Strach jako součást klimatické komunikace. Evropský parlament jím legitimizuje svou roli

Klimatická krize, naléhavost opatření i hrozba budoucích škod. Jak Evropský parlament využívá strach při komunikaci klimatické politiky a současně posiluje vlastní postavení jako odpovědného aktéra? Studie publikovaná v časopise Parliamentary Affairs analyzovala stovky tiskových zpráv a příspěvků na sociálních sítích. Odhalila tři hlavní narativy, prostřednictvím kterých parlament propojuje klimatická rizika s legitimizací svého jednání.

Monika Brusenbauch Meislová z Masarykovy univerzity a Aston University se ve studii Fear-based self-legitimation in the institutional climate change discourse zaměřila na způsob, jakým Evropský parlament ve svém veřejném vystupování propojuje klimatickou změnu, strach a legitimizaci vlastní role. Výzkum se soustředil na deváté funkční období parlamentu od července 2019 do července 2024 a zkoumal, jak instituce prostřednictvím digitální komunikace zdůvodňuje své klimatické aktivity a prezentuje se jako aktivní a odpovědný aktér.

Autorka vycházela z pojetí institucionální legitimizace, tedy procesu, při němž aktér prostřednictvím komunikace ospravedlňuje své jednání a usiluje o jeho přijetí okolím. V případě Evropského parlamentu sledovala zejména sdělení, v nichž instituce zdůrazňuje vlastní iniciativu, odpovědnost a zapojení do řešení klimatické změny. Výzkum současně vycházel z teorie apelů na strach, která se zabývá využíváním obav a vnímání hrozeb v přesvědčovací komunikaci.

Empirickou část tvořilo 235 tiskových zpráv Evropského parlamentu věnovaných klimatické změně, které dohromady obsahovaly 147 144 slov, a 639 příspěvků na oficiálním účtu parlamentu na síti X s celkovým rozsahem 19 290 slov. Autorka zkombinovala kvalitativní obsahovou analýzu s kritickou diskurzivní analýzou. Nejprve identifikovala sdělení, v nichž parlament legitimizoval vlastní činnost, a následně se zaměřila na ta, která obsahovala prvky strachu, obav nebo upozorňování na hrozící nebezpečí.

Strach se objevoval v každé druhé tiskové zprávě

Výsledky ukázaly, že legitimizace vlastní role byla v analyzované klimatické komunikaci Evropského parlamentu velmi častá. Z celkových 235 tiskových zpráv jich 219, tedy 93,2 %, obsahovalo prvky, kterými parlament zdůvodňoval nebo posiloval legitimitu svého jednání. Na síti X se takové sdělení objevilo v 531 z 639 příspěvků, což představuje 83,1 %.

Z těchto legitimizujících sdělení obsahovalo prvky strachu 116 tiskových zpráv, tedy 52,4 %. Na síti X šlo o 90 příspěvků, což odpovídá 16,9 %. Zjištění tak ukazují výrazný rozdíl mezi oběma komunikačními formáty. Zatímco u tiskových zpráv přesahoval podíl sdělení propojujících legitimizaci a strach polovinu, u příspěvků na sociální síti šlo přibližně o šestinu.

Autorka tento rozdíl vysvětluje především odlišným charakterem obou médií. Tiskové zprávy umožňují rozvinout složitější argumentaci a podrobněji popsat hrozby i jejich souvislosti. Příspěvky na síti X jsou naproti tomu omezeny délkou a jejich komunikační funkce směřuje spíše ke stručnému a rychlému předání sdělení.

Tři narativy strachu

Kvalitativní analýza identifikovala tři hlavní narativy, prostřednictvím kterých Evropský parlament ve své klimatické komunikaci využíval strach k legitimizaci vlastní role. Autorka je označuje jako narativ naléhavosti, narativ ztráty a narativ nebezpečí. Jednotlivé narativy se v komunikaci vzájemně prolínají a společně vytvářejí obraz klimatické změny jako problému vyžadujícího rozhodné jednání.

