Psychologické bariéry brání lidem správně chápat uhlíkovou stopu

Přestože se uhlíková stopa stala jedním z nejčastěji používaných ukazatelů dopadů lidské činnosti na klima, jen málokdo dokáže správně odhadnout, které každodenní činnosti skutečně vedou k významnému snižování emisí skleníkových plynů. Nová studie publikovaná v prestižním časopise Nature Sustainability ukazuje, že naše rozhodování není ovlivňováno pouze nedostatkem informací, ale také hluboce zakořeněnými psychologickými mechanismy. Ty pak vedou k systematickému nadhodnocování některých opatření a podceňování těch, která mají na emise oxidu uhličitého největší vliv.

Oxid uhličitý patří mezi nejvýznamnější skleníkové plyny přirozeně se vyskytující v zemské atmosféře. Jeho koncentrace byla po tisíce let udržována v poměrně stabilním rozmezí díky rovnováze mezi přírodními zdroji a procesy, které jej z atmosféry odstraňují. Významnou roli v tomto koloběhu hrají oceány, lesní ekosystémy, půda i fotosyntéza rostlin. Od počátku průmyslové revoluce však začaly lidské aktivity tuto rovnováhu výrazně narušovat.

Spalování uhlí, ropy a zemního plynu, výroba cementu, odlesňování i intenzivní průmyslová výroba vedly k postupnému růstu koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře na hodnoty, které nemají v historii moderní civilizace obdoby. Právě proto se CO₂ stal jedním z hlavních ukazatelů klimatické politiky a měřítkem environmentálních dopadů výrobků, služeb i jednotlivých ekonomických odvětví.

Co všechno tvoří uhlíkovou stopu?

S rozvojem klimatické vědy se postupně začal prosazovat pojem uhlíkové stopy, který představuje součet emisí skleníkových plynů vznikajících během celého životního cyklu výrobku, služby, organizace nebo lidské činnosti. Emise CO₂ vznikající při samotném používání výrobku, ale také při těžbě surovin, výrobě, dopravě, distribuci, provozu i konečném zpracování po skončení jeho životnosti. Uhlíková stopa se dnes stala jedním z nejvýznamnějších indikátorů udržitelnosti a nachází uplatnění v environmentálním managementu podniků, při veřejných zakázkách, v investičním rozhodování i při hodnocení environmentálních tvrzení výrobců.

Evropská unie během posledních let vytvořila rozsáhlý legislativní rámec, který je na snižování emisí skleníkových plynů přímo navázán. Evropský právní rámec vychází z Evropského klimatického zákona, který zakotvil závazek dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050 a současně stanovil mezicíl snížení emisí nejméně o 55 procent do roku 2030 oproti roku 1990.

Na tento rámec navazuje balíček Fit for 55, reforma systému obchodování s emisními povolenkami EU ETS, zavádění mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích CBAM, rozvoj taxonomie udržitelných investic, pravidla pro nefinanční reporting podniků i připravované požadavky na prokazování environmentálních tvrzení výrobků.

Významnou roli sehrávají rovněž metodiky hodnocení životního cyklu, standardy ISO 14067 pro uhlíkovou stopu výrobků nebo metodika Product Environmental Footprint, která sjednocuje způsob výpočtu environmentálních dopadů v rámci Evropské unie.

Problém neviditelných emisí

Pojem uhlíková stopa se během posledních dvou desetiletí stal běžnou součástí odborných studií, firemních strategií i veřejného prostoru. Přesto zůstává pro většinu lidí poměrně abstraktním pojmem. Na rozdíl od odpadu zaplněného kontejneru, spotřebované elektřiny na elektroměru nebo vody protékající vodoměrem nelze emise oxidu uhličitého přímo pozorovat ani jednoduše porovnat s každodenní zkušeností.

Uhlíková stopa navíc zahrnuje emise vznikající v průběhu celého životního cyklu výrobků a služeb, od těžby surovin přes výrobu, dopravu a používání až po jejich konečné zpracování. Hodnoty uváděné v kilogramech nebo tunách ekvivalentu oxidu uhličitého proto bez širšího kontextu většině lidí samy o sobě mnoho neříkají. Právě tato obtížná představitelnost patří k důvodům, proč veřejnost často jen obtížně odhaduje skutečný klimatický význam jednotlivých rozhodnutí a každodenních činností.

