Studie: Česká adaptace na změnu klimatu musí více posilovat odolnost společnosti

Studie Od adaptace na změnu klimatu ke klimatické odolnosti se zaměřuje na zásadní proměnu uvažování o tom, jak se společnost vyrovnává s dopady klimatické změny. Nejde o další přehled dílčích technických opatření, ale o hlubokou analýzu toho, proč dosavadní přístup k adaptaci naráží na své limity a proč je nutné chápat adaptaci jako dlouhodobé posilování odolnosti společnosti, institucí i komunit. Studie propojuje teoretická východiska s českou realitou a zahraničními zkušenostmi a nabízí rámec, který má ambici změnit způsob, jakým se o adaptaci v Česku přemýšlí i jak se o ní rozhoduje.

Změna klimatu dnes už není okrajovým environmentálním tématem ani abstraktní hrozbou budoucnosti. Stává se součástí každodenní zkušenosti, která se promítá do kvality života, zdraví, bezpečnosti i sociální soudržnosti. Studie vychází z jednoduchého, ale zásadního konstatování: i kdyby se podařilo výrazně zrychlit snižování emisí skleníkových plynů, dopady změny klimatu budou v příštích desetiletích sílit. Podle syntéz, z nichž studie vychází, směřuje svět při současné úrovni klimatických politik k oteplení o přibližně 2,6 až 3,1 stupně Celsia oproti předindustriální éře, tedy výrazně nad cíli Pařížské dohody.

Adaptace proto není alternativou k mitigaci (snižování emisí skleníkových plynů), ale její nevyhnutelnou součástí. Zároveň však studie upozorňuje, že kapacita společnosti reagovat na složité a vzájemně propojené krize se paradoxně snižuje. Klimatická změna přichází v době demografického stárnutí, přetížených zdravotních a sociálních systémů, krize bydlení, rostoucích životních nákladů a zvyšující se geopolitické nejistoty. Právě souběh těchto faktorů ukazuje, že dosavadní pojetí adaptace je příliš úzké a v mnoha ohledech nedostatečné.

Historicky byla adaptace chápána především jako technický problém. Jak ochránit města před povodněmi, jak zajistit vodu v období sucha, jak snížit přehřívání urbanizovaných oblastí. Tento přístup přinesl řadu důležitých opatření, ale studie ukazuje, že zaměření na jednotlivé sektory a izolovaná rizika vede k tomu, že přehlížíme širší souvislosti. Klimatická rizika se neprojevují odděleně, ale v kombinacích, které zesilují jejich dopady. Vlna veder není jen otázkou teploty, ale také zdravotního stavu obyvatel, kvality bydlení, dostupnosti péče, sociálních vazeb a důvěry v instituce. Povodeň není jen hydrologickou událostí, ale komplexní zkouškou schopnosti spolupracovat, komunikovat a rozhodovat se v podmínkách nejistoty.

Zvláštní pozornost studie věnuje psychosociálním dopadům změny klimatu, které zůstávají v adaptačních strategiích často opomíjené. Odkazuje přitom na výzkumy, podle nichž jsou vlny veder spojeny se statisticky prokazatelným nárůstem úmrtnosti, zejména u seniorů a osob s chronickými onemocněními, a dále s nárůstem psychických obtíží, úzkostí a depresí. Studie připomíná, že extrémní teploty a klimatické stresory jsou spojovány také se zvýšením agresivity, domácího násilí a kriminality, přičemž tyto dopady se koncentrují v sociálně znevýhodněných lokalitách. Nejvíce zasaženi jsou senioři, děti, lidé s nízkými příjmy a osoby žijící v energeticky neefektivním nebo přelidněném bydlení. Studie výslovně konstatuje, že v českém prostředí stále neexistuje systematický a dlouhodobý sběr dat o klimatické zranitelnosti obyvatel, což výrazně omezuje schopnost cílit adaptační opatření tam, kde jsou skutečně potřeba.

