Příběh místa, které je obdivováno právě proto, čím nikdy nemělo být

Když se řekne skládka, většině lidí se vybaví místo, které stojí mimo jejich každodenní pozornost. Prostor, kam se odpad odváží, aby zmizel z očí, a kde se s estetikou ani veřejným zájmem nepočítá. V indickém městě Kišangarh na okraji pouštního Radžasthánu však vznikl fenomén, který tuto představu narušuje způsobem, jenž je zároveň fascinující i znepokojivý. Rozsáhlá průmyslová skládka mramorového odpadu se zde proměnila v místo, kam lidé míří dobrovolně, kde se fotografují a odkud si odnášejí snímky připomínající snovou zimní horskou krajinu.

Na první pohled působí tento prostor téměř idylicky. Nekonečné plochy bílého povrchu se v ostrém slunci lesknou a vytvářejí dojem sněhových polí. Právě tento vizuální efekt se stal základem nečekané popularity lokality. Influencery, módní fotografy, filmaře i páry hledající neobvyklé kulisy pro svatební či zásnubní fotografie přitahuje kontrast mezi exotickým prostředím Indie a obrazem krajiny, která připomíná zasněžené Alpy nebo měsíční scenérii Sociální sítě tento obraz násobí a proměňují skládku ve fascinující atrakci.

Popularita místa prudce vzrostla právě díky nástupu sociálních sítí. Fotografie a videa ze skládky dosahují statisíců až milionů zhlédnutí a Kišangarh se stal vyhledávaným cílem pro profesionální focení. Místní podnikatelé na tento trend reagovali vznikem služeb zaměřených na aranžované fotografické scény přímo na skládce. Cena za takové focení se pohybuje kolem 5 100 indických rupií, což odpovídá přibližně 1 200 korun. Z místa, které původně sloužilo výhradně k ukládání odpadu, se tak stal prostor generující nečekanou vedlejší ekonomickou aktivitu.

Kišangarh přitom není náhodným místem. Jde o největší asijské centrum obchodu s mramorem, kde se soustřeďuje zhruba dvanáct set zpracovatelských jednotek. Denně zde probíhají intenzivní procesy řezání a leštění mramoru a žuly určených pro stavebnictví a interiérový design po celé Indii i do zahraničí. Indie patří dlouhodobě mezi tři největší světové producenty a exportéry mramoru a přírodního kamene. Vedle exkluzivních výrobků však tento průmysl produkuje obrovské množství odpadu. Odhaduje se, že až 25–30 % původního objemu kamene končí jako odpad ve formě kalů, prachu a úlomků, což řadí tento sektor k materiálově nejméně efektivním odvětvím stavebnictví. Odhaduje se, že každý den přijíždí na skládku přibližně dvanáct set cisternových vozů naložených mramorovou slurry, tedy jemným kalem vznikajícím při zpracování kamene. Tento odpad obsahuje vysoký podíl uhličitanu vápenatého a drobných minerálních částic rozptýlených ve vodě.

Po vyklopení na otevřenou plochu o rozloze zhruba osmdesáti až pětaosmdesáti hektarů se voda postupně odpařuje. Zůstává jemná bílá vrstva, která se vlivem slunečního záření a suchého klimatu mění v prach. Právě tento proces stojí za vizuální proměnou skládky v homogenní atraktivní sněhobílou krajinu. Mramorová slurry má zároveň vysokou alkalitu, která zásadně mění chemismus půdy a potlačuje biologickou aktivitu mikroorganismů, čímž omezuje přirozenou regeneraci krajiny. Zároveň je však tento proces zdrojem environmentálního problému, který je méně viditelný, ale o to závažnější.

Za touto estetickou fasádou se skrývá realita, která je předmětem zájmu vědců, lékařů i environmentálních expertů. Výzkumné týmy z indických univerzit zde v posledních letech prováděly systematická měření kvality ovzduší, půdy i vody. Zvláštní pozornost byla věnována koncentracím jemných prachových částic PM2,5, které jsou považovány za jeden z nejrizikovějších faktorů z hlediska lidského zdraví. Naměřené hodnoty v okolí skládky se pohybovaly mezi 280 a 744 mikrogramy na metr krychlový. Tyto hodnoty výrazně překračují nejen doporučení WHO, ale i průměry zaznamenané v některých z nejvíce znečištěných měst světa. Pro srovnání Světová zdravotnická organizace WHO stanovuje doporučený čtyřiadvacetihodinový limit na 15 mikrogramů na metr krychlový a roční průměr na 5 mikrogramů na metr krychlový.

Takto vysoké koncentrace představují extrémní zátěž pro dýchací systém. Jemné částice pronikají hluboko do plicních sklípků a mohou se dostávat až do krevního oběhu. Dlouhodobá expozice je spojována se zvýšeným výskytem chronické bronchitidy, astmatu, snížené plicní kapacity i kardiovaskulárních onemocnění. Lékaři v regionu upozorňují také na zvýšený výskyt pneumokonióz, tedy onemocnění plic typických pro dlouhodobé vdechování minerálního prachu. V případě Kišangarhu navíc nejde o krátkodobé epizody znečištění, ale o trvalý stav související s nepřetržitým provozem průmyslu a otevřeným ukládáním odpadu.

