenty a správce chráněných území. Díky tomu má výzkum přesah, který může pomoci i praktické ochraně mongolské přírody.

Objevy nových druhů jsou fascinující, ale jejich kontext nás nutí k zamyšlení. Mongolsko je vzdálené tisíce kilometrů, přesto v něm vidíme zrychlený obraz toho, co se děje i jinde na světě: sucho, ztráta květnatých luk, tlak hospodářství a ubývání biodiverzity. Expedice Mendelovy univerzity proto není jen vědeckou zprávou z exotické cesty, ale i varováním, že přírodní bohatství se může ztratit rychleji, než je dokážeme zmapovat.

Chceme-li, aby motýli dál poletovali nejen nad mongolskými loukami, ale i v našich krajinách, musíme se naučit číst jejich příběhy – příběhy o kráse i křehkosti, které nás vedou k větší úctě k životu kolem nás. Za krásy přírody ale nemusíme přímo až do Mongolska — i pod našima nohama, v černo­hlině jižní Moravy, se ukrývá zázrak, který málokdo zná.

Představte si chvíli, kdy jarní déšť zváží půdu a zpoza klidné hladiny trávníku vyklouzne nejdelší žížala, jakou člověk tady mohl zahlédnout – Allolobophora hrabei dosahuje délky až 60 centimetrů, což je více než půl metru senzačního žížalího těla přímo v našich luzích a hájích. 

Tato endemická žížala byla poprvé objevena na jižní Moravě profesorem Sergejem Hrabe v červnu 1929 a od té doby se vyskytuje především v rezervaci Pouzdřanská step – Kolby v okrese Břeclav. Podobně jako motýli, i ona tráví většinu svého života hluboko pod povrchem, kde proplétá kmeny půdy a zůstává neviděna — ven na světlo vylézá jen po několik jarních (a někdy i podzimních) týdnů, kdy hledá partnery a rozmnožuje se.

A existuje příznak, podle kterého ji lze poznat, i když ji přímo nevidíte: kolem se objevují drobné, ale výrazné kupky trusu smíchané s hlínou. Právě tyto hromádky exkrementů jsou jako mapy, díky nimž badatelé vědí, že jsou žížaly aktivní – a čím větší jsou, tím impozantnější tvora odrážejí.

Oba příběhy – motýli z Mongolska i obří žížaly z české krajiny – ukazují, že příroda je stále plná tajemství a překvapení. Učí nás pokoře, protože i když máme dojem, že ji známe a ovládáme, stále dokáže nabídnout nové objevy i varovné signály. Stačí pozorně vnímat a naslouchat – ať už v dalekých horách, nebo doma na louce po dešti.

A když zvedneme hlavu, i technika umí na chvíli okouzlit. Třeba letadla křižující nebe kreslí pomíjivé ciferníky z kondenzačních čar, které připomínají, že zázraky se rodí nejen z přírody, ale také z lidské tvořivosti. Každé setkání, ať už s přírodou nebo s díly člověka, jsou připomínkou, že naše místo na Zemi je křehké a že skutečný luxus spočívá v tom, mít kolem sebe svět, který žije, dýchá a inspiruje.