Narativ naléhavosti staví klimatickou změnu do rámce krize, která vyžaduje bezprostřední pozornost a rychlou reakci. Ve sděleních se opakují výrazy jako klimatická krize, klimatická nouze nebo katastrofa. Parlament jimi zdůrazňuje závažnost situace a potřebu urychlit přijímání klimatických opatření.

Součástí tohoto narativu je také odkazování na vlastní politické kroky. Autorka uvádí například komunikaci parlamentu po přijetí rezoluce z listopadu 2019, kterou Evropský parlament vyhlásil klimatickou a environmentální nouzi v Evropě i ve světě. Parlament tento krok prezentoval jako reakci na požadavky občanů a jako doklad vlastního závazku přejít od slov k činům. Naléhavost klimatické situace se tak v analyzovaných sděleních propojuje s prezentací parlamentu jako instituce, která na tuto situaci reaguje.

Narativ ztráty se zaměřuje na hodnoty a statky, které může klimatická změna ohrozit nebo poškodit. V komunikaci se objevují možné důsledky pro přírodu, biodiverzitu, ekosystémy, lidské zdraví i hospodářství. Klimatická změna je v tomto rámci představována jako hrozba pro současné i budoucí podmínky života. Parlament prostřednictvím těchto sdělení zdůrazňuje význam ochranných opatření a svou úlohu při jejich prosazování.

Třetí narativ, narativ nebezpečí, se soustředí na rizika spojená s klimatickou změnou a na možné závažné důsledky jejího pokračování. Klimatická hrozba je zde spojována s bezpečností a stabilitou společnosti. Parlament se v tomto komunikačním rámci prezentuje jako aktér, který rizika rozpoznává a podporuje opatření směřující k jejich řešení.

Ve všech třech narativech autorka identifikuje společný prvek. Evropský parlament propojuje klimatická rizika s potřebou okamžitého či rozhodného jednání a současně zdůrazňuje vlastní roli jako aktivní, odpovědné instituce, která se na řešení klimatické změny podílí.

Dvojsečný vztah mezi strachem a legitimitou

Závěrečná část studie se věnuje paradoxu, který podle autorky využívání strachu v institucionální klimatické komunikaci provází. Strach může pomáhat mobilizovat veřejnost, upozorňovat na závažnost rizik a podporovat přijetí politických opatření. Současně však odborná literatura, z níž studie vychází, upozorňuje na možné nežádoucí důsledky dlouhodobého nebo nadměrného využívání těchto apelů.

Mezi uváděná rizika patří pocit bezmoci, apatie, rezignace či omezení ochoty zapojit se do řešení klimatické změny. Autorka upozorňuje také na možnost, že převažující komunikace založená na hrozbách může zjednodušovat složité problémy a oslabovat prostor pro informované rozhodování.

Studie ovšem tyto účinky přímo neměřila. Jejím předmětem byla institucionální komunikace Evropského parlamentu, nikoli její dopad na postoje nebo chování občanů. Zjištění proto dokládají způsob, jakým parlament ve sledovaném období využíval strach k legitimizaci vlastní klimatické role, nikoli skutečný vliv této strategie na veřejnost.

Výzkum Moniky Brusenbauch Meislové tak podrobně mapuje propojení strachu a institucionální legitimizace v klimatické komunikaci Evropského parlamentu. Jeho přínosem je identifikace tří opakujících se narativů a kvantifikace jejich zastoupení v tiskových zprávách a příspěvcích na síti X v průběhu devátého funkčního období parlamentu.

Zdroj: Monika Brusenbauch Meislová, Fear-based self-legitimation in the institutional climate change discourse. Case study of the European Parliament’s online communication. Parliamentary Affairs, 2026, roč. 79, č. 2, s. 461–485. Studie byla poprvé zveřejněna online 21. července 2025.