Norský obrat ohrožuje miliardy pro ekologické projekty. Svět se obává dominového efektu v systému dotací

Norsko bylo dlouhá léta symbolem štědré podpory mezinárodních ekologických programů a klimatických iniciativ. Teď ale přichází krok, který může otřást financováním desítek projektů po celém světě a vyvolává obavy, že éra dostupných environmentálních dotací se začíná rychle měnit.

Norsko dočasně pozastavilo část financování Programu OSN pro životní prostředí UNEP a zároveň odložilo nové grantové výzvy zaměřené na boj s plastovým odpadem v rozvojových zemích. Informaci potvrdily zahraniční zdroje včetně deníku The Guardian a následně ji převzala další světová média. Podle informací z norské rozvojové agentury Norad jsou nyní „všechny dohody pozastaveny“ do doby, než vláda dokončí přehodnocení rozpočtových priorit.

Krok přichází v mimořádně citlivé chvíli. UNEP vede už několik let složitá vyjednávání o globální smlouvě proti plastovému znečištění, která měla být jedním z nejvýznamnějších environmentálních dokumentů posledních desetiletí. Jednání se ale opakovaně zadrhávají a právě Norsko dosud patřilo mezi hlavní státy tlačící na přijetí přísnějších pravidel pro výrobu plastů i omezení fosilního průmyslu.

Nejde přitom o symbolické částky. Norsko patřilo mezi největší přispěvatele UNEP. Jen do základního environmentálního fondu posílalo přibližně 12 milionů dolarů ročně a další desítky milionů směřovaly do speciálních klimatických a ekologických programů. Současně Oslo financovalo projekty pro nevládní organizace v rozvojových zemích, které měly pomáhat státům zvládat plastové znečištění a připravovat se na budoucí mezinárodní regulaci.

Zahraniční experti upozorňují, že největším rizikem není samotné pozastavení financí, ale signál, který Norsko vyslalo dalším donorům. Podle norské environmentální organizace GRID-Arendal může nejistota kolem norských peněz povzbudit další státy, aby své ekologické závazky také omezily. Environmentální Investigation Agency označila načasování za „nejhorší možné“, protože jednání o plastové smlouvě jsou už nyní v hluboké krizi.

Za rozhodnutím stojí především domácí ekonomické a politické tlaky. Norská labouristická vláda premiéra Jonase Gahra Støreho se snaží snižovat výdaje v době rostoucí nejistoty světové ekonomiky a současně čelí sporům kolem energetiky. Kritici připomínají paradox, že země patří zároveň mezi největší evropské exportéry ropy a plynu, zatímco veřejně vystupuje jako globální lídr klimatické politiky. Jen v roce 2025 přinesl norský ropný sektor státní pokladně desítky miliard liber.

Napětí kolem norských priorit je patrné i v dalších oblastech zahraniční politiky. Oslo letos výrazně navýšilo humanitární pomoc pro palestinské uprchlíky prostřednictvím agentury UNRWA a uzavřelo nový víceletý finanční závazek v hodnotě stovek milionů norských korun. Někteří analytici proto upozorňují, že norská vláda může postupně přesouvat část prostředků z dlouhodobých klimatických programů směrem k akutním geopolitickým krizím a humanitární pomoci.

Oficiální norské instituce zatím odmítají, že by šlo o definitivní škrt. Norad tvrdí, že financování pouze prochází revizí a nové rozhodnutí má padnout v polovině roku 2026. Norský ministr pro mezinárodní rozvoj Åsmund Aukrust zároveň veřejně prohlásil, že země chce v příštích letech dál investovat do boje proti plastovému odpadu v rozvojových státech. Současně ale připustil, že vláda musí „pečlivě zvažovat každou korunu“.

Právě tato nejednoznačnost nyní vyvolává největší nervozitu mezi nevládními organizacemi i příjemci grantů. Řada projektů po celém světě totiž funguje v režimu dlouhodobého plánování a i několikaměsíční nejistota může znamenat odklad investic, propouštění expertů nebo zastavení příprav nových programů. Obavy rostou i v evropském dotačním prostředí, protože norský krok může posílit tlak dalších vlád na omezení klimatických výdajů v době rozpočtových škrtů a rostoucích nákladů na obranu či bezpečnost.

Situace zároveň připomíná, jak křehký je současný systém globálního financování environmentálních projektů. UNEP i další agentury OSN jsou stále více závislé na dobrovolných příspěvcích jednotlivých států a jakmile některý z klíčových donorů začne váhat, okamžitě to zasáhne desítky navazujících programů. V prostředí, kde se státy přou o klimatické cíle, energetickou bezpečnost i ekonomické priority, se tak z ekologických dotací může postupně stávat méně jistý zdroj financování než v minulých letech.