PWR u Soudního dvora EU: Právní bitva, která může změnit budoucnost obalů v Evropě

Nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR), které mělo přinést revoluci do evropského obalového trhu, čelí zásadní právní výzvě. Dne 10. června 2025 bylo u Soudního dvora EU podáno sedm žalob ze strany významných firem působících v oblasti výroby obalů. Mezi žalujícími jsou společnosti jako Saier, ILIP, Ecoplastica, Jokey, Schütz nebo Dynaplast, pocházející z Německa, Itálie, Francie, Španělska a Rumunska.

Žalobci žádají zcela zrušit nařízení PPWR, případně zneplatnit jeho klíčové části – zejména článek 25 (týkající se ekomodulace a designu), článek 29 (zavádějící povinnost opakovaně použitelných obalů) a přílohu V, která vymezuje zakázané obalové formáty. Argumentují tím, že nařízení bylo přijato na nevhodném právním základě (článek 114 SFEU pro fungování vnitřního trhu), zatímco jeho skutečným cílem je ochrana životního prostředí – tedy mělo být přijato dle článku 192 SFEU. Dále uvádějí, že některé požadavky v PPWR nejsou dostatečně vědecky ani ekonomicky odůvodněné a představují nepřiměřenou zátěž pro některé materiály a sektory.

Z hlediska obsahu žalob je patrná i kritika údajné diskriminační podpory papírových obalů na úkor plastových řešení. Firmy poukazují na praktické, hygienické i logistické důvody, proč nemohou být plastové obaly v mnoha sektorech nahrazeny jinými materiály. Povinnost opakovatelnosti obalů u některých produktů (například v HoReCa segmentu) považují za nereálnou a ekonomicky ohrožující jejich podnikání.

Nařízení PPWR bylo formálně přijato 30. dubna 2024 a publikováno v Úředním věstníku EU jako Nařízení (EU) 2024/1781. V platnost vstoupilo 11. února 2025, přičemž jeho většina začne platit od 12. srpna 2026. Právě tato dvouletá lhůta na implementaci je nyní v ohrožení. Pokud Soudní dvůr uzná některý z argumentů žalobců, může rozhodnout o částečném nebo úplném zrušení nařízení. Což by mělo zásadní dopad nejen na legislativně strategické plánování členských států, ale i na průmyslové investice a zavádění nových systémů opakovaně použitelných a recyklovatelných obalů napříč celou EU.

Situaci je navíc potřeba vnímat i v kontextu směrnice proti greenwashingu (tzv. Green Claims Directive), která zakazuje vágní a ničím nepodložená environmentální tvrzení a která aktuálně dostala legislativně "červenou". Právě nařízení PPWR má být jedním z nástrojů, jak sjednotit definice, požadavky a kritéria pro skutečně „zelené“ obaly. Jeho případné zrušení či oslabení by mohlo vést k dalšímu chaosu v označování obalů a podrýt důvěru spotřebitelů. Protože se jedná o propojené systémy, absence směrnice o greenwashingu oslabí jaho vymyhatelnost.

Co doporučit firmám, které bezesporu potřebují stabilní, přehlednou a jednoduchou legislativu jak na národní tak evropské úrovni? Ti, kteří už začaly s implementací požadavků PPWR, nastává velmi nepřehledné období. Má smysl pokračovat v přípravě nových typů obalů? Investovat do opakovaně použitelných systémů? Nebo raději počkat, až prach kolem právní bitvy usedne? Nezapomínejme na Omnibus (změny v ESG), CSDD (Corporate sustainability due diligence).... Možná tak nezbývá než doporučit před prázdninami jednu zcela pragmatickou variantu: vyhlásit celozávodní dovolenou, zabalit vše do recyklovaného papíru, vzít si stan a někde v klidu v přírodě počkat, jak celá regulace dopadne. V srpnu už snad bude jasněji – a když ne, aspoň budou zaměstnanci opálení a připravení na další smršť legislativních aktualit.