Dalším zásadním tématem je tzv. chybná adaptace. Studie detailně popisuje situace, kdy opatření přijatá s cílem snížit dopady klimatické změny ve skutečnosti vytvářejí nové problémy nebo přesouvají rizika jinam. Typickým příkladem je spoléhání se na masivní technická řešení bez zohlednění jejich dlouhodobých a systémových dopadů. Rozsáhlé protipovodňové stavby mohou snižovat riziko v jednom místě, ale zároveň zvyšovat zranitelnost jinde nebo vytvářet falešný pocit bezpečí, který oslabuje připravenost obyvatel. Klimatizace může krátkodobě chránit před horkem, ale zároveň zvyšuje energetickou náročnost, prohlubuje sociální nerovnosti a v krizových situacích se může stát dalším zdrojem zranitelnosti. Studie nevolá po odmítnutí technických opatření, ale po jejich zasazení do širšího rámce, který zohledňuje sociální, ekonomické i environmentální souvislosti.

Jako alternativu k tomuto omezenému pojetí adaptace studie představuje resilienční přístup. Ten chápe adaptaci nikoli jako soubor jednotlivých projektů, ale jako proces posilování schopnosti společnosti čelit šokům, přizpůsobovat se změnám a v případě potřeby se i hluboce proměňovat. Resilience zde není návratem do původního stavu, ale schopností fungovat v proměnlivých a nejistých podmínkách. Klíčovou roli v tomto pojetí hrají vztahy, důvěra, spolupráce, vzdělávání a zapojení veřejnosti. Resilienční adaptace tak propojuje klimatickou politiku se sociální, zdravotní a bezpečnostní agendou a zdůrazňuje význam komunit, místních znalostí a institucionální flexibility.

Velmi zajímavou částí studie jsou konkrétní příklady resilienční adaptace z Česka i ze zahraničí, které ukazují, že tento přístup není abstraktní teorií, ale prakticky aplikovatelným rámcem. Český příklad vychází z výzkumu reakcí obcí na povodně v roce 2024, založeného na kvalitativních rozhovorech se zástupci samospráv a institucí. Perspektiva starostek a starostů odhalila, že klíčovým faktorem zvládání krize nebyla pouze technická připravenost, ale především kvalita vztahů, schopnost sebeorganizace a míra důvěry mezi obyvateli, samosprávou a institucemi. Tam, kde existovaly silné komunitní vazby, zapojení dobrovolníků a funkční neformální sítě, byla reakce na krizi rychlejší a efektivnější. Naopak nedůvěra v instituce, špatná komunikace a absence sdíleného porozumění rizikům výrazně oslabovaly schopnost reagovat. Výzkum zároveň ukázal nízkou míru připravenosti pracovat s nejistotou, s různými scénáři vývoje a s dlouhodobým učením se z minulých krizí.

Zahraniční příklady dále rozvíjejí představu, jak může resilienční adaptace vypadat v praxi. Vídeň je prezentována jako město, které systematicky propojuje klimatickou politiku se sociální spravedlností a ochranou zdraví. Její strategie nestaví pouze na infrastruktuře, ale na dlouhodobém plánování, participaci obyvatel a cílené ochraně zranitelných skupin. Vídeň například dlouhodobě uplatňuje princip, podle něhož by měl mít každý obyvatel přístup ke kvalitnímu zelenému prostoru do vzdálenosti maximálně 250 metrů od bydliště. Důraz na dostupnou zeleň, kvalitní veřejný prostor, akční plány pro vlny veder a integraci klimatických kritérií do veřejného zadávání ukazuje, že adaptace může zároveň zlepšovat kvalitu života a snižovat sociální nerovnosti. Vídeňský přístup je inspirativní zejména tím, že otevřeně pracuje s rizikem chybné adaptace a snaží se mu předcházet už ve fázi plánování.

Bratislava přináší jiný, ale neméně důležitý pohled. Systematický sběr a vyhodnocování dat o zranitelnosti obyvatel umožňuje městu cílit opatření tam, kde jsou nejvíce potřeba. Atlas zranitelnosti propojuje klimatická data se sociálními a zdravotními indikátory a vytváří tak podklad pro informované rozhodování. Opatření zaměřená na komunitní zahrady, zelené vnitrobloky nebo kvalitu vnitřního prostředí ve veřejných budovách ukazují, že adaptace může posilovat sociální kapitál a soudržnost, které studie označuje za klíčové prvky resilience.

