Pět kilometrů pod hladinou leží zapomenutý odpad. Vědci zjistili, co s radioaktivními sudy udělaly desítky let v oceánu

Na dně severovýchodního Atlantiku leží tisíce sudů s radioaktivním odpadem, které tam evropské země ukládaly v době, kdy hluboký oceán představoval přijatelné místo pro likvidaci odpadu. Dnes se k nim vědci vracejí s roboty a ponorkou Nautile. V hloubce kolem 4 700 metrů našli silně zkorodované nádoby, z nichž se v některých případech materiál dostává do okolního sedimentu.

Příběh těchto sudů začal v době, kdy lidstvo teprve hledalo způsob, jak zacházet s odpadem vznikajícím při rychlém rozvoji jaderné energetiky, výzkumu, průmyslu a medicíny. V letech 1949 až 1982 bylo do severovýchodního Atlantiku z lodí uloženo více než 150 000 tun nízkoaktivního radioaktivního materiálu. Celková aktivita dosahovala podle údajů komise OSPAR (Úmluva o ochraně mořského prostředí severovýchodního Atlantiku) 42,4 PBq (petabecquerelu). Materiál pocházel mimo jiné z jaderných elektráren, jaderného palivového cyklu, nemocnic, výzkumných a průmyslových zařízení a z dekontaminace jaderných zařízení.

Dřívější pohled na hlubiny jako bezpečné úložiště

Tehdejší způsob uvažování byl založen na představě, že hluboké moře poskytuje dostatečně rozsáhlý a vzdálený prostor. Sudy byly konstruovány tak, aby se dostaly na mořské dno a po určitou dobu zadržovaly obsah. Radioaktivní odpad byl navíc před uložením znehybněn uvnitř pevných matric, a to nejčastěji se míchal do cementu, asfaltu nebo pryskyřice, aby se zabránilo jeho okamžitému šíření. Postupné uvolňování zbytkového materiálu do prostředí bylo součástí tehdejší koncepce nakládání s odpadem. Dnes tato představa působí překvapivě, tehdy však bylo ukládání radioaktivního odpadu do moře považováno z bezpečnostního i ekonomického hlediska za přijatelný způsob likvidace.

Postupně se ale pohled na takové zacházení změnil. V roce 1983 bylo přijato dobrovolné moratorium a v roce 1992 OSPAR zakázala ukládání nízko a středně aktivních radioaktivních látek do své námořní oblasti. O rok později následoval globální zákaz ukládání radioaktivního odpadu do moře podle Londýnské úmluvy. Jenže zákaz neznamenal, že odpad zmizel. Sudy zůstaly na dně oceánu.

Moderní roboti na stopě podmořského dědictví

Právě jejich současný stav se snaží zjistit mezinárodní vědecký tým vedený francouzským CNRS v rámci projektu NODSSUM. První expedice proběhla v roce 2025. Autonomní podmořský robot UlyX tehdy prohledával rozsáhlou oblast hlubokomořské pláně a podařilo se mu lokalizovat 3 355 sudů. Vědci však upozorňují, že toto číslo představuje pouhý zlomek reality, protože evropské státy do této oblasti za celá desetiletí svrhly odhadem přes 200 000 těchto nádob. Robot při průzkumu urazil více než 800 kilometrů po mořském dně a pomocí sonaru vytvářel detailní mapu oblasti.

Byl to zásadní posun. Vědci totiž předtím neměli přesnou představu o tom, kde se jednotlivé sudy nacházejí a v jakém stavu po desítkách let budou. Oblast určená k ukládání odpadu má přibližně 14 500 kilometrů čtverečních. Hledat v takovém prostoru objekty dlouhé přibližně jeden metr znamená hledat jehlu v obrovské podmořské krajině. UlyX proto nejprve prozkoumával dno z větší výšky pomocí sonaru a následně se k vybraným místům přiblížil. Přibližně padesát sudů se podařilo podrobně vyfotografovat.

Když se rezavý kov stane domovem pro hlubinný život

Fotografie ukázaly něco, co se dalo očekávat, ale zároveň to mělo mnohem konkrétnější podobu. Některé nádoby jsou výrazně poškozené a zkorodované. U některých bylo možné pozorovat materiál unikající na okolní mořské dno. Jiné sudy však stále existují jako rozpoznatelné objekty a jejich povrch postupně osídlily organismy hlubokého oceánu. Vědci zaznamenali například sasanky, houby a kraby.

Právě tento obraz je možná nejpozoruhodnější. V hloubce téměř pěti kilometrů se před vědci neobjevila mrtvá krajina bez života. Naopak. Život se přizpůsobil prostředí, které vzniklo na místě lidského zásahu. Sudy představují tvrdý povrch na jinak převážně sedimentárním dně a organismy jej využívají stejně jako jiné pevné struktury. Člověk zde tedy nevytvořil pouze místo uložení odpadu. Vytvořil také nový prvek hlubokomořského prostředí.

