Plýtváme jídlem, energií i krajinou. A politika? Jen prázdná a líbivá hesla

V dnešní době se odráží řada rostoucí paradoxů z pohledu energie, pohodlí i zvyky, které jsme přijali jako samozřejmé, začínají postupně vyžadovat hlubší úvahy v širším kontextu. Stačí se podívat na čtyři události, které spolu možná na první pohled nesouvisí, ale dohromady velmi výrazně reflektují výzvy současnosti. A co na to kandidující strany?

Začněme u švédských stolů – symbolu hotelového komfortu, který se v poslední době ocitl pod palbou kritiky. Tento oblíbený styl snídaně totiž vede k masivnímu plýtvání jídlem. Zveřejněná studie Programu OSN pro životní prostředí uvádí, že lidé vyhodí ročně 1,05 miliardy tun potravin, přičemž 28 % z toho pochází z gastronomických provozů . Přitom u bufetů končí průměrně 300 g jídla na osobu, zatímco u servírovaných snídaní pouze asi 130 g. Hotely už reagují – Scandic zmenšuje pečivo a Ibis používá menší talíře, aby snížil množství odpadků. Začínáme si uvědomovat, že menší porce mohou znamenat významnou úsporu zdrojů i nezanedbatelné ekologické přínosy.

Z běžného konzumního zvyku se přesouváme do našich domácností, konkrétně ke způsobu praní. Běžně používaná teplota 40 °C, která má být ideálním kompromisem mezi čistotou a úsporou, je ve skutečnosti nejméně efektivní – jak z hlediska hygieny, tak energetické náročnosti. Britský lékař Xand van Tulleken varuje, že 40 °C nedokáže ničit bakterie, ani snižuje spotřebu, a doporučuje buď prát na 60 °C při nutnosti dezinfekce, nebo naopak při běžném praní snížit teplotu až na 20 °C . Studie potvrzují, že vysoká teplota výrazně snižuje množství bakterií (zejména u prádla jako ručníky či spodní prádlo), zatímco nízké teploty aktivují enzymové bio detergentní gely, a navíc mohou šetřit až 62 % energie oproti praní na 40 °C. Je to příklad, jak pohodlný zvyk může být energeticky a hygienicky neefektivní.

Jenže zatímco my řešíme, jak prát a co snídat, příroda kolem nás se potýká s mnohem vážnějšími ztrátami. Ptáci, kteří po staletí tvořili přirozený zvukový doprovod polí, luk i lesů, mizí z krajiny rychleji než kdy dřív. Početnost zemědělských druhů klesla za poslední čtyři dekády na polovinu a nově se ztráty zrychlují i v lesích. Sucho, kůrovcová kalamita i intenzivní hospodaření mění tvář krajiny tak, že i běžné druhy ztrácejí domov. A protože ptáci jsou citlivým indikátorem stavu prostředí, jejich ústup je mementem i pro nás – připomínkou, že nadměrná spotřeba se neodehrává jen na talíři nebo v pračce, ale i v celých ekosystémech.

Do toho přichází zpráva ze severu Evropy: Švédsko po více než čtyřiceti letech obrací kurs a chystá výstavbu nových jaderných reaktorů. Ne gigantických betonových kolosů, ale menších a flexibilních modulárních jednotek, které by měly být hotové do roku 2035. Ambice je jasná – stabilní a bezuhlíkový zdroj energie, který umožní udržet tempo hospodářství, a přitom snížit emise. Švédové tak hledají cestu, jak se vyrovnat s rostoucí energetickou žíznivostí moderní společnosti.

A než se ten kruh uzavře, podívejme se ještě na politickou scénu. Letošní volební programy do dolní komory českého parlamentu působí jako nic neříkající souboj laciných hesel, bez koncepce a bez vize. Ekologie se proměnila v ideologii, místy až v hon na čarodějnice, a žádná demokratická strana si netroufne naplno reflektovat realitu klimatických změn. Jako by se politici báli vyslovit, že příroda není okrajové téma, ale základní podmínka lidské existence. A přitom i tolik vzývanou „neviditelnou ruku trhu" bychom mohli stejně tak označit za ideologii. On i ten byznys naráží na přírodní limity.

Možná právě proto má smysl sledovat, jak se propojují zdánlivě nesouvisející příběhy – od talíře s nedojedenou snídaní přes nastavený program pračky až po migrující ptáky a stavbu nových reaktorů. Všechny nám totiž v různých podobách připomínají, že budoucnost nevznikne z prázdných sloganů, lobbysmu, klientelismu a laciného PR, ale z hodnot, vizí a odvahy racionálně čelit skutečným výzvám. Nebudeme asi daleko od pravdy, když řekneme, že mezi klimatickou krizí a krizí politickou – tedy absencí skutečných politických osobností – existuje hlubší spojitost. Otázka na místě pak je jestli v obou případech správnou volbu představuje adptace.