Pokud Evropa nenajde desítky miliard eur ročně, dekarbonizace těžkého průmyslu nebude snadná

Energeticky náročná odvětví představují jádro evropské průmyslové výroby i jeden z největších environmentálních tlaků. Spotřebovávají více než 60 procent energie využité v průmyslu EU, produkují přibližně třetinu průmyslových emisí skleníkových plynů a jejich znečištění generuje společenské náklady kolem 73 miliard eur ročně. Zpráva Evropská agentura pro životní prostředí nazvaná Zero pollution, decarbonisation and circular economy in energy intensive industries však ukazuje, že mezi lety 2005 a 2023 došlo k výraznému pokroku. Současně ale varuje, že bez zásadní strukturální změny nebude možné dosáhnout cílů nulového znečištění ani klimatické neutrality.

Úvodní kapitola zprávy vymezuje rozsah energeticky náročných odvětví, kam patří výroba oceli, cementu a vápna, hliníku, chemikálií, skla a keramiky a také celulózy a papíru. Tato odvětví jsou odpovědná přibližně za 30 procent emisí skleníkových plynů z průmyslu EU a zároveň za významné podíly emisí klasických znečišťujících látek. U některých látek, například u olova, niklu či polycyklických aromatických uhlovodíků, přesahuje jejich podíl polovinu průmyslových emisí. Zpráva zdůrazňuje, že i přes dlouhodobý pokles emisí zůstává absolutní environmentální stopa těchto sektorů vysoká, a to zejména kvůli procesním emisím, které nejsou přímo vázány na spalování fosilních paliv.

Kapitola věnovaná trendům emisí přináší konkrétní data za období 2005 až 2023. Emise skleníkových plynů z těchto odvětví klesly o 42 procent. Emise oxidů dusíku se snížily o 55 procent, oxidů síry o 63 procent a dioxinů o 62 procent. Emise niklu poklesly o 64 procent. Tento vývoj byl podpořen přísnější regulací, zaváděním nejlepších dostupných technik a postupným útlumem nejvíce znečišťujících provozů. Zpráva však upozorňuje, že tempo poklesu se v posledních letech zpomalilo a relativní podíl těchto odvětví na celkových emisích zůstává stabilní, což znamená, že další redukce budou technologicky i finančně náročnější než v minulosti.

Samostatná kapitola analyzuje ekonomické dopady znečištění. Roční společenské náklady spojené s emisemi z energeticky náročných odvětví jsou odhadovány na 73 miliard eur. Oxid uhličitý představuje přibližně 58 procent těchto nákladů, oxidy dusíku 12 procent a oxidy síry 11 procent. Cementářský sektor patří mezi největší přispěvatele k celkovým nákladům, zejména kvůli vysokým emisím oxidu uhličitého při výrobě slínku. Ocelářství významně přispívá k emisím kovů a organických polutantů, chemický průmysl je důležitým zdrojem těkavých organických látek. Zpráva zároveň připomíná, že tyto náklady nezahrnují pouze environmentální škody, ale i zdravotní dopady, sníženou produktivitu práce a zátěž zdravotních systémů.

Kapitola zaměřená na dekarbonizaci popisuje technologické scénáře transformace. Elektrifikace výrobních procesů, například využití elektrických obloukových pecí v ocelářství nebo elektrických kalcinátorů v cementářství, může významně snížit emise, pokud bude elektřina pocházet z nízkoemisních zdrojů. Náhrada koksu vodíkem při výrobě železa představuje jednu z klíčových inovačních cest. Současně je však zdůrazněno, že ceny elektřiny v EU jsou dvakrát až čtyřikrát vyšší než u hlavních globálních konkurentů, což vytváří riziko ztráty konkurenceschopnosti. Plná implementace nejlepších dostupných technik by podle odhadů mohla přinést čisté společenské přínosy až 27 miliard eur ročně, přičemž analýza současně ukazuje, že k plnému naplnění cílů v oblasti prevence a kontroly znečištění chybí zhruba 35 miliard eur ročně.

Kapitola věnovaná cirkulární ekonomice ukazuje, že vyšší míra recyklace může zásadně snížit energetickou náročnost výroby. Recyklace hliníku může ušetřit až 95 procent energie oproti primární výrobě z bauxitu. Zvýšení podílu recyklované oceli snižuje potřebu koksu i primárních rud. Materiálová cirkularita však naráží na limity kvality druhotných surovin, nedostatečnou infrastrukturu a technologická omezení v některých aplikacích. Zpráva zdůrazňuje, že propojení dekarbonizace s oběhovým hospodářstvím je klíčem k dosažení cílů nulového znečištění, protože snižuje nejen emise skleníkových plynů, ale i tlak na těžbu surovin a energetické zdroje.

V závěru zpráva obrací pozornost k tomu, co bude o výsledku rozhodovat nejvíc, tedy k nastavení pravidel. Aktualizovaná směrnice o průmyslových emisích zpřesňuje, co se rozumí nejlepší dostupnou technikou, a rozšiřuje dohled nad dopady výroby nejen na ovzduší, ale i na vodu a půdu. Evropský systém obchodování s emisemi současně postupně snižuje celkový objem povolených emisí a prostřednictvím ceny uhlíku promítá environmentální náklady přímo do ekonomiky podniků.

Cena uhlíku přímo vstupuje do ekonomiky a ovlivňuje investiční rozhodnutí oceláren, cementáren i chemických závodů. Autoři však upozorňují, že samotné zpřísňování pravidel nestačí. Transformace energeticky náročných odvětví je kapitálově mimořádně náročná a bez koordinace průmyslové politiky, rozvoje přenosových sítí a cílených finančních nástrojů zůstane tempo změny omezené.

Klíčové sdělení EIA:

• Za posledních 20 let klesly celkové emise skleníkových plynů z energeticky náročných odvětví o 42 %, emise oxidů síry (SOx) o 63 %, dioxinů o 62 %, niklu (Ni) o 64 % a oxidů dusíku (NOx) o 55 %. Hrubá přidaná hodnota (GVA) zůstala relativně stabilní, ale po roce 2020 zaznamenává pokles.
• Tempo snižování emisí se během posledního desetiletí zpomalil. Externí náklady těchto emisí, zejména zdravotní, zůstávají vysoké, činí přibližně 73 miliard eur ročně.
• Pro dosažení dalších redukcí je nezbytné plně implementovat environmentální legislativu a provést zásadní transformaci emisně náročných procesů, přičemž je nutné současně usilovat o udržitelnou konkurenceschopnost EU.
• Oběhové hospodářství a dekarbonizace (zejména elektrifikace) přinášejí významné synergické efekty z pohledu prevence znečištění.