Sedimenty

Úvod do problematiky

Nakládání se sedimenty sahá do dlouhé historie osídlení prostředí. V posledních letech, v souvislosti s rozvojem prevence ochrany životního prostředí a postupným rozvojem legislativy a kompetentních úřadů, došlo mimo jiné k postupnému zpřísňování nakládání s vytěženými sedimenty z vodních toků a nádrží. Právní předpisy mnohdy upravují obecně zažité zvyklosti, ale v otázce sedimentů je mnohdy obecný názor dotčených orgánů „přísnější“, než jsou přímé legislativní požadavky. Obdobné komplikace nastaly i u nakládání se zeminami, které jsou postaveny na roveň sedimentů.
Za středověku byly sedimenty z vodních nádrží (rybníků) i předmětem feudálních deputátů, nikoliv však odpady. V posledních dvou stoletích dochází k postupné plošné intenzifikaci působení lidské činnosti v krajině, a tedy ke vzniku sedimentů (tak, jak jsou zde bodem našeho zájmu) v takové míře, že je nezbytné se jimi vážně zabývat a koncepčně je řešit.
V celé historii není zmínka ani zkušenost, jenž by sedimenty démonizovala a přiřazovala jim nějaké zásadní nebezpečí. Snad jen obecně používaný pojem „bahno“ (jenž je velmi blízký charakteru sedimentů a často je využíván i vzorkaři) může přenášet pejorativní význam na sedimenty. Ovšem kaly z čistíren odpadních vod či jímek jsou již zcela rozdílným materiálem.
Otázku údržby vodních nádrží, čištění odpadních vod a další související stránky lze v současnosti i do budoucna označit jako pravděpodobnou a logickou celospolečenskou prioritu péče o krajinu. I přes prováděné revitalizace vodních toků s cílem eliminace erose půd, budou i nadále sedimenty vznikat.

Poznámka redakce: Téma Sedimenty bylo připraveno ve spolupráci s Ing. V. Bláhou ze společnosti EMPLA, s. r. o., Hradec Králové, který je také autorem celkem čtyř příspěvků (dále jen značka vlb). Společnost EMPLA se problematikou sedimentů a možnostmi jejich využití prakticky zabývá již od roku 1991. Hledání možností využití se netýká jen stránky laboratorní, nýbrž také stránky organizační, edukační a argumentační. V roce 2008 proběhla již III. konference k tomuto tématu (viz Odpadové fórum 1/2009) pořádaná výše uvedenou společností.
 

Nakládání se sedimenty

V tomto článku se pokusím stručně shrnout otázky možnosti obecného využití sedimentů tak, jak je známe z praxe před vydáním prováděcího právního předpisu pro použití sedimentů na zemědělské půdě, tzv. „hnojivové vyhlášky“, a před a po novele zákona o odpadech (novela zákona o hnojivech č. 9/2009 Sb.). Doufám, že mi poněkud pejorativní pojmenování „hnojivové vyhlášky“ čtenáři odpustí, ale pro zaručení jednoznačnosti mne jiné přesné a stručné pojmenování nenapadá. O genezi vzniku této vyhlášky je článek Ing. Čermáka, a nebudu se jí tedy zabývat. Nejprve shrnu legislativní a obecné informace.

Do vydání prováděcího předpisu či novely zákona o odpadech
Otázkou zařazování sedimentů do dikce zákona o odpadech (zda je či není vytěžený sediment odpadem) se zabývaly již právní předpisy před rokem 2001. V otázce sedimentů panoval obecně víceméně tolerovaný stav: sediment = zemina. V té době již byl Ministerstvem životního prostředí připravován zákon o odpadech, jenž byl vydán v roce 2001 pod číslem 185/2001 Sb. Ve Sdělení MŽP (odboru odpadů) se uvádí (mimo jiné pod číslem 14 a 33), že vytěžené sedimenty se zařazují spolu se zeminami pod katalogové číslo 17 05 03, nebo 17 05 04*. I přes tuto uvedenou skutečnost však zákon o odpadech č. 185/2001 Sb. v tehdy platném znění nikdy striktně neuváděl, že sedimenty jsou odpadem.
Ke dni vstupu ČR do EU vešla v platnost novela zákona o odpadech (pod číslem 188/2004 Sb.), která nově přidala k § 2 odst. 1 písmeno i) [viz níže]. Tato zdánlivě malá změna přinesla tak širokou řadu výkladů, legislativních rozborů, odborných i laických názorů, kterou si, troufám říci, nikdo nečekal.
V roce 2005 byla dále pod číslem 294/2005 Sb. vydána novela vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Tento právní předpis (ač se týká pouze odpadů) přinesl značný pokrok minimálně tím, že zavedl přílohu č. 11 se svými odkazy na limity tabulek č. 10.1 a 10.2. Tím alespoň částečně popsal základní jakostní požadavky na odpady (zeminy či sedimenty, které byly zařazeny, nebo je s nimi nakládáno v dikci zákona o odpadech). Tyto limity jsou sice v některých parametrech velmi problematické (např. široce diskutovaná otázka arsenu a jeho limitu v tabulce 10.1, což by byla problematika na celý článek), ale jsou jasným vodítkem.
Limity tabulky č. 10.1 nejsou sice plně kompatibilní s rozsahy nutnými na prokázání kvality pro půdy dle vyhlášky č. 13/1994 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (ZPF) a vyhlášky č. 275/1998 Sb., o agrochemickém zkoušení zemědělských půd v platném znění a vyhlášky č. 474/2000 Sb., o stanovení požadavků na hnojiva (i statková hnojiva a pomocné půdní látky) ve znění pozdějších předpisů, ale skutečně jsou velmi dobrým vodítkem i pro posuzování jakosti sedimentů.
Potvrzením této skutečnosti je i to, že dřívější návrhy prováděcího právního předpisu [k § 2 odst. 1 písm. i)] a i současný návrh „hnojivové vyhlášky“ vycházejí ze společných rozsahů částečně uvedených v tabulce č. 10.1 vyhlášky č. 294/2005 Sb. v platném znění, jež byly doplněny o limity uvedené ve vyhláškách č. 275/1998 Sb., č. 474/2000 Sb. a č. 13/1994 Sb. Tyto byly celkově syntetizovány a s ohledem na bezpečnost přístupu k zemědělským půdám bylo přistoupeno k výpočtu bilancí podle principů vyhlášky č. 382/2001 Sb., o podmínkách použití upravených kalů na zemědělské půdě v platném znění.
Paragraf 2 odst. 1 písm. i) uváděl [do novely 9/2009 Sb.], že zákon se vztahuje na nakládání se všemi odpady, s výjimkou „i) vytěžených zemin a hlušin, včetně sedimentů z říčních toků a vodních nádrží, vyhovujících limitům znečištění pro jejich využití na zemědělském půdním fondu, k zavážení podzemních prostor a k úpravám povrchu terénu (terénním úpravám), stanovených prováděcím právním předpisem“. Dle mého osobního názoru bylo již z této novely zřejmé, že předkladatel si je vědom té skutečnosti, že sedimenty za jistých podmínek nemusejí být odpadem. Argumentace ve směru tohoto „vědomí“ není nijak omezena skutečností, že prováděcí právní předpis MŽP vydán nebyl a tím byla však využitelnost možností uvedených § 2 odst. 1 písm. i) téměř nulová.
Jednou z dalších skutečností, ovlivňujících praktické nakládání se sedimenty (před vydáním „hnojivové vyhlášky“ a novely zákona o odpadech), byl fakt, že podle výkladu MŽP může být pozemek (ač věcí nemovitou) ve smyslu zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech v platném znění zařízením pro využívání odpadů. Tato skutečnost má jasný cíl, jelikož bez ní (pokud by pozemek nebyl zařízením) by vůbec nebylo možné sedimenty ani zeminy v dikci zákona o odpadech na pozemcích využívat.
Výklad podmínek zařazování zemin do dikce zákona o odpadech byl popsán v článku Ing. P. Havelky, vedoucího odboru odpadového hospodářství, ředitelství ČIŽP (Odpadové fórum 5/2008, s. 18 ), jenž popisuje stav z pohledu ČIŽP. Autor vlastně ani nepředpokládá možnost, že by zemina či sediment (předávaná druhé osobě) nebyla zařazena do dikce zákona o odpadech, až na popsané výjimky. To se i před novelou jevilo jako nesoulad s „vědomím“, prokázaným právě vydáním novely § 2 odst. 1 písm i). Další častou připomínkou byla otázka rozporu zmocnění uvedeného v § 2 odst. 1, písm i) zákona o odpadech (před vydáním zákona č. 9/2009) s článkem č. 79 odst. 3 Ústavy ČR. Ta je však směřována spíše na kompetentní instituce, než na diskusi v odborných časopisech.

Nakládání se sedimenty v praxi
Pokud sediment byl vlastníkem (původcem) nebo správním úřadem (zde příslušným krajským úřadem) do dikce zákona o odpadech zařazen, jednalo se o odpad, a to katalogového čísla 17 05 03, nebo 17 05 04*. Samotné zařazení odpadu ve formě „zrcadlové položky“ však bylo a je problematické, jelikož může evokovat nutnost prokázání faktu, proč byl konkrétní odpad zařazen do kategorie O.
Využití sedimentu (nebo zeminy) v případě, kdy nebyl znečištěn, bylo poté možné jednodušším postupem podle § 14 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech v platném znění na pozemcích (konkrétních) při splnění limitů stanovených v tabulkách č. 10.1 a 10.2 přílohy č. 10 vyhlášky č. 294/2005 Sb. v platném znění. Toto využití (i po novele) podléhá schválení příslušným orgánem ochrany životního prostředí obce s pověřenou působností (ORP), na jejímž správním obvodu má k využití dojít).
Pokud nebyly všechny podmínky uvedených tabulek splněny (např. mírně vyšším výskytem arsenu ve vztahu k tabulce č. 10.1, ale pod limitem pro půdy ZPF), bylo i tak možné sediment využít podle § 14 odst. 1 po schválení provozního řádu a po vydání souhlasu příslušného krajského úřadu, nebo jej bylo možné využít do dolních struktur rekultivací (při splnění limitu tabulky 10.2).
Pokud byl sediment zařazen do dikce zákona o odpadech, jiná možnost využití (než výše uvedená) na pozemcích nebyla. Samozřejmě bylo a je možné jej předat k využití na již provozovaných zařízeních k využívání odpadů, což je však obvykle ekonomicky nákladnější. Nejvyšší náklady obvykle vyžaduje uložení na skládce nebo využití ke konstrukčním strukturám skládky.
Využití sedimentů v dikci zákona o odpadech bylo a i nadále je složité a časově náročné. Pro využití sedimentu v dikci zákona o odpadech jsou vždy nutné nejen analýzy a testy podle požadavků přílohy č. 11 vyhlášky č. 294/2005 Sb., ale také všechny byrokratické akty (mimo podmínek podle stavebního zákona) s tím spojené. Ověření jakosti sedimentů je tedy nutnou realizační podmínkou pro využití sedimentu i jako odpadu.
Pokud majitel sedimentu nevěděl, zda je tento odpadem, žádal příslušný krajský úřad podle § 78 odst. 2 písm. h) o rozhodnutí, zda je odpadem (s podložením jakosti a řádné argumentace).

Po vydání novely zákona o odpadech č. 9/2009 Sb.
V současné době (leden 2009) do vydání „hnojivové vyhlášky“ je nakládání se sedimenty a zeminami zjednodušeno vydáním přílohy č. 9. Zákon o odpadech po vydání novely č. 9/2009 Sb. v upraveném § 2 odst. 1 písm. i) říká, že zákon o odpadech se vztahuje na nakládání se všemi odpady, s výjimkou: „vytěžených zemin a hlušin, včetně sedimentů z vodních nádrží a koryt vodních toků, vyhovujících limitům znečištění pro jejich využití k zavážení podzemních prostor a k úpravám povrchu terénu (terénním úpravám), stanoveným v příloze č. 9 tohoto zákona, a sedimentů z rybníků, vodních nádrží a vodních toků používaných na zemědělském půdním fondu podle zvláštních právních předpisů.“
Lze zjednodušeně konstatovat, že sediment, který vyhoví příloze č. 9, nemusí být využíván (mimo zemědělské půdy k zavážení podzemních prostor a k úpravám povrchu terénu (terénním úpravám), stanoveným v příloze č. 9) v dikci zákona o odpadech. Pokud má být mimo dikci zákona o odpadech využit, není nutné po obdržení výsledků analýz a testů (zajištěných akreditovanou laboratoří) žádat příslušný krajský úřad dle § 78, odst. 2, písm h) o rozhodnutí, zda je tato konkrétní věc (sediment) v konkrétní jakosti odpadem či nikoliv. Tím argumentem je dnes vztah k příloze č. 9.
Pokud sediment odpadem je (je tak zařazen vlastníkem (původcem)), nebo nesplňuje limity přílohy č. 9), je nakládání s ním stejné, jako do vydání novely (viz předchozí kapitolu).

