Odpady pod taktovkou principu Subaku

Na první pohled se může zdát, že mezi balijskými rýžovými terasami a českým systémem třídění odpadů neexistuje žádná souvislost. A přesto právě v odlišnosti těchto světů se skrývá pozoruhodná paralela, která ukazuje, jak by mohl fungovat skutečně udržitelný a spravedlivý systém nakládání se zdroji.

Subak, tradiční balijský systém hospodaření s vodou, vznikl před více než tisíci lety a dodnes zajišťuje, že na každého zemědělce připadne spravedlivý díl vody. Voda přitéká z hor, prochází složitou sítí kanálů a přehrážek, aby zavlažila jednotlivé terasy. Každý zemědělec má přesně stanovený podíl, ale kontrolu nad celým systémem má ten, kdo stojí na samém konci – zemědělec, který je nejníže v údolí. Jeho rozhodnutí ovlivňuje všechny ostatní. Pokud by si ponechal více vody, než potřebuje, horní pole by vyschla a celý systém by se zhroutil. Subak je tak postaven na vzájemné závislosti, důvěře a rovnováze. To, že kontrolu drží ten poslední, zajišťuje, že se voda rozděluje spravedlivě a udržitelně.

Kdybychom podobný princip aplikovali na systém nakládání s odpady, obraz by se proměnil, ale logika by zůstala. V toku obalových materiálů stojí na začátku výrobci a dovozci, kteří obaly vytvářejí, následují spotřebitelé, kteří výrobky užívají, a nakonec obce, na jejichž bedrech spočívá povinnost vše sesbírat, vytřídit a financovat. Tok odpadu se podobá toku vody, jenže v našem systému poslední článek – obec – nemá kontrolu, ale pouze odpovědnost. Je to, jako by v Subaku o rozdělení vody rozhodoval ten, kdo stojí nejvýše v horách a nikdy nevidí, co se děje dole. Výsledkem je nerovnováha: obce nesou náklady i sankce, ale o návrhu systému, poplatcích či reálných cílech třídění rozhodují jiní.

Princip Subaku nabízí jiný pohled. Ukazuje, že spravedlivý systém vzniká tehdy, když ten, kdo nese konečné důsledky, má zároveň možnost do systému zasahovat. Obec, která zajišťuje každodenní praxi třídění a komunikuje s občany, by měla mít reálný vliv na pravidla, která určují, kolik odpadu vznikne a jak bude s ním naloženo. Tak jako balijský zemědělec vidí, kolik vody proteče jeho polem, i obec má nejpřesnější přehled o skutečných materiálových tocích, účinnosti sběru a ekonomických dopadech. Přesto bývá její hlas v systému slyšet jen zřídka.

Subak není jen technický systém řízení vody. Je to i filozofie – projev balijského učení Tri Hita Karana, které usiluje o harmonii mezi lidmi navzájem, mezi lidmi a přírodou a mezi lidmi a duchovním světem. V přeneseném smyslu bychom mohli mluvit o harmonii mezi výrobci, obcemi a občany, o harmonii s přírodními toky materiálů, a o harmonii s principem odpovědnosti. Když některý z těchto vztahů selže, systém se rozpadne. V českém kontextu barevných kontejnerů by převzetí „principu Subaku“ znamenalo změnu perspektivy – přenesení důvěry a části moci na ty, kdo stojí nejblíže realitě. Znamenalo by to přestat vnímat obec jako pasivního vykonavatele povinností a začít ji chápat jako správce společného toku, který se stará, aby voda – v našem případě vytříděné odpady - proudila rovnoměrně a smysluplně.

Pokud chceme hovořit o skutečně cirkulárních systémech, musíme si uvědomit, že první a poslední článek materiálového toku se nakonec setkávají – stejně jako pramen a ústí jsou jen dvě podoby téže vody. Výrobce, který dává materiálu tvar, by měl být i tím, kdo mu umožní znovu vstoupit do oběhu. Obce a lidé představují koryto, jímž proud prochází – udržují jeho rytmus, čistotu i směr. Aby se kruh uzavřel, musí mít voda kam téct – musí existovat prostor, kde recyklát nalezne své nové využití, svůj návrat do plnohodnotného ekonomického života. Když tento prostor chybí, proud se zpomalí a nakonec zastaví – tak jako nyní u textilu. Hmota ztrácí smysl, bahno se hromadí, náklady rostou a z uzavřeného oběhu se stává stojatá tůň plná komárů. Rovnováha, která tak dává systému život, se rozpadá. A tehdy se ukazuje, že i voda potřebuje nejen koryto, ale i spád.