Více času na podstatné
Nebezpečný odpad, který nemá kam. Česká republika opět ustupuje od svých ambiciozních plánů
Ministerstvo životního prostředí navrhuje prodloužit platnost přechodného ustanovení vyhlášky č. 273/2021 Sb., které určuje seznam nebezpečných odpadů zakázaných ke skládkování. Nově by se tento zákaz měl začít uplatňovat až od 1. ledna 2028, tedy o dva roky později, než počítala dosavadní právní úprava. Důvod je zřejmý – Česká republika stále nemá dostatečné kapacity pro spalování a jiné formy využití těchto odpadů. Pokud by zákaz vstoupil v platnost již v roce 2026, producenti by se dostali do neřešitelné situace: neměli by kam s odpadem, a museli by tak jednat v rozporu se zákonem.
Vyhláška v příloze č. 4, části C, vymezuje konkrétní druhy odpadů, které nelze skládkovat, protože je technicky možné je zpracovat ve spalovnách nebo zařízeních pro energetické či materiálové využití. Patří mezi ně například obaly obsahující nebezpečné zbytky (katalogové číslo 15 01 10*), sorbenty, filtrační materiály a čistící tkaniny znečištěné nebezpečnými látkami (15 02 02*), odpady z chemických procesů, znečištěné kaly, odpadní oleje, barvy, lepidla či rozpouštědla. Pro tyto odpady zatím v Česku chybí dostatečné spalovací kapacity – existující spalovny nebezpečného odpadu jsou vytížené, nové projekty se připravují jen pomalu a často čelí odporu veřejnosti i složitým povolovacím procesům.
Ministerstvo proto navrhuje odklad do konce roku 2027, který by měl poskytnout čas na dobudování potřebné infrastruktury a případné legislativní úpravy. Jedním z uvažovaných kroků je doplnění úplného zákazu skládkování o ekonomický nástroj – například zvýšení poplatku za ukládání těchto odpadů na skládku. Vyšší poplatky by měly postupně motivovat původce k hledání jiných způsobů nakládání s odpadem, jakmile budou dostupné potřebné technologie a zařízení.
Problém nedostatečných kapacit ale není nový ani ojedinělý. Česká republika už v minulosti několikrát musela posouvat klíčové termíny v oblasti odpadového hospodářství. Typickým příkladem je odklad konce skládkování využitelných odpadů, původně stanovený na rok 2024, který byl zákonem o odpadech přesunut až na rok 2030. Tato praxe vyvolává otázku, k čemu jsou pevně dané termíny v právních předpisech, pokud je stát sám není schopen dodržet. Může jít o důsledek přehnaného optimismu při nastavování cílů, ale i o selhání v dlouhodobém plánování investic do infrastruktury, které jsou pro naplnění těchto cílů nezbytné.
Výstavba nové spalovny nebezpečného odpadu je přitom během na dlouhou trať. Od prvotní myšlenky po uvedení do provozu uplyne často 7 až 10 let. Zahrnuje to nejen technickou přípravu projektu, ale i proces posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), získání povolení, financování a nakonec i samotnou realizaci. Navíc jde o zařízení, která často narážejí na odpor místních komunit, a jejich prosazení vyžaduje nejen odborné, ale i politické odhodlání.
Odklad zákazu skládkování nebezpečných odpadů proto sice představuje pragmatické řešení současné situace, ale zároveň je zrcadlem dlouhodobé systémové slabiny. Ukazuje, že bez včasné přípravy a investic do infrastruktury zůstávají ambiciózní environmentální cíle pouze na papíře. Pokud stát chce, aby se termíny v odpadové legislativě staly skutečnými milníky, nikoli jen opakovaně posouvanými daty, musí být strategické plánování a podpora výstavby zařízení pro nakládání s odpady mnohem důslednější a předvídavější.
Možná by stálo za zamyšlení, zda by do budoucna neměla být za plnění takto zásadních termínů určena i konkrétní odpovědnost. Ne snad proto, aby se hledal viník, ale aby se předešlo opakování stejného scénáře. Pokud se tempo přípravy nezrychlí, je možné, že i v roce 2030 budeme znovu diskutovat o nutnosti posunout konec skládkování – tentokrát ale s ještě menší důvěrou, že se slíbené změny skutečně podaří naplnit. Právě zajištění reálného naplňování těchto závazků by mělo být jednou z priorit nové vlády.
Dokument ke stažení: