Plasty bez dohody: Svět tak dále hledá recept, jak zkrotit globální znečištění

Ženeva uzavřela šestá jednací série o první právně závazné globální smlouvě na snížení plastového znečištění, označovaná jako INC-5.2. Tato jednání měla podle původního mandátu OSN pokrýt celý životní cyklus plastů – od jejich návrhu, přes výrobu a distribuci až po nakládání s odpadem – a vytvořit závazný rámec, který by stál na stejném principu, jako například Pařížská dohoda pro klima.

Ambicí bylo nejen omezit množství plastů unikajících do životního prostředí, ale také snížit objem samotné výroby, nastavit globální standardy pro recyklaci a zavést kontrolu nad toxickými příměsemi v plastových výrobcích. Po deseti dnech intenzivních debat, kterých se účastnilo 184 států a více než šest set organizací, se však nepodařilo dosáhnout konsenzu a jednání skončila bez společného textu, který by mohl posloužit jako základ další práce.

Rozpory byly patrné od prvního dne. Část států, vedená například Norskem, Austrálií, Tuvalu a skupinou 39 malých ostrovních států SIDS, požadovala, aby smlouva obsahovala jasné a závazné limity pro výrobu primárních plastů z ropy a zemního plynu. Argumentovala přitom tím, že bez omezení samotného zdroje se problém plastového odpadu nikdy nepodaří skutečně vyřešit. Druhá skupina zemí, v níž byly zastoupeny například Spojené státy a státy Perského zálivu, trvala na tom, že řešením je zlepšení systému nakládání s odpady, podpora recyklace a technologické inovace, nikoli omezování produkce.

Další spornou oblastí byla regulace toxických chemikálií přítomných v plastových výrobcích, které se v přírodě hromadí a představují riziko pro zdraví lidí i ekosystémy. Třetí klíčový bod sporu se týkal financování – zejména podpory pro rozvojové země, které nemají prostředky na zavedení moderních systémů sběru, třídění a recyklace. Předseda jednání Luis Vayas Valdivieso předložil dvě verze návrhu textu, avšak ani jedna nezískala dostatečnou podporu, aby mohla být přijata jako výchozí dokument pro závěrečná jednání.

Zklamání nad výsledkem bylo znatelné především u států, které se s plastovým znečištěním potýkají nejvíce. Delegát z jedné z ostrovních zemí SIDS připomněl, že jejich podíl na celosvětové produkci plastů je zanedbatelný, přesto nesou disproporčně velké následky, zejména v podobě znečištění moří a ohrožení rybolovu, který je pro ně klíčovým zdrojem obživy. Evropská komisařka Jessika Roswall uznala, že výsledek jednání je daleko za očekáváním, ale zároveň vyjádřila přesvědčení, že i částečné texty mohou posloužit jako stavební kameny pro dosažení finální dohody.

Statistiky ilustrující rozsah problému jsou alarmující. Každoročně se na světě vyrobí více než 400 milionů tun plastů, přičemž přibližně polovina z tohoto množství připadá na výrobky na jedno použití. Pokud nedojde k zásadnímu politickému zásahu, odhaduje se, že do roku 2040 se výroba plastů zvýší o dalších 70 %. Recyklace je přitom stále spíše výjimkou než pravidlem – skutečně se recykluje jen kolem devíti procent plastového odpadu, zatímco velká část končí na skládkách, ve spalovnách nebo uniká do volného prostředí. Tyto materiály se v přírodě hromadí, postupně se rozpadají na mikroplasty a v konečném důsledku se dostávají do potravního řetězce i lidského těla. Podle studie publikované v prestižním časopise The Lancet činí celosvětové ekonomické škody způsobené plastovým znečištěním – včetně dopadů na zdraví a ztráty ekosystémových služeb – mezi 1,5 a 1,6 bilionu amerických dolarů ročně.

Vyjednávací proces má přitom delší historii. Mandát k vytvoření globální dohody o plastech byl přijat na Valném shromáždění OSN pro životní prostředí (UNEA) v roce 2022 s cílem dokončit návrh do konce roku 2024. Následovala čtyři kola jednání v Uruguayi, Francii, Keni a Kanadě. Páté kolo v roce 2024 v jihokorejském Busanu skončilo krachem, a proto bylo šesté kolo v Ženevě chápáno jako příležitost k zásadnímu posunu. Polarizace mezi státy prosazujícími silný regulační rámec a těmi, které zastupují zájmy petrochemického a plastového průmyslu, však zůstala beze změny. Silnou roli zde sehrávají i průmyslové asociace, například americký American Chemistry Council, které odmítají limity výroby a místo toho propagují řešení založená na recyklaci, redesignu výrobků a podpoře opakovaného použití.