Co odhalila nová psychologická studie?

Přestože je problematika emisí oxidu uhličitého dnes součástí vzdělávání, médií i firemních strategií, nová studie mezinárodního týmu psychologů ukazuje, že skutečné porozumění významu jednotlivých opatření zůstává překvapivě nízké.

Autoři analyzovali odpovědi celkem 2 924 účastníků ve třech předem registrovaných studiích zaměřených na odhad klimatického přínosu desítek různých každodenních opatření. Výsledky ukázaly, že lidé mají jen omezenou schopnost správně rozlišit, které činnosti vedou k významnému snížení emisí a které mají pouze okrajový přínos.

Výzkumníci tento soubor znalostí označují jako uhlíkovou kompetenci. Ta představuje schopnost správně posoudit relativní význam jednotlivých opatření pro snižování emisí skleníkových plynů. Právě tato kompetence podle autorů významně ovlivňuje každodenní rozhodování spotřebitelů i podporu klimatických opatření na úrovni společnosti. Pokud lidé nedokážou rozpoznat, která opatření přinášejí největší environmentální přínos, mohou věnovat značné úsilí aktivitám s minimálním dopadem a současně přehlížet rozhodnutí, která by emise skutečně výrazně snížila.

Dva skryté mechanismy v naší mysli

Studie identifikovala dva hlavní psychologické mechanismy. Prvním je sklon lidí považovat za významnější ta opatření, o nichž často slyší nebo která jsou mediálně dobře známá. Druhým mechanismem je motivované uvažování, které vede k tomu, že člověk přisuzuje vyšší význam právě těm aktivitám, které již sám vykonává, protože tím posiluje vlastní pozitivní obraz odpovědného chování. Oba mechanismy společně vytvářejí systematické zkreslení při hodnocení skutečných emisních přínosů jednotlivých opatření.

Zajímavé jsou i konkrétní výsledky. Mezi nejvíce nadhodnocované činnosti patřilo třídění odpadu, používání recyklovaných materiálů, nákup energeticky úsporných domácích spotřebičů, zateplování budov nebo práce z domova. Všechny tyto aktivity mají svůj environmentální význam, avšak jejich přímý vliv na celkovou uhlíkovou stopu jednotlivce bývá často nižší, než si veřejnost představuje. Naopak výrazně podceňována byla omezení letecké dopravy, život bez osobního automobilu, přechod na elektromobil nebo využívání elektřiny z obnovitelných zdrojů, tedy opatření s podstatně vyšším potenciálem snižování emisí.

Proč pouhá čísla a data nestačí

Autoři současně zjistili, že ani poskytování přesných informací nemusí automaticky vést ke správnějším odhadům. V rámci experimentů testovali několik vzdělávacích intervencí zaměřených na zlepšení uhlíkové kompetence. Přestože u části účastníků došlo ke zlepšení, účinek nebyl univerzální a mezi jednotlivými lidmi existovaly značné rozdíly. Výzkumníci proto upozorňují, že účinnější mohou být cílené vzdělávací přístupy zohledňující rozdílné znalosti, zkušenosti i psychologické charakteristiky jednotlivých skupin obyvatel.

Význam těchto zjištění přesahuje oblast individuálního chování. V době, kdy podniky stále častěji zveřejňují údaje o uhlíkové stopě svých výrobků, připravují dekarbonizační strategie a investují do snižování emisí v celém hodnotovém řetězci, bude správné porozumění významu jednotlivých opatření stále důležitější. Stejně tak veřejná správa, která připravuje klimatické strategie nebo komunikuje environmentální politiky směrem k občanům, bude muset věnovat větší pozornost nejen samotným datům, ale také způsobu jejich prezentace. Přesná čísla totiž sama o sobě nestačí. Rozhodující je, zda jim lidé správně porozumí a dokážou je převést do každodenního rozhodování.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu