Neviditelné zlato, křehkost včel a moc ropy v jednom příběhu

Svět kolem nás je spletí závislostí, které často zůstávají skryté za každodenní samozřejmostí. Představte si svět bez včel – bez těch drobných opylovačů, bez jejich neúnavné práce, která zajišťuje pestrost naší stravy a stabilitu ekosystémů. Nebo si představte den bez ropy – suroviny, která pohání nejen naše auta, ale i průmysl, zemědělství, zdravotnictví a prakticky každý aspekt moderní civilizace. A víte, která „zlatá“ surovina bude v globálním světě kralovat zítra? Možná to nebude ani tak těžký kov, ani fosilní palivo, ale něco, co teprve začínáme chápat jako skutečnou hodnotu.

V minulosti proběhla nápaditá formy osvětové kampaně, které se snaží vizualizovat naši závislost na zdrojích, jež běžně považujeme za samozřejmé. Jednou z nich byl i tzv. Den bez včel – akce, při které některé obchodní řetězce záměrně vyřadily ze své nabídky produkty závislé na opylovačích. V regálech tak chyběly jablka, rajčata, okurky, broskve, cuketa, jahody, ale i mnohé druhy ořechů, koření či olejnatých semen. Ve výsledku šlo o téměř tři čtvrtiny plodin, na kterých stojí pestrost naší stravy. Vědecké odhady mluví jasně – více než 75 % hlavních světových plodin je do určité míry závislých na opylování, a přibližně 35 % celkového objemu světové potravinové produkce vzniká díky službám, které včely a další opylovači poskytují zdarma.

Pokud bychom tyto služby museli nahradit lidskou prací nebo technologiemi, náklady by byly astronomické – například v některých částech Číny se opylování už nyní provádí ručně kvůli ztrátě přirozené biodiverzity, což je extrémně nákladný a neudržitelný proces. "Včelí zlato", tedy přeneseně řečeno neviditelná práce milionů opylovačů, tak představuje pilíř naší potravinové bezpečnosti, a přitom o něj přicházíme pomalu, bez povšimnutí, v důsledku pesticidů, ztráty přirozeného prostředí a klimatické krize.

Ropa jak vášeň, která drží svět v pohybu

Stejně jako je náš ekosystém tkaný z jemných vztahů mezi včelou a květem, tak je i naše průmyslová a technologická civilizace propletena s dalším druhem zlata – černým. Ropa. V médiích často rezonuje rétorika o nutnosti opustit fosilní paliva, o přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku, o dekarbonizaci. Co se ale málokdy otevřeně přiznává, je fakt, že ropa zdaleka není jen palivem do nádrží. Je to surovina, která prostupuje naším každodenním životem do nejmenších detailů – od výroby plastů, hnojiv, léků, syntetických tkanin, kosmetiky, až po složky potravinářského průmyslu, barvy, asfalt či komponenty elektroniky.

Každý den svět spotřebuje přes 100 milionů barelů ropy. V České republice jde o přibližně 20 milionů tun ročně. Její náhlé zmizení by neznamenalo jen dočasné zpomalení dopravy – zastavilo by se zemědělství, distribuce, zdravotnictví i základní chod domácností. Představit si den bez ropy znamená představit si nejen ztichlé silnice, ale i vyprázdněné sklady nemocnic, zavřené fabriky, ochromený internetový obchod a nedostatek základního spotřebního zboží. Transformace bez realistického plánu, bez investic do substitucí, by vedla spíš ke kolapsu než k udržitelnosti.

Ekologická a technologická závislost: dvě tváře jedné reality

Zatímco Den bez včel ilustruje především ekologickou (potravinovou) závislost – naši propojenost s přírodními procesy, Den bez ropy odhaluje technologickou a ekonomickou závislost. V obou případech nejde o závislost triviální, ani snadno odstranitelnou. Společnost se neobejde bez opylovačů stejně jako se dnes nemůže obejít bez ropných derivátů. Ani jedno není otázkou jednoduché volby, ale komplexní systémové změny, která vyžaduje čas a promyšlenou strategii.

Často se v diskusích ozývá zjednodušující tvrzení, že pár nejbohatších lidí či firem je zodpovědných za většinu emisí, a že řešení má spočívat pouze v jejich změně chování. Ale struktura společnosti je mnohem komplikovanější. I když deset procent nejbohatších může být odpovědných za více než polovinu globálních emisí, neznamená to, že zbývající populace je nevinným pozorovatelem. Spotřebitelský vzorec je zakořeněn napříč sociálními vrstvami a technická infrastruktura, kterou denně využíváme, je do značné míry založená na ropných derivátech a intenzivním zemědělství, jež závisí na opylovačích.

Cesta vpřed proto nespočívá v náhlém odmítnutí ropy, ale v její postupné nahrazování tam, kde je to technologicky a ekonomicky možné. Jakmile bude dostupná masová, cenově konkurenceschopná a nedotovaná alternativa – ať už jde o bioplasty, syntetická paliva, obnovitelné zdroje nebo technologické inovace v dopravě – teprve tehdy má smysl jí dát zelenou. Evoluce, nikoli revoluce, je klíčem k udržitelné budoucnosti. Vše ostatní by bylo iluzí nebo ideologickým gestem.