Praktické nakládání se sedimenty po vydání novely.
Pokud bude kvalita sedimentu vyhovovat požadavkům uvedeným v příloze č. 9 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech v platném znění, bude s ním nakládáno jako se zeminou mimo dikci zákona o odpadech (složkové požadavky nejsou dotčeny touto změnou).
Pokud požadavky přílohy č. 9 splněny nejsou (příloha č. 9 umožňuje i výjimky při případném zvýšeném pozadí, což musí být zohledněno), bude sediment odpadem. Poté jej však je stále možné využít dle obecných podmínek vyhlášky č. 294/2005 Sb., zákona č. 185/2001 Sb., stavebního zákona a dalších předpisů ochrany životního prostředí (příloha č. 9 zákona o odpadech není rozsahem ani limity shodná s tabulkou č. 10.1 vyhlášky č. 294/2005 Sb.).
Zde je však nutné připomenout, že i pokud není sediment do dikce zákona o odpadech zařazen, neznamená to volné nakládání s ním. Stavební zákon a další složkové zákony ochrany životního prostředí platí obecně (i pro „neodpady“).
Další dříve využívanou technologií nakládání se sedimenty byla jejich certifikace z hlediska výrobků a jejich „prohlášení o shodě“. Toto řešení však přinášelo svá rizika v tom, že obvykle certifikující orgán neměl k dispozici žádnou normu, na niž by deklarovanou jakost vztáhl a žadatel o certifikaci tuto kvalitu fundovaně většinou popsat také neuměl. Po vydání přílohy č. 9 zákona o odpadech tato „certifikace“ na požadavky přílohy č. 9 nemá pravděpodobně praktický smysl a certifikace nad limity přílohy č. 9 (materiály, jenž nevyhoví příloze č. 9) by byla v rozporu se zákonem.

Na závěr je nutné uvést, že situace využití sedimentů byla přílohou č. 9 zákona o odpadech zjednodušena jen částečně. Bylo však odstraněno místo závažných sporů (je či není sediment odpadem) i bez vydání vyhlášky. Diskuse nad limity přílohy č. 9, požadavky na odběry vzorků pro testování sedimentů, požadavky na subjekty provádějící jejich testování a další související otázky bude možná až po prvních zkušenostech s novelou. Daleko větší dopad čerstvé novely zákona o odpadech lze však očekávat u zemin ze stavební výroby.
Až vydání „hnojivové vyhlášky“ by mělo přinést zásadní a koncepční zpřehlednění v oblasti nejčastějšího využívání sedimentů, a to na zemědělské půdě. Tato vyhláška by měla přinést zjednodušení situace pro správce vodotečí a vodních nádrží, pro majitele vodních nádrží, zemědělské podnikatele, i orgány státní správy a kontroly. S ohledem na nutnost prokázání rizik při dávkování sedimentů na zemědělské pozemky (velké mocnosti oproti aplikaci kalů z ČOV) je jasný a důležitý požadavek ochrany půdy. Ten je i bude založen zejména na analytickém testování sedimentů. V budoucnu dále bude ve spojitosti se sedimenty kladen důraz na jakost vypouštěných odpadních vod (a jejich legálnost) a bude kladen důraz na dodržování alespoň základních protierozních opatření, což by podle mého názoru měly být logické priority ČR. I přes testování jakosti bude při nedodržování přípustné kvality odpadních vod a necitlivém hospodaření na pozemcích otázka sedimentů stálým technickým problémem.

Ing. Vladimír Bláha
EMPLA, s. r. o.
E-mail: blaha@empla.cz

Zdroj: OF 2/2009