Paradox: Skleněné lahve mohou obsahovat více mikroplastů než plastové

V běžné představě je sklo považováno za „bezplastovou“ a tudíž bezpečnější alternativu k plastovým obalům. Nová vědecká studie však ukazuje, že realita může být podstatně složitější. Výzkum publikovaný v Journal of Food Composition and Analysis odhaluje, že nápoje balené ve skle mohou obsahovat více mikroplastů než ty z plastových lahví. Jak je to možné?

Francouzská studie, na níž se podílel tým odborníků na potravinovou bezpečnost a analytickou chemii, se zaměřila na systematické sledování mikroplastů v běžně prodávaných nápojích. Vědci analyzovali vodu, slazené nealkoholické nápoje, ledové čaje, pivo i víno zakoupené v běžné obchodní síti a porovnávali jejich obsah mikroplastických částic podle typu obalu. Do výzkumu byly zahrnuty plastové a skleněné lahve, kovové plechovky i kartonové obaly. Mikroplasty byly definovány jako částice menší než pět milimetrů a identifikovány pomocí standardních laboratorních metod používaných v potravinářské analýze.

Výsledky potvrdily, že mikroplasty se vyskytují ve všech sledovaných nápojích, avšak v rozdílném množství. U balené vody byly zjištěny relativně nízké hodnoty, v průměru necelé tři částice na litr. Jakmile se však jednalo o nápoje technologicky složitější nebo ochucené, počty částic výrazně narůstaly. U limonád se průměrná koncentrace pohybovala okolo čtyř desítek mikroplastů na litr, u ledových čajů kolem třiceti a u piva dokonce přes osmdesát částic na litr. Víno se v tomto srovnání jevilo jako méně zatížené, přesto i zde byla přítomnost mikroplastů jednoznačně prokázána.

Zcela zásadní zjištění přineslo porovnání jednotlivých obalů. U většiny nápojů vykazovaly nejvyšší hodnoty právě skleněné lahve. Velmi názorně se to ukázalo u nápojů typu cola. Zatímco stejný nápoj balený do plastové lahve obsahoval v průměru pouze jednotky mikroplastů na litr a v plechovce jen o málo více, ve skleněné lahvi jejich množství přesahovalo sto částic na litr. Jinými slovy nápoj ve skle obsahoval řádově více mikroplastů než jeho plastová nebo kovová varianta. Podobně tomu tak bylo i u piva, zejména u menších skleněných lahví, kde koncentrace mikroplastů výrazně převyšovala hodnoty zjištěné u plechovek a jiných typů balení.

Klíčovou otázkou proto bylo, odkud se tyto částice ve skle berou. Detailní chemická analýza odhalila, že většina mikroplastů nalezených ve skleněných lahvích nepochází ze skla samotného. Jejich složení, barva i tvar odpovídaly polyesterovým polymerům používaným v nátěrech kovových uzávěrů. Právě víčka se tak ukázala jako hlavní zdroj kontaminace. Při jejich výrobě, skladování a přepravě dochází k mechanickému tření, při němž se z povrchové barvy uvolňují mikroskopické částice. Ty se mohou zachytit na vnitřní straně uzávěru a po uzavření lahve se dostávají přímo do nápoje.

Tento mechanismus potvrdily i následné experimenty. Když byly uzávěry před použitím pouze ofouknuty stlačeným vzduchem, množství mikroplastů v nápoji výrazně kleslo. Ještě účinnější se ukázalo jejich opláchnutí, po němž se koncentrace mikroplastů snížila na méně než třetinu původních hodnot. Samotná oplachová kapalina přitom obsahovala desítky uvolněných polyesterových částic z jediného uzávěru, což jasně prokázalo, že zdroj kontaminace neleží v nápoji ani ve skle, ale v nenápadném detailu samotného obalu.

Autoři studie upozorňují, že jejich práce nehodnotí zdravotní rizika mikroplastů, protože věda zatím nemá k dispozici jasný konsenzus o jejich dlouhodobých účincích na lidský organismus. Výsledky však mají zásadní význam pro debatu o obalech a jejich bezpečnosti. Studie ukazuje, že intuitivní rovnice bez plastu rovná se bez mikroplastů neplatí a že skutečné zdroje kontaminace se mohou skrývat v detailech, které mohou být přehlédnuty.