Neuvěřitelné, ale pravdivé: Češi mají doma zlatý důl

Diskuse o obnově těžby zlata ve Zlatých Horách znovu otevírá širší otázku, odkud a jakým způsobem má Česká republika čerpat své surovinové zdroje. Zatímco geologické průzkumy naznačují, že pod Jeseníky leží až čtyři tuny zlata, stejný objem lze teoreticky získat i z elektroodpadu, zejména z nepotřebných mobilních telefonů. Tento alternativní pohled ukazuje, že městské hornictví může mít v podmínkách 21. století nejen environmentální, ale i ekonomickou logiku.

Zlato je surovina, která po staletí fascinuje lidstvo a v moderní době si udržuje pevné postavení nejen jako uchovatel hodnoty, ale také jako strategický materiál v průmyslu a technologiích. Globální produkce zlata se v posledních letech pohybuje kolem 3 500 tun ročně, přičemž největšími producenty jsou Čína, Rusko, Austrálie, Kanada a Spojené státy. V evropském kontextu se těžba soustřeďuje do Skandinávie a na Balkán, největší objem roční produkce dosahuje Finsko s přibližně devíti tunami. V českých poměrech jde však o téma především historické: Zlaté Hory, které patřily mezi nejvýznamnější těžební oblasti už od středověku, jsou dnes opět v centru pozornosti kvůli odhadovaným zásobám čtyř tun zlata. Při současné ceně, která v září 2025 činila přibližně 2,4 milionu korun za kilogram, se jedná o potenciální výnos blížící se deseti miliardám korun. Taková částka pochopitelně vzbuzuje zájem, ale zároveň otevírá otázky o environmentálních důsledcích, které by návrat těžby znamenal.

Současná těžba zlata je extrémně náročná nejen ekonomicky, ale i ekologicky. Ukazatel AISC, který zahrnuje všechny náklady spojené s těžbou, se u většiny producentů pohybuje mezi 1 200 a 1 400 dolary za trojskou unci, což odpovídá 41 až 45 tisícům dolarů za kilogram. V některých regionech, například v Jižní Africe, jsou tyto náklady ještě vyšší. K tomu je třeba připočítat environmentální zátěž – obrovské množství přemístěné horniny, spotřebu vody a použití kyanidových roztoků, jejichž rizika pro podzemní vody a okolní ekosystémy jsou dobře zdokumentována. V rudách se navíc často nachází jen několik gramů zlata na tunu materiálu, což vede k tomu, že celý proces je z hlediska efektivity spíše zápasem o setiny procent než o bohaté zásoby.

Proti tomu stojí alternativa, která se stále častěji označuje jako „urban mining“, tedy městské hornictví (těžba). Mobilní telefony a další elektronická zařízení obsahují zlato v mnohem vyšší koncentraci než většina přírodních rud. V průměrném chytrém telefonu se nachází přibližně 0,03 gramu tohoto kovu. Čistě matematicky tedy vychází, že na získání jednoho kilogramu zlata je potřeba recyklovat kolem třiatřiceti tisíc telefonů. Pro čtyři tuny, které se skrývají v podzemí Zlatých Hor, by to znamenalo přibližně 133 milionů kusů. Na první pohled jde o číslo nedosažitelné, ale při bližším pohledu na českou realitu není nereálná.

Česká republika má přibližně 10,7 milionu obyvatel. Pokud bychom tento potenciál rozdělili rovnoměrně, vychází to na dvanáct až třináct starých telefonů na každého občana. A to není číslo nijak nereálné – podle průzkumů mění lidé své mobilní telefony jednou za tři a půl roku. To znamená, že za čtyři desetiletí, tedy v horizontu dvou lidských generací, by skutečně bylo možné čtyři tuny zlata získat pouze z českého elektroodpadu. Nejde tedy o nedostižnou představu, ale o reálnou alternativu k tradičnímu hornictví. Navíc, většina domácností uchovává staré telefony v zásuvkách a šuplících, takže skutečný počet „spících“ přístrojů je velmi vysoký a často nedostupný pro recyklační systém. V tom se ukrývá obrovský potenciál.

Kromě zlata obsahují mobilní telefony i další cenné prvky. Stříbro, palladium, platina, tantal nebo vzácné zeminy jako neodym a terbium – všechny tyto materiály mají vysokou tržní hodnotu a jejich těžba je náročná jak z hlediska energetického, tak z hlediska environmentálního. Zatímco koncentrace zlata v horninách se pohybuje kolem několika gramů na tunu, v elektroodpadu se jedná o desítky až stovky gramů na tunu. Jinými slovy, odpad, který leží ve skříních a šuplících, je paradoxně bohatší než ložiska, kvůli nimž se po staletí zakusujeme do hor a lesů. Hodnota 150 až 200 Kč za jeden nepoužívaný telefonu přitom pak není zanedbatelná.

Ekonomické srovnání ukazuje ještě větší zajímavost. Zatímco tradiční těžba zlata vyžaduje náklady kolem 41 tisíc dolarů na kilogram, u recyklace elektroodpadu se náklady podle různých technologií pohybují mezi 70 a 1 500 dolary na kilogram. V některých případech, zejména u nových hydrometalurgických metod, které využívají šetrnější chemické postupy, jsou tyto náklady ještě nižší. Rozdíl je tedy řádový. Připočteme-li k tomu hodnotu ostatních kovů, které se při recyklaci získají, vychází ekonomika městské těžby velmi příznivě.

Pohlédneme-li na věc s trochou představivosti, pak každý vysloužilý mobilní telefon můžeme chápat jako malé ložisko a každý občan se stává jakýmsi akcionářem obrovského ‚národního dolu‘. Tento důl se ovšem nenachází pod zemí, ale přímo v našich domácnostech – v zásuvkách, krabicích a skříních. Zatímco tradiční doly vyžadují miliardové investice, složité legislativní procesy a přinášejí nemalá environmentální rizika, tento zdroj je otevřený a připravený k využití už dnes.