Příklad britského města Lowestoft pak názorně ilustruje, jak lze kombinovat rozsáhlá technická opatření s prací s lidmi a komunitami. I přes masivní investice do protipovodňové ochrany, kdy bylo po opakovaných povodních vybudováno přibližně 1,5 kilometru přílivových bariér chránících zhruba 1 500 domů a 800 podniků, a celkové náklady dosáhly přibližně 43 milionů liber, si město uvědomilo, že samotná infrastruktura nestačí. Participativní výzkum a vzdělávací aktivity zaměřené na obyvatele, podnikatele i školy posílily povědomí o rizicích, připravenost reagovat a schopnost rychle se zotavit po krizové události. Tento příklad ukazuje, že investice do lidského kapitálu mohou mít dlouhodobě srovnatelný, a v některých ohledech i vyšší význam, než investice do betonu a oceli.

Studie zároveň pracuje s daty, která odhalují výrazný rozdíl mezi tím, jak je adaptace na změnu klimatu v Česku oficiálně hodnocena, a tím, jak vypadá její skutečný stav v území. V průměru má vlastní adaptační strategii zpracovanou pouze přibližně 25 procent obcí s rozšířenou působností. Regionální rozdíly jsou přitom mimořádně výrazné. Zatímco v Plzeňském kraji disponuje adaptační strategií pouze zhruba 7 procent těchto obcí, v Moravskoslezském kraji je to přibližně 64 procent. Na krajské úrovni mají vlastní adaptační strategii pouze tři kraje, což studie označuje za zásadní slabinu systému.

Takto výrazné rozpětí podle studie nesvědčí o rozdílné míře klimatických rizik, ale spíše o rozdílné institucionální kapacitě, politické prioritě a dostupnosti podpory pro samosprávy. Slabá role krajů se v tomto kontextu ukazuje jako jedno z klíčových úzkých míst české adaptační politiky, protože právě kraje mají zásadní význam pro koordinaci mezi státní správou a obcemi i pro propojování sektorových politik.

Další významné datové zjištění se týká rozporu mezi formálním hodnocením adaptační politiky a reálným stavem české krajiny. Oficiální vyhodnocení plnění adaptačních cílů pracuje s číslem okolo 80 procent, což by mohlo vytvářet dojem, že adaptační úsilí je z velké části úspěšné. Studie však upozorňuje, že toto číslo odráží především míru naplnění administrativních úkolů a realizaci jednotlivých opatření, nikoli skutečný stav odolnosti krajiny a ekosystémů. Při srovnání s daty organizace Člověk v tísni se ukazuje výrazně odlišný obraz. Podle těchto dat je přibližně polovina české krajiny degradovaná, a to v důsledku eroze, ztráty biodiverzity, zhoršené schopnosti zadržovat vodu a celkového vyčerpání ekosystémových funkcí. Studie tento rozpor interpretuje jako jasný signál limitů současného přístupu, který se soustředí na plnění dílčích úkolů, ale nedokáže dostatečně reflektovat systémové výsledky.

Studie uzavírá, že česká adaptační politika stojí na rozcestí. Dosavadní přístup přinesl řadu důležitých kroků, ale jeho limity jsou stále zřetelnější. Přechod k resilienční adaptaci neznamená revoluci, ale systematické rozšíření perspektivy. Znamená to brát vážně sociální a psychosociální dopady změny klimatu, pracovat s nerovnostmi, předcházet chybné adaptaci a posilovat schopnost společnosti fungovat v nejistém světě. Právě v tom spočívá hlavní přínos studie, která nabízí nejen kritiku, ale i konkrétní směr, jak adaptační politiku v Česku posunout dál.

Studii zpracovala Anna Uhnák Kárník. Odborné konzultace poskytli Ondřej Kolínský z Asociace pro mezinárodní otázky a Martin Polášek se Zuzanou Harmáčkovou z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR CzechGlobe. Podklady k české případové studii dodala Magdalena Koudelková z CzechGlobe. Studie vznikla v rámci projektu podpořeného Ministerstvem pro místní rozvoj, českým zastoupením Heinrich Böll Stiftung a sbírkou Krajina v tísni organizace Člověk v tísni.