Nemůžeme roubovat změny na systém, který už teď je křehký

Tahle věta zazněla v rozhovoru s Tomášem Poppem, vedoucím školní jídelny, který otevřeně popisuje, jak fyzicky i psychicky náročná je práce v kuchyni. Zároveň varuje před tím, co se často děje i v jiných oborech: když se změny zavádějí bez ohledu na limity systému, může to vést spíš k vyhoření než ke zlepšení. A právě v tom je velká inspirace i pro odpadové hospodářství.

Cirkulární ekonomika vyžaduje změnu myšlení, zavedení nových technologií, úpravu pravidel i způsobů práce. Jenže podobně jako ve školní kuchyni i v odpadech platí, že změna nemůže přijít „shora“ bez ohledu na realitu těch, kteří systém udržují v chodu. Ať už jde o pracovníky svozovek, obsluhu dotřiďovacích linek, nebo obecní úředníky. Každý z nich má své limity, rutiny, návyky a kapacity. Nelze na ně jen naložit nové povinnosti bez toho aniž bychom měli jistotu, že změna bude fungovat.

Rozhovor z kuchyně je tak vlastně nepřímou metaforou pro celý ekosystém odpadového hospodářství. Ukazuje, že změna, pokud má být úspěšná a dlouhodobá, musí být nejen dobře promyšlená, ale především respektující. Nemá smysl přikazovat přechod na třídění bioodpadu, textilu nebo zavádět chytrou evidenci, pokud nejsou vytvořeny základní podmínky pro jejich fungování nebo uzavřený celý recyklační cyklus. Evoluce systému musí vycházet také z terénu, ne jen z papíru.

A nesmíme zapomínat na další aspekt: každá změna, která narušuje stávající nastavení, logicky naráží i na zájmy těch, kdo z něj profitují. Snahy o modernizaci a větší transparentnost často vyvolávají nelibost u některých hráčů — a je nutné počítat s tlakem, argumentačními kampaněmi i lobbingem, který může změny brzdit nebo zpochybňovat. O to víc je potřeba mít jasnou vizi, proč změnu chceme, a kdo na ní má (a nemá) skutečný zájem.

Možná je to právě trpělivost, co v debatě o změnách nejvíc přehlížíme. Ve světě, který tlačí na výkon, rychlost a okamžitý výsledek, se nám často nedostává prostoru pro zrání. Jenže udržitelná změna – a zejména tak složitá a strukturální, jako je přechod k oběhovému hospodářství – vyžaduje čas. Čas na adaptaci lidí, procesů i institucí. Čas na dialog místo direktiv, na pochopení místo odporu. 

Určitě naším společným cílem je, aby se děti stravovaly zdravě, s ohledem na udržitelnost, a zároveň aby nevznikaly zbytečné potravinové odpady. Ale aby se tento cíl mohl stát každodenní realitou, musí být promyšlený, podpořený praxí a technologicky zvládnutelný a to i lidsky. Pokud nechceme, aby dobré úmysly končily rezignací a frustrací, musíme uznat, že změna je proces, nikoli povel. A trpělivost není slabost, ale síla, která dává prostor skutečné evoluci.

Záznam rozhovoru: Práce v jídelně je náročná fyzicky i psychicky. Nemůžeme roubovat změny na systém, který je už teď křehký, hodnotí školní stravování odborník