Suroviny jako tichý základ konkurenceschopnosti, dostupnosti bydlení i odpovědnosti vůči krajině

Hospodářská strategie – Česko: Země pro budoucnost 2.0 staví dostupnost surovin mezi klíčové předpoklady dlouhodobé konkurenceschopnosti země. Způsob, jakým Česká republika získává, využívá a znovu zapojuje suroviny do ekonomiky, se přímo promítá do cen bydlení, tempa výstavby, environmentálních dopadů i schopnosti průmyslu obstát v mezinárodní konkurenci. Bez systémových změn hrozí, že materiálová náročnost a nízká efektivita využívání zdrojů se stanou jednou z hlavních brzd udržitelného rozvoje.

Česká republika patří dlouhodobě mezi nejprůmyslovější země Evropy. Tato skutečnost je zdrojem její ekonomické výkonnosti, zároveň však zvyšuje citlivost ekonomiky na dostupnost surovin a jejich cenu. Průmysl, stavebnictví, energetika i dopravní infrastruktura jsou výrazně závislé na stabilních, cenově předvídatelných a dlouhodobě dostupných materiálových vstupech. V posledních letech se stále zřetelněji ukazuje, že dosavadní model založený na vysoké spotřebě primárních surovin a omezeném zhodnocení domácích zdrojů naráží na své limity. Klesající soběstačnost, rostoucí závislost na dovozu a pomalý rozvoj zpracovatelských kapacit vytvářejí tlak na ceny energií, stavebních prací i finálních výrobků českých podniků.

Rozsah problému ilustruje materiálová náročnost české ekonomiky. V roce 2023 dosáhla domácí spotřeba materiálů přibližně 151 milionů tun, což odpovídá zhruba 13,9 tuny na jednoho obyvatele. Více než polovinu tohoto objemu tvořily stavební nerosty, tedy základní vstupy pro výstavbu silnic, železnic, bytových i veřejných budov. Česká republika tak spotřebovává výrazně více materiálů než většina vyspělejších zemí Evropské unie, aniž by z nich dokázala vytvářet odpovídající ekonomickou hodnotu.

Tento nepoměr je patrný při srovnání efektivity využívání zdrojů. V roce 2024 vytvořila česká ekonomika z jednoho kilogramu spotřebovaných materiálů přibližně 2,7 jednotky ekonomické hodnoty vyjádřené v paritě kupní síly, zatímco průměr Evropské unie se pohyboval kolem 3 jednotek, Rakousko dosahovalo zhruba 2,9 a Německo hodnoty blížící se 4. Tento ukazatel, odborně označovaný jako zdrojová produktivita (PPS), ukazuje, že český hospodářský model je stále více založen na objemu spotřeby než na efektivním zhodnocení surovin a tvorbě vysoké přidané hodnoty. Důsledkem jsou nižší mzdy, omezenější fiskální prostor a vyšší zranitelnost vůči cenovým výkyvům surovin a energií.

Nejvážnější rizika se koncentrují v oblasti stavebních surovin. Těžba kameniva a štěrkopísku je nezbytným předpokladem rozvoje dopravní infrastruktury i bytové výstavby, přesto se zásoby těchto surovin rychle vyčerpávají. Podle dostupných oborových dat má přibližně 70 procent ložisek štěrkopísku disponibilní zásoby s životností maximálně deset let. U ložisek stavebního kamene se tento podíl pohybuje mezi 50 a 60 procenty. Bez otevření nových ložisek a bez systematického nahrazování primárních surovin kvalitními recykláty hrozí strukturální nedostatek materiálů, který by se přímo promítl do růstu cen staveb, zpomalení investic a dalšího zhoršení dostupnosti bydlení.

Recyklace stavebních a demoličních odpadů proto představuje jeden z klíčových nástrojů surovinové politiky. Česká republika v této oblasti zaznamenala dílčí posun, avšak stále zaostává za vyspělejšími státy. V roce 2022 tvořily recyklované materiály a vedlejší produkty přibližně 15,1 procenta celkové spotřeby minerálních stavebních surovin, zatímco v Německu tento podíl dosahoval téměř 18 procent. Limitem není pouze objem recyklace, ale především kvalita výstupů a jejich omezené využití v technicky náročnějších aplikacích. Tento stav souvisí s nedostatečnou infrastrukturou, pomalým zaváděním moderních technologií a nízkým využíváním předdemoličních auditů, které umožňují efektivnější oddělení a zhodnocení materiálů již před demolicí staveb.

Hospodářská strategie – Česko: Země pro budoucnost 2.0 staví rozvoj recyklace a cirkulární ekonomiky do centra surovinové politiky státu. Veřejné zakázky mají být systematicky využívány jako nástroj k vytvoření stabilní poptávky po kvalitních recyklovaných materiálech. Nejpozději do roku 2030 by mělo být ve veřejných stavebních zakázkách povinně uplatňováno minimální 20% podíl recyklovaných stavebních hmot. Tento krok má snížit investiční riziko, urychlit technologický rozvoj sektoru a přispět ke stabilizaci cen stavebních materiálů.