Další část výzkumů se zaměřila na půdní a vodní prostředí. Analýzy vzorků odebraných v bezprostředním okolí skládky prokázaly zvýšenou salinitu půdy a přítomnost těžkých kovů, zejména železa, zinku a dalších prvků v koncentracích přesahujících běžné limity. Tyto látky se postupně dostávají do podzemních vod, které jsou klíčovým zdrojem pitné vody pro místní obyvatele. Měření ukázala zvýšené hodnoty chloridů a fluoridů, které mohou při dlouhodobé konzumaci způsobovat zdravotní komplikace a zároveň snižují využitelnost vody pro zavlažování. V suchém a polosuchém klimatu Radžasthánu je přitom obnova podzemních vod velmi pomalá, což zvyšuje dlouhodobou zranitelnost regionu.

Dopady na místní zemědělství jsou patrné již dnes. Farmáři v okolních vesnicích zaznamenávají pokles výnosů plodin a zhoršující se kvalitu půdy. Některé rodiny byly nuceny investovat do domácích filtračních zařízení, aby si zajistily alespoň základní kvalitu pitné vody. Dlouhodobě tak dochází k tichému socioekonomickému posunu, kdy část obyvatel opouští zemědělství a stává se závislou na průmyslu, který je zároveň zdrojem environmentální zátěže. Tyto náklady přitom nejsou nijak kompenzovány a představují další skrytou cenu průmyslové výroby mramoru.

Zdravotní průzkumy prováděné mezi obyvateli a pracovníky zpracovatelských provozů přinášejí ještě konkrétnější obraz. Více než polovina dotázaných uvádí chronické dýchací obtíže nebo opakované podráždění horních cest dýchacích. Přibližně čtyřicet procent respondentů hlásí kožní problémy a značná část populace má diagnostikována plicní onemocnění. Nejvyšší výskyt těchto potíží byl zaznamenán mezi pracovníky mramorového průmyslu, kteří jsou prachu vystaveni dlouhodobě a často bez adekvátních ochranných pomůcek.

Zkušenosti některých návštěvníků pak dokreslují kontrast mezi obrazem a realitou. Intenzivní sluneční odraz od bílého povrchu, vysoké teploty a jemný prach v ovzduší způsobují podráždění očí a obtížné dýchání již po krátkém pobytu. To, co je pro návštěvníka jen krátkodobým diskomfortem, představuje pro místní obyvatele celoživotní kumulativní zdravotní riziko. To, co na fotografii působí klidně a čistě, se v přímém kontaktu mění v prostředí, které je fyzicky náročné a zdravotně rizikové.

Příběh Kišangarhu tak není jen kuriozitou o netradiční turistické atrakci. Je ilustrací širšího fenoménu, kdy vizuální přitažlivost a digitální popularita dokážou překrýt skutečnou povahu průmyslové zátěže. Ukazuje, jak snadno může odpad získat estetickou hodnotu, aniž by se změnila jeho negativní environmentální podstata, a jak silně dnes ekonomika pozornosti formuje vnímání environmentálních problémů.

Zkušenost Kišangarhu zároveň nevyhnutelně rezonuje s širším kontextem klimatických změn, které dnes formují podobu krajiny napříč kontinenty. Zatímco zde vzniká iluze sněhové krajiny z průmyslového odpadu, v mnoha částech Alp i dalších horských oblastí sníh v zimních měsících rok co rok ubývá nebo zcela mizí. Data o klesající sněhové pokrývce, zkracující se lyžařské sezóně a ústupu ledovců představují dlouhodobý trendem. Kontrast mezi uměle vytvořenou bělobou v pouštním Radžasthánu a holými svahy evropských hor působí znepokojivě právě proto, že není výsledkem náhody, ale důsledkem lidské činnosti, respektive jako vedlejší produkt průmyslové výroby.

V tomto světle se Kišangarh přestává jevit jako kuriózní anomálie a začíná fungovat jako zneklidňující metafora. Otázka, která se přirozeně nabízí, není estetická, ale hodnotová. Co když se podobné obrazy stanou běžnou substitucí přírodních cyklů? Co když společnost přijme jejich iluzi jako dostačující náhradu za skutečné ekosystémy?

Provokativní rozměr tohoto srovnání nespočívá v samotné vizuální podobnosti, ale v posunu hodnot. Pokud se společnost dokáže nadchnout pro průmyslovou skládku proto, že připomíná sníh, zatímco skutečný sníh mizí, vypovídá to snad o hlubší změně vnímání krajiny i environmentálních limitů? Znamená to, že budoucnost mnoha míst už nebude spočívat v ochraně původních ekosystémů, ale v jejich iluzích, které budou sice esteticky přijatelné, avšak ekologicky zcela prázdné?

Fakta a souvislosti:

• Celosvětově se při těžbě a zpracování přírodního kamene ztratí nebo skončí jako odpad 20–35 % materiálu

• Jeden metr čtvereční leštěného mramoru může vyprodukovat až 30 kg kalového odpadu

• V Indii vznikají ročně desítky milionů tun kamenných kalů, z nichž je podle odhadů systematicky znovu využito méně než 10 %, především kvůli absenci infrastruktury a ekonomických pobídek

• PM_2,5 v koncentracích nad 250 µg/m³ je považováno za akutně zdraví ohrožující stav a podle epidemiologických studií zvyšuje dlouhodobá expozice jemnému minerálnímu prachu riziko předčasného úmrtí o 10–15 %

• Radžasthán patří mezi indické státy s nejrychleji klesající hladinou podzemních vod

• Fluoridy v pitné vodě jsou v některých oblastech Radžasthánu dlouhodobým zdravotním problémem

• Umělé zasněžování evropských lyžařských areálů dnes spotřebuje v některých regionech více vody než místní obyvatelstvo