Stát by měl provozovatelům slunečních elektráren, pro které je solární odvod ruinující, tento odvod prominout

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu po důkladné analýze dospěl k závěru, že jediným prostředkem jak řešit „rdousící efekt“ účinků solárního odvodu, je za stávající právní úpravy institut prominutí daně.

Rozšířenému senátu předložil věc první senát Nejvyššího správního soudu, jenž rozhodoval o stížnosti firmy, která vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu v obci Hulín. Ta tvrdí, že kvůli odvodu dochází k její postupné likvidaci. První senát konstatoval, že v řízení o stížnostech na postup plátce daně neexistuje prostor pro posouzení otázky, zda může mít uvalení solárního odvodu na výrobce energie likvidační účinky. Případná úprava výše odvodu, provedená finančním orgánem, by totiž byla s ohledem na neexistující psanou právní úpravu problematická - kdyby byl správci daně umožněn uvedený postup, znamenalo by to, že by se mu v dané oblasti otevřel velmi těžko kontrolovatelný prostor pro libovůli. První senát v předkládací zprávě senátu rozšířenému navrhl právě využití institutu posečkání úhrady daně. 

Členové rozšířeného senátu v usnesení připomněli, že Ústavní soud neshledal zavedení solárního odvodu samo o sobě protiústavním s výhradou, že rdousící efekt odvodu na konkrétního výrobce je nutno ve výjimečných a odůvodněných případech připustit.

Jediným institutem, jehož prostřednictvím výkonná moc dostojí výslovnému pokynu Ústavního soudu a splní tak povinnost uplatnit individuální přístup k jednotlivým výrobcům, kteří se nacházejí ve výjimečné situaci předvídané nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/11 je právě prominutí daně. Úvaha ministra financí, zda takové rozhodnutí vydat či nevydat, se proto nemůže odehrávat ve sféře „absolutního“ správního uvážení.

Informace k usnesení NSS ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 1 Afs 76/2013.

Zdroj: NSS