Přímé vzorky z hloubky bezmála pěti kilometrů

To však neznamená, že je možné přítomnost života považovat za důkaz bezpečnosti. Právě naopak. Pokud se radioaktivní látky dostávají ze sudů do sedimentu, vody nebo organismů, je důležité zjistit, jakým způsobem se v prostředí pohybují a zda mohou vstupovat do potravních řetězců. Proto druhá expedice NODSSUM v roce 2026 zamířila přímo k vybraným sudům.

Ponorka Nautile uskutečnila dvacet ponorů do hloubky přes 4 700 metrů. Vědci mohli sudy pozorovat přímo a odebrali vzorky sedimentu, vody, organismů i mikrobiálních společenstev z jejich bezprostředního okolí. Zároveň zkoumali sousední části hlubokomořského prostředí, aby mohli porovnat místa ovlivněná sudy s okolním prostředím.

Složité rozklíčování původu naměřených radionuklidů

Výzkumníci už při měření na místě zaznamenali radionuklidy, které jsou pro uložený odpad významné. Patří mezi ně například kobalt 60 a niob 94. Zaznamenány byly také cesium 137 a americium 241. U posledních dvou látek je situace složitější, protože mohou pocházet také z globálních radioaktivních spadů po atmosférických jaderných zkouškách a dalších historických zdrojů. Právě proto nestačí pouze zjistit, že se určitý radionuklid v sedimentu nachází. Vědci musí určit jeho původ a především jeho koncentraci a způsob pohybu prostředím.

První výsledky přitom neukazují na rozsáhlou radiologickou katastrofu. Francouzská oceánografická flotila uvádí, že koncentrace radioaktivních látek jsou velmi nízké. O nízké úrovni aktivity svědčí i fakt, že vědecký tým mohl se všemi odebranými vzorky na palubě lodi manipulovat bez jakýchkoli mimořádných ochranných opatření a samotná ponorka Nautile nevykázala žádné známky kontaminace. Současně však byly v sedimentech nalezeny umělé radionuklidy a některé signály mohou souviset právě s odpadem uloženým v sudech. Definitivní vyhodnocení proto závisí na laboratorních analýzách vzorků odebraných přímo v blízkosti poškozených nádob.

Nové vědecké metody pro budoucnost lidstva

Důležitý je také historický kontext. OSPAR už v minulosti uváděla, že tehdejší sledování neprokázalo významné poškození životního prostředí a vypočtené dávky pro veřejnost byly velmi nízké. Současný výzkum proto není hledáním důkazu předem očekávané katastrofy. Jeho smyslem je zjistit, co se s materiálem skutečně děje po několika desetiletích a jak se radionuklidy chovají v prostředí, které je mnohem obtížnější studovat než pevninu.

Zkušenosti z podobných podmořských havárií a vraků jaderných ponorek přitom ukazují, že i když je radiace v těsné blízkosti zdrojů měřitelná, v obrovském objemu mořské vody se extrémně rychle rozptyluje a již po několika metrech klesá na úroveň přirozeného pozadí.

A právě v tom spočívá význam expedice. Vědci dnes poprvé získávají přímé informace o jednotlivých nádobách, jejich poškození a jejich bezprostředním okolí. Současně se zdokonaluje způsob, jakým lze sledovat radioaktivní látky v hlubokém oceánu. Výsledky mohou být využitelné i pro jiné situace, například při studiu starých vraků, havarovaných jaderných zařízení nebo dalších zdrojů kontaminace v hlubokomořských oblastech.

Trvalé dědictví skryté před lidskými zraky

Dno Atlantiku tak nabízí zvláštní lekci o odpadech. To, co zmizí z lidského dohledu, nemusí zmizet z prostředí. Může tam zůstat desítky let, pomalu se měnit, korodovat, uvolňovat část svého obsahu a současně se stát součástí živého systému. U radioaktivních látek je navíc časová perspektiva zásadní. Některé radionuklidy ztrácejí aktivitu relativně rychle, jiné přetrvávají mnohem déle.

Co vlastně znamená zkratka OSPAR? Ačkoliv text zmiňuje komisi OSPAR, samotná mezinárodní dohoda nese oficiální název Úmluva o ochraně mořského prostředí severovýchodního Atlantiku. Název OSPAR vznikl spojením názvů dvou starších mezinárodních úmluv, které nová úmluva v roce 1992 sjednotila a nahradila. Šlo o Osloskou úmluvu (OSlo Convention), zaměřenou především na prevenci znečištění moře ukládáním odpadu z lodí, a Pařížskou úmluvu (PARis Convention), která se zabývala znečištěním mořského prostředí z pevninských zdrojů. Dnes se označením OSPAR běžně rozumí jak samotná úmluva, tak v příslušném kontextu také OSPAR Commission, tedy komise, která její provádění koordinuje.