Nástroje moci i zranitelnosti

Ropa není pouze surovinou průmyslu, ale zároveň strategickým nástrojem politické moci a globálních mocenských her. Hlavní ložiska černého zlata jsou soustředěna v regionech s nestabilními režimy a složitými geopolitickými konflikty, jako je Blízký východ, Rusko, Venezuela nebo některé části Afriky. Kontrola nad ropnými zdroji často znamená přímý vliv na světové trhy, státní rozpočty i mezinárodní aliance. V minulosti jsme viděli, jak embargo, cenové války či vojenské intervence ve jménu ochrany či získání přístupu k ropě dokázaly přepsat politické mapy a ovlivnit ekonomickou stabilitu nejen regionů, ale i celých světových ekonomik. Těžba ropy tak zrcadlí nejen energetickou, ale i geopolitickou závislost, která výrazně komplikuje rychlou a hladkou cestu k soběstačnější a udržitelnější energetice.

Představa, že by se včela – symbol pilnosti a života – mohla stát nástrojem mocenského boje, podobně jako ropa, zní na první pohled absurdně. Ale v éře ekologických krizí a hybridních konfliktů není nic nemožné. Ekosystémy jsou stále častěji vnímány jako strategická zbraň i zranitelnost. Teoretický útok na opylovače – například pomocí cíleného použití pesticidů, geneticky modifikovaných organismů nebo ekologické sabotáže – by mohl způsobit kolaps zemědělské produkce v určité oblasti. Takový útok by měl podobný účinek jako zničení vodní infrastruktury či energetické sítě. Bez úrody by následoval hlad, ekonomická destabilizace a případně i migrace.

Od černého ke zlatému vědomí: co bude hodnotou zítřejška?

Na jedné straně tedy máme ekologickou službu, kterou nelze snadno industrializovat ani koupit. Na druhé straně ropnou závislost, kterou nelze jednoduše nahradit ani přesměrovat na trvale udržitelný zdroj bez hluboké strukturální změny celého hospodářství. Obě tyto složky – včelí i černé zlato – ukazují naši křehkost, ale zároveň schopnost přizpůsobení. Nestačí si pouze přát budoucnost bez emisí. Potřebujeme ji vědomě vybudovat. Ne na základě laciných metafor a moralizujících sloganů, ale skrze systémové změny, které vnímají realitu, technologické a vědecké limity i společenskou komplexitu.

Náhrada ropných derivátů biologickými alternativami – jako jsou bioplasty, biosyntetická paliva či materiály na bázi celulózy – se často prezentuje jako cesta k udržitelnosti. Jenže produkce těchto biosurovin vyžaduje obrovské plochy zemědělské půdy, vody a energie. Pokud bychom skutečně chtěli nahradit podstatnou část ropných produktů rostlinnými zdroji, narazíme na limity zemědělské kapacity planety. Už dnes čelíme degradaci půdy, úbytku biodiverzity a konfliktům o využití půdy mezi potravinářskou produkcí, bioenergetikou a ochranou přírody. Pěstovat místo těžit může být lákavá představa, ale v globálním měřítku by vedla k soutěži mezi „benzínovou kukuřicí“, „celulózovým lesem“ a základními potravinami. Skutečná změna tedy nebude spočívat jen v jiném zdroji, ale ve snížení materiálové náročnosti, větším oběhovém využívání zdrojů a v přehodnocení toho, co skutečně potřebujeme ke kvalitnímu životu.

Budoucnost „zlata“ – jaké suroviny či zdroje by mohly získat na významu, až černé zlato postupně ztratí svou dominanci, je otázkou, která stále více rezonuje v odborných i strategických kruzích. Elektrická energie z obnovitelných zdrojů, zejména sluneční a větrné, se již dnes stává klíčovou komoditou, avšak sama o sobě není nositelem tak komplexní role jako ropa. Novým „zlatem“ se mohou stát vzácné kovy a prvky nezbytné pro výrobu baterií, polovodičů či technologií pro ukládání energie, jako jsou lithium, kobalt či vzácné zeminy. Jejich těžba a zpracování však také přinášejí vlastní ekologické a geopolitické výzvy, a nelze je jednoduše považovat za bezproblémovou náhradu. Zároveň může růst hodnoty nabrat i voda – v některých regionech již dnes označovaná jako „modré zlato“ – a biotechnologie, které mohou zcela redefinovat průmyslové a zemědělské procesy.

Naše skutečné „zlato“ není jen to, co těžíme z podzemí nebo sbíráme z květů. Je to schopnost uvědomit si vlastní odpovědnost a hodnotu – ne hmotných věcí, ale našich rozhodnutí. Prevence vzniku odpadu, promyšlený spotřebitelský přístup a respekt k přírodě nejsou jen ekologické trendy, ale klíčové pilíře, které mohou změnit směr naší civilizace. Mít „víc“ nemusí znamenat mít více věcí, ale mít více uvědomění, více soucitu, porozumění, a i odvahy tvořit lepší svět. Když si začneme vážit toho, co máme, a zároveň přestaneme ničit základy, na kterých naše existence stojí, otevřou se nám dveře k budoucnosti, kde „zlato“ nebude vyčerpávajícím zdrojem, ale symbolem nových možností a opravdové hodnoty.