Plastový příspěvek do rozpočtu EU: daň, pokuta, nebo motivační nástroj?

Od roku 2021 odvádějí členské státy Evropské unie do unijního rozpočtu nový příspěvek – 0,80 eura za každý kilogram nerecyklovaných plastových obalových odpadů. Tento mechanismus, známý jako vlastní zdroj z plastů (plastic own resource), vzbudil v některých členských státech diskusi o jeho povaze, účelu a dopadech. Jedná se o daň? O pokutu za neplnění recyklačních cílů? Nebo o fiskální nástroj s environmentálním přesahem?

Tento příspěvek vychází z rozhodnutí Rady (EU, Euratom) 2020/2053 o systému vlastních zdrojů Unie, konkrétně z článku 2, odst. 1 písm. c). Nejde o sankci za porušení povinnosti, ale o pravidelný a předvídatelný odvod, vypočítaný podle environmentální výkonnosti – množství nerecyklovaných plastových obalů v daném státě. Výnosy tvoří součást příjmů rozpočtu EU a jsou mimo jiné určeny k financování programů obnovy v rámci NextGenerationEU.

Tento příspěvek není daní v klasickém slova smyslu – není přímo vybírán od občanů nebo podniků a nestanovuje ho členský stát, ale unijní právo. Nejde ani o pokutu, protože není navázán na právní porušení ani řízení. Státy ho platí automaticky, bez ohledu na to, zda splňují recyklační cíle nebo nikoli. Přesto má podobné znaky jako měkká ekologická daň: znevýhodňuje neekologické chování (nerecyklaci) a podporuje investice do recyklačních systémů. Rozdíl je v tom, že rozhodnutí, zda „zaplatit“ nebo „zrecyklovat“, zůstává plně v kompetenci členského státu.

Motivační prvek plastového příspěvku je nepřímý, ale zřetelný. Členské státy, které dokáží efektivně recyklovat, odvádějí do rozpočtu EU méně. Ty, které snižování plastového odpadu nezvládají, platí více. Příspěvek tak vytváří finanční tlak na zlepšení třídění a recyklace, aniž by přikazoval konkrétní opatření – je na každém státu, jak se rozhodne. Zda stát ponechá břemeno na státním rozpočtu, přenese ho na producenty nebo obce, nebo naopak investuje do infrastruktury tak, aby snížil množství nerecyklovaných plastů a tím i svůj odvod, je čistě národní rozhodnutí. To podporuje princip subsidiarity, ale zároveň klade nároky na systémové myšlení.

Plastový příspěvek má dvojí účel. V první řadě je fiskálním nástrojem, který zajišťuje nové příjmy do evropského rozpočtu v době vyšších výdajů, zejména kvůli zelené a digitální transformaci. Zároveň však plní environmentální funkci – podporuje cíle Zelené dohody pro Evropu, oběhového hospodářství a snižování plastového znečištění.

Určitě mnohé napadne, jaká by byla situace při dosažení 100% recyklace plastových obalových odpadů by členský stát neplatil žádný poplatek podle článku 2 odst. 1 písm. c) rozhodnutí Rady (EU, Euratom) 2020/2053. Výše tohoto příspěvku do rozpočtu EU je totiž přímo navázána na množství nerecyklovaných plastových obalů, přičemž sazba činí 0,80 EUR za každý nerecyklovaný kilogram. Pokud tedy daný stát ve sledovaném roce zrecykluje veškerý vyprodukovaný plastový obalový odpad, základem pro výpočet bude nula a výsledná částka odvodu bude rovněž nula eur. 

V letech 2022 až 2024 odvedla Česká republika do rozpočtu Evropské unie na základě tzv. „plastového příspěvku“ celkem přibližně 6 miliard Kč. Pokud by Česká republika tuto částku v uvedených letech investovala do rozvoje domácí recyklační infrastruktury a technologií, výsledné přínosy by byly výrazné. Odhady založené na konzervativních modelech ekonomických multiplikátorů ukazují, že každá miliarda investovaná do tohoto sektoru může zvýšit HDP až o 1,8 miliardy Kč, vytvořit či udržet zhruba 750 pracovních míst a snížit emise CO₂ o přibližně 4 000 tun díky nižší potřebě primární výroby materiálů. Vedle ekonomického a ekologického přínosu by taková investice posílila i soběstačnost České republiky v oblasti materiálového zpracování, snížila budoucí odvody do rozpočtu EU a zvýšila schopnost ČR plnit evropské recyklační cíle. Tento přístup by zároveň byl v souladu s dlouhodobými strategiemi Green Dealu a cirkulární ekonomiky.

Plastový příspěvek EU není tedy ani trestem, ani daní v klasickém slova smyslu, ale nástrojem, který propojuje rozpočtovou politiku s politikou ochrany životního prostředí. Je motivační, nikoli sankční, a ponechává členským státům prostor k rozhodnutí, zda budou platit, nebo investovat. Právě v této flexibilitě spočívá jeho síla – i riziko. Pokud stát příspěvek pouze zaplatí a neřeší příčiny, nevede to k žádné změně. Pokud ho však využije jako příležitost ke zlepšení systému recyklace, může získat jak environmentální, tak fiskální výhodu.

Lze předpokládat, že pokud by pro EU přestal být tento motivační zdroj příjmu finančně relevantní – tedy pokud by se členské státy skutečně přiblížily 100% recyklaci a nulovému odvodu – EU by pravděpodobně hledala nový mechanismus k udržení fiskální stability i environmentální motivace. Tím by se mohla stát například platba založená na celkovém množství vyprodukovaného odpadu na obyvatele a rok, s cílem více zainteresovat členské státy také v oblasti předcházení vzniku odpadů.