Otázka, k čemu by vlastně byla i ta nejlepší globální dohoda o plastech, se nabízí sama, pokud si připomeneme zkušenosti z jiných mezinárodních závazků. Příklad Pařížské klimatické dohody je výmluvný – i přes její historický význam se Spojené státy, jeden z největších světových producentů emisí, od její ratifikace několikrát odvrátily a znovu k ní vracely podle politického kurzu aktuální administrativy. Takové nestabilní postoje velkých hráčů oslabují důvěru v dlouhodobou platnost a vymahatelnost jakýchkoli závazků. Pokud by i globální dohoda o plastech dopadla podobně, mohla by se stát spíše symbolickým dokumentem než nástrojem skutečné změny. A právě to ukazuje, že i případný podpis na mezinárodní úrovni je jen začátek – skutečná síla dohody se ukáže až v ochotě států přetavit slova v činy, a to konzistentně, bez ohledu na politické cykly.

Ačkoli tedy jednání nepřineslo konkrétní výsledky, situace přispěla k dalšímu zviditelnění problému a potvrdilo, že plastové znečištění je jedním z nejpalčivějších environmentálních témat současnosti. A než spatří dohoda světlo světa bude klíčové, když se spolelečnost zaměří na předcházení vzniku odpadu a to už na samotném začátku – tedy omezovat výrobu primárních plastů, nahrazovat je udržitelně ekonomickými alternativami, regulovat toxické složky a minimalizovat závislost na jednorázových produktech.

Je vůbec možné položit ropu na lopatky?

Pokud bychom chtěli opravdu oslabit vliv petrolejářské lobby, museli bychom jim vzít jejich hlavní zbraň – nízkou cenu primárního plastu z ropy. Jednou z cest by bylo v srdci Evropy vybudovat obrovský závod na zpracování plastů a výrobu druhotných surovin s takovou kapacitou, aby dokázal cenově konkurovat ropnému plastu. Takový podnik by musel ročně zpracovat stovky tisíc až milion tun plastového odpadu a vyrábět recyklát kvality srovnatelné s primárním plastem, ideálně i v „food-grade“ kvalitě, aby mohl vstoupit do segmentu obalů pro potraviny a nápoje, kde jsou ceny vyšší.

Základním předpokladem by byl stabilní přísun vstupní suroviny, což by vyžadovalo robustní systém sběru a třídění plastů napříč střední Evropou, doplněný o povinné zálohování PET lahví s kombinací plechovek, aby byl systém co nejvíce ekonomicky výhodný, a o maximální separaci plastů z komunálního odpadu pomocí automatických dotřidovacích linek. V neposlední řadě by závod musel využívat nejmodernější mechanické i funkční chemické recyklační procesy, včetně pyrolýzy a depolymerizace, aby dokázal zpracovat i složité plastové směsi.

Ekonomickou výhodu by mu poskytlo velké měřítko výroby tzv. úspory z rozsahu podpořenou politickou pákou EU, které by petrochemii znevýhodnily například povinnými kvótamy na recyklovaný obsah v obalech, daň z primárního plastu či uhlíková cla na dovoz plastů z ropy. Takový závod by se mohl opřít o zelené financování z evropských fondů, přilákat investory orientované na udržitelnost. Výsledkem by byl zásadní tlak na cenu primárního plastu, snížení poptávky po ropných surovinách a narušení obchodního modelu petrochemických gigantů. Pokud by se recyklát stal levnější než primární plast z ropy, Evropa by udělala  velký krok směrem k přechodu na cirkulární hospodářství.

Takový velký byznys nejde realizovat bez aktuálních velkých hráčů. Otázkou by však zůstalo, jak by veřejnost takový projekt přijala, pokud by jej realizoval například v České republice Andrej Babiš a Daniel Křetínský. I kdyby závod přinesl funkční řešení, významně snížil závislost na primárním plastu z ropy a pomohl „roztočit cirkulární kolo“ nejen evropského hospodářství, vnímání veřejnosti by mohlo být silně ovlivněno politickým a podnikatelským pozadím investora. U části lidí by převážilo pragmatické hledisko a podpora projektu pro jeho ekologické přínosy, jiní by jej mohli odmítat právě kvůli osobě realizátora, a to bez ohledu na to, zda by projekt fungoval a měl pozitivní dopad. Takový rozpor by určitě mohl vnést zajímavavou otázkou, zda je pro dosažení environmentálních cílů důležitější výsledek, nebo to, kdo za ním stojí.