Plastový mrak nad Zemí. Vědci varují, že mikroplasty mohou nově ohřívat atmosféru

Desítky let jsme plast vyhazovali do řek a oceánů s pocitem, že mizí z očí i ze světa. Jenže podle nové studie zveřejněné v prestižním vědeckém časopise Nature Climate Change se může vracet zpět v mnohem nebezpečnější podobě. Mikroskopické částice plastů dnes kolují ovzduším nad kontinenty i oceány a podle vědců už nejsou jen symbolem ekologického znečištění. Mohou se stát také novým faktorem, který přispívá k oteplování Země.

Plastové částice menší než pět milimetrů, označované jako mikroplasty, dnes vědci nacházejí prakticky všude. Objevily se v pitné vodě, lidské krvi, placentách, mořských organismech i v arktickém sněhu. Nová studie ale ukazuje ještě znepokojivější souvislost. Mikroplasty a ještě menší nanoplasty totiž podle výzkumníků dokážou v ovzduší pohlcovat, rozptylovat i odrážet sluneční záření podobně jako jiné drobné částice známé z průmyslového znečištění. Jinými slovy mohou měnit množství energie, které planeta přijímá ze Slunce a následně vyzařuje zpět do vesmíru.

Právě tato energetická rovnováha rozhoduje o tom, zda se Země otepluje, nebo ochlazuje. Vědci tento proces označují jako radiační forcing. Jde o změnu v množství energie zadržované v atmosféře. Pokud určitý prvek způsobí, že v systému zůstává více tepla, planeta se zahřívá. A právě to může být podle studie případ některých plastových částic.

Výzkumníci zjistili, že největší vliv mají extrémně malé nanoplasty. Ty jsou tak drobné, že jsou mnohonásobně menší než lidský vlas a některé z nich dosahují velikosti srovnatelné s viry. Kvůli tomu dokážou v ovzduší zůstávat velmi dlouho a mohou být unášeny tisíce kilometrů daleko. Studie upozorňuje, že právě nejmenší částice mají největší schopnost reagovat se slunečním zářením. Čím menší plastová částice je, tím větší má vzhledem ke své hmotnosti aktivní povrch a tím intenzivněji ovlivňuje okolní prostředí.

Velkou roli přitom nehraje jen velikost, ale také samotný druh plastu. Různé materiály mají rozdílné optické vlastnosti, a tedy i odlišný vliv na klima. Například polyethylen používaný při výrobě igelitových tašek nebo obalových fólií patří mezi světlejší plasty, které mají větší schopnost sluneční záření rozptylovat nebo částečně odrážet. Naopak tmavší plasty, například některé druhy černého polypropylenu používaného v automobilovém průmyslu nebo plastové materiály obsahující uhlíkové pigmenty a saze, mohou sluneční energii výrazněji pohlcovat a přeměňovat ji na teplo.

Důležitou roli hraje také barva plastu. Tmavé částice absorbují výrazně více energie než světlé nebo průhledné plasty. Podobají se v tomto směru sazím vznikajícím při spalování uhlí nebo ropy. Když tmavý povrch pohltí sluneční paprsky, přemění jejich energii na teplo. U části mikroplastů může podle autorů docházet ke stejnému efektu. Naopak některé světlé polymery, tedy základní chemické materiály používané při výrobě plastů, mohou část záření odrážet zpět do vesmíru a jejich efekt tak může být částečně ochlazující.

Studie je významná také tím, že propojuje klimatickou krizi s plastovým odpadem způsobem, o kterém se dosud téměř nemluvilo. Vědci totiž upozorňují, že oceány nejsou konečným úložištěm plastů. Naopak se mohou stávat jejich obrovským distribučním centrem. Typickým příkladem je Great Pacific Garbage Patch známý jako Velká tichomořská odpadková skvrna. Nejde o pevný ostrov odpadu, jak si lidé často představují, ale o obrovskou oblast severního Pacifiku, kde mořské proudy soustřeďují miliony tun plastových částic.

Právě zde dochází k intenzivnímu rozpadu plastů vlivem slunečního ultrafialového záření, mořské soli a mechanického tření vln. Každým dalším rozpadem vznikají menší a menší částice. A právě ty se mohou vracet zpět do ovzduší. Pohyb mořských vln vytváří na hladině drobné vzduchové bubliny, které při zániku uvolňují do ovzduší mikroskopické kapénky vody. Tento jev se označuje jako mořský aerosol. Společně se solí a organickými látkami mohou kapénky obsahovat také mikroplasty, které následně vítr rozptyluje na obrovské vzdálenosti.

Mikroplasty už byly nalezeny ve srážkách, horském sněhu i v odlehlých oblastech Arktidy, kde prakticky neexistují přímé zdroje plastového odpadu. To podle vědců potvrzuje, že plastové částice dnes cirkulují atmosférou v planetárním měřítku podobně jako prach nebo průmyslové aerosoly. Významným zdrojem plastového znečištění jsou některé velké světové řeky označované jako hlavní plastové tepny planety odvádějící obrovské množství odpadu z hustě osídlených oblastí do oceánů. Mezi nejvíce zatížené patří například řeky v jižní a jihovýchodní Asii, zejména Yangtze River, Ganges nebo Mekong.

Autoři studie zároveň upozorňují, že současné poznání je stále na začátku. Přesné množství mikroplastů v ovzduší zatím nikdo nezná a vědci si nejsou jistí ani tím, jak silný je jejich skutečný dopad na klima. Atmosféra je mimořádně složitý systém, v němž se plastové částice mísí s prachem, sazemi, vodní párou i dalšími chemickými látkami. Mikroplasty navíc postupně chemicky stárnou, mění svůj povrch a reagují s ultrafialovým zářením i vlhkostí. Právě stárnutí plastů může podle vědců měnit jejich schopnost absorbovat nebo odrážet sluneční energii.

Přesto je podle odborníků nová studie zásadním varováním. Světová produkce plastů se za posledních několik desetiletí zvýšila několikanásobně a každoročně dál roste. Čím více plastu lidstvo vyrobí, tím více jeho částic se bude postupně uvolňovat do oceánů, půdy i ovzduší. A pokud se potvrdí, že mikroplasty skutečně přispívají k oteplování planety, půjde o další nečekaný důsledek globální plastové krize.