Svět překročil hranici, kterou chtěl ochránit. Zpráva OSN ukazuje, kolik času ještě máme na záchranu klimatu

Zpomalit globální oteplování na 1,5 °C bez výraznějšího překročení této hranice už podle nejnovější zprávy Programu OSN pro životní prostředí nebude možné. Desetiletí nedostatečných opatření zúžila prostor pro zvládnutí klimatické krize a lidstvo nyní musí usilovat alespoň o co nejmenší a co nejkratší překročení stanovené teplotní hranice. Pokud budou pokračovat současné politiky, může se planeta do konce století oteplit přibližně o 2,8 °C.

Globální oteplování postupuje rychleji, než odpovídá dosavadním opatřením ke snižování emisí. Každé další zpoždění zvyšuje očekávané oteplení a riziko závažnějších dopadů na společnost i přírodní ekosystémy. Nejnovější Emissions Gap Report 2026 s podtitulem The point of return vydal Program OSN pro životní prostředí (UNEP). Jeho hlavní sdělení je naléhavé. Původní představa, že globální oteplování lze udržet na 1,5 °C s žádným nebo jen velmi malým dočasným překročením této hodnoty, už neodpovídá současnému vývoji emisí. Pozornost se proto musí soustředit na omezení maximálního oteplení a na následný návrat k hranici 1,5 °C do konce století.

Každá desetina stupně oteplení navíc zvyšuje rizika pro ekosystémy, vodní zdroje, zemědělství, lidské zdraví i infrastrukturu. Rozdíl mezi oteplením o 1,7 °C a 2,5 °C může mít pro budoucí generace velmi konkrétní důsledky. Zásadní bude, jak rychle se podaří snížit emise skleníkových plynů a nakolik se podaří proměnit klimatické závazky států ve skutečné výsledky.

Současná politika směřuje k oteplení o 2,8 °C

Nejvýraznějším varováním zprávy je výhled založený na současných klimatických politikách. Podle UNEP existuje přibližně 66% pravděpodobnost, že globální oteplení do roku 2100 nepřekročí 2,8 °C oproti předindustriální době. Odhadovaný interval přitom pohybuje od 2,2 do 3,8 °C. Výsledek je sice příznivější než dřívější projekce z doby před přijetím Pařížské dohody, stále však výrazně zaostává za jejími cíli.

Pařížská dohoda usiluje o udržení růstu globální teploty výrazně pod 2 °C a pokračování úsilí o omezení oteplení na 1,5 °C. Dosavadní vývoj ukazuje, že samotné přijetí mezinárodních závazků nestačí. Státy sice postupně rozšiřují klimatická opatření, jejich souhrnný účinek však zůstává nedostatečný. Zpráva proto upozorňuje na rozdíl mezi tím, co vlády slibují, a tím, co jejich politiky skutečně přinášejí.

Ani úplné splnění současných národních klimatických závazků by problém nevyřešilo. Podle nových propočtů by jejich realizace vedla v roce 2035 ke snížení emisí pouze o 11 až 15 procent oproti roku 2025, podle toho, zda jsou zahrnuty také podmíněné závazky závislé například na mezinárodní podpoře. Takové tempo nestačí k dosažení klimatických cílů, které si mezinárodní společenství stanovilo.

Každý rok prodlení mění podmínky pro další vývoj. Část oteplení se stává obtížně odvratitelnou a cesta k bezpečnějšímu klimatickému scénáři vyžaduje rychlejší a hlubší snižování emisí. Zpráva zároveň upozorňuje, že menší rozdíl mezi aktuálními emisemi a nově vypočtenými scénáři neznamená automaticky pokrok. V některých případech je výsledkem toho, že původní cíle už nejsou dosažitelné a výchozí předpoklady se musely přizpůsobit horšímu vývoji.

Hranice 1,5 °C zůstává důležitá

Závěry UNEP neznamenají, že by bylo možné hranici 1,5 °C jednoduše opustit. Znamenají, že strategie jejího dosažení musí zohlednit současnou realitu. Nejnižší oteplení, které lze podle hodnocených scénářů dosáhnout prostřednictvím proveditelných a udržitelných opatření, se nyní pohybuje přibližně kolem 1,7 °C. I tento výsledek by vyžadoval rychlé a výrazné snižování emisí během nadcházejícího desetiletí.

Následný návrat k 1,5 °C by navíc vyžadoval odstranění velkého množství oxidu uhličitého z atmosféry a jeho trvalé uložení. Zpráva odhaduje, že návrat po překročení teploty o 0,1 °C by podle použitých klimatických vztahů vyžadoval čisté odstranění přibližně 220 miliard tun CO₂. Jde o mimořádně velký objem, jehož dosažení naráží na technologická, ekonomická i společenská omezení.

Zásadní je také délka období, po které bude planeta zvýšeným teplotám vystavena. Čím déle bude oteplení nad hranicí 1,5 °C trvat, tím větším rizikům budou čelit přírodní systémy i lidská společnost. Omezení maximální teploty a co nejrychlejší návrat k nižším hodnotám proto zůstávají důležitými cíli klimatické politiky.

Řešení jsou známá, jejich zavádění musí zrychlit

Zpráva zdůrazňuje potřebu rychlého odklonu od fosilních paliv bez zachycování vznikajících emisí, dalšího rozšiřování větrné a solární energetiky, elektrifikace spotřeby energie a výrazného omezení emisí metanu. Právě souběžné působení těchto opatření může snížit množství skleníkových plynů, které se dostávají do atmosféry.

Proměna energetiky přitom musí probíhat společně s dalšími změnami v průmyslu, dopravě, budovách i hospodaření s půdou. Význam mají energetická účinnost, modernizace infrastruktury, úspory energie a ochrana přírodních ekosystémů, které ukládají uhlík a pomáhají zmírňovat dopady klimatických změn. Úspěch bude záviset také na schopnosti vlád zajistit stabilní podmínky pro investice a převést dlouhodobé cíle do konkrétních rozhodnutí.

Emisní propast tak není jen výsledkem nedostatečně ambiciózních plánů. Ukazuje také na problémy s jejich realizací. Ani dobře formulovaný závazek nepřinese očekávaný efekt, pokud se potřebné investice odkládají, infrastruktura se přizpůsobuje příliš pomalu a snižování emisí neprobíhá v potřebném rozsahu.

Čas stále ovlivňuje výsledek

Emissions Gap Report 2026 přináší vážné varování, nikoli však závěr, že budoucí vývoj už nelze ovlivnit. Podle UNEP zůstává udržení oteplení výrazně pod 2 °C dosažitelné, pokud emise během příštího desetiletí začnou rychle a výrazně klesat. Každé omezení emisí může snížit budoucí maximální teplotu a zmírnit dopady na přírodu i společnost.

Pro vlády, průmysl i investory z toho plyne jasný úkol. Klimatické závazky musí být podloženy konkrétními opatřeními, financováním a kontrolovatelnými výsledky. Odkládání investic sice může krátkodobě působit jako úspora, z dlouhodobého hlediska však zvyšuje náročnost budoucího přizpůsobení a omezuje možnosti, jak klimatická rizika zvládnout.