Současně do roku 2029 by měla být vybudována regionální síť recyklačních center zaměřených na stavební odpady a druhotné kovy, která zajistí rovnoměrnou dostupnost zpracovatelských kapacit a sníží environmentální i logistickou zátěž. V této souvislosti určitě není od věci připomenout nedávnou akvizici největší západočeské firmy na provádění demoličních prací, recyklací stavebních odpadů a realizaci staveb a významného lokálního hráče v oblasti demolic, recyklací a betonové výroby na západě Čech.

Zásadní systémovou inovací bude zavedení digitálního pasu stavebních materiálů a výrobků nejpozději do roku 2028. Tento nástroj umožní sledovat původ, složení a možnosti opětovného využití materiálů po celou dobu životního cyklu staveb a vytvoří základ pro efektivnější plánování demolic, opětovné využívání stavebních prvků a kvalitní recyklaci. Digitální pas současně propojí surovinovou politiku s digitalizací stavebnictví a veřejné správy.

Vedle stavebních materiálů disponuje Česká republika významným potenciálem v oblasti kritických surovin. Zásoby lithia, manganu, wolframu, cínu, mědi, zinku či uranu představují strategickou výhodu v kontextu evropské průmyslové a energetické transformace. Projekty, jako je těžba lithia na Cínovci nebo opětovné získávání manganu ve Chvaleticích, potvrzují možnost zapojení České republiky do evropských hodnotových řetězců. Strategie upozorňuje, že bez vybudování domácích zpracovatelských kapacit však hrozí, že zůstaneme jen dodavatelem surového koncentrátu s nízkou přidanou hodnotou.

Podcast pro soudobé dějiny: Měď, kaučuk, lithium: Boj o africké suroviny

Afrika opět stojí v centru světové pozornosti, a to kvůli surovinám nezbytným pro moderní technologie. Kobalt, měď nebo lithium jsou klíčové pro baterie, elektromobily i obnovitelné zdroje. Zájem o africké zdroje ale není novinkou 21. století. Trvá už víc než sto let, mění se jen způsoby a hráči, kteří o vliv soupeří. Tomu se věnuje tato epizoda podcastu pro Soudobé dějiny s historiky Peterem Švíkem z Vídeňské univerzity a Janem Kourou z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Poslech ZDE.

Zvláštní pozornost strategie věnuje také dřevu jako obnovitelné surovině s významným ekonomickým i environmentálním přínosem. Lesy pokrývají přibližně třetinu území České republiky, přesto se značná část vytěženého dřeva vyváží v podobě kulatiny nebo nízkohodnotných polotovarů. Podíl dřevostaveb na nových rodinných domech se dlouhodobě pohybuje kolem 15 procent, zatímco v Rakousku či Finsku dosahuje 30 až 40 procent. Zvýšení využití dřeva ve stavebnictví umožňuje ukládání uhlíku, snižování emisí a současně podporuje domácí průmysl s vyšší přidanou hodnotou. Strategie proto směřuje ke zdvojnásobení podílu dřevostaveb na 30 procent u nových rodinných domů do roku 2040.

Naplnění těchto cílů je podmíněno zásadní úpravou regulačního a institucionálního rámce. Současné povolovací procesy v oblasti těžby, recyklace i zpracování surovin jsou složité, časově náročné a pro investory obtížně předvídatelné. U zrychlení povolovacích procesů strategie předpokládá maximální lhůty 3 let pro těžební a recyklační projekty, zjednodušení EIA a územního plánování. Z pohledu horního a geologického zákona by mělo dojít k aktualizaci seznamu kritických nerostů ČR a možnost rozhodnutí báňského úřadu ve veřejném zájmu.

Určitý posun k větší předvídatelnosti v oblasti surovinové politiky přináší i nedávno přijatý regulační rámec, který vymezuje vybrané lokality těžby jako oblasti veřejného zájmu (NV č. 92, 434, 435/2025 Sb.). Tento krok představuje důležitý signál, že stát začíná nahlížet na dostupnost klíčových surovin nejen optikou dílčích správních řízení, ale jako na strategickou otázku hospodářské bezpečnosti. Vymezení lokalit veřejného zájmu vytváří základ pro lepší koordinaci územního plánování, ochrany životního prostředí a surovinových potřeb ekonomiky a může přispět ke zkrácení povolovacích procesů tam, kde je těžba nezbytná pro rozvoj infrastruktury, bytové výstavby nebo energetické transformace.

Surovinová politika však není jen otázkou zákonů, kvót a technických parametrů. V hlubším smyslu jde o rozhodnutí, jaký typ ekonomiky chce Česká republika dlouhodobě rozvíjet. Zda přijme roli země, která spotřebovává velké objemy materiálů a přenechává jejich zhodnocení jiným, nebo zda dokáže převzít odpovědnost za celý životní cyklus surovin od těžby přes zpracování až po opětovné využití. Každá tuna materiálu, která skončí bez užitku, je jen ekonomickou ztrátou a promarněnou příležitostí. Závěrečná otázka proto nezní, kolik surovin Česká republika má, ale jak s nimi dokáže efektivně nakládat, ale zda bude schopna sladit potřeby občanů i konkurenceschopnost průmyslu s ochranou životního prostředí.

Dokument ke stažení:

• 4_26_Materiál