Svět přichází o bohatství, které ani neumí spočítat

Každý den mizí z globální ekonomiky hodnota, která by dokázala změnit životy milionů lidí, stabilizovat ekonomiky a zpomalit ekologický kolaps, přesto si jí většina institucí ani nevšimne, protože ji tradiční ukazatele nedokážou zachytit. Nejnovější The Circularity Gap Report 2026 ukazuje, že svět každoročně přichází o desítky bilionů eur jen proto, že hospodaří s materiály způsobem, který systematicky ničí hodnotu místo toho, aby ji chránil. Tento text představuje komplexní pohled na jeden z nejzásadnějších dokumentů současnosti a ukazuje, proč se lineární ekonomika stává jedním z nejdražších omylů moderní civilizace.

Současná globální ekonomika stojí na materiálech, které těžíme, zpracováváme, přepravujeme a nakonec vyhazujeme, aniž bychom si plně uvědomovali skutečnou cenu tohoto procesu. Moderní hospodářství se po desetiletí opírá o model, který je jednoduchý a zdánlivě efektivní, spočívá v těžbě surovin, jejich přeměně na výrobky a následném odstranění odpadu. Tento model je však ve své podstatě založen na ztrátě hodnoty, která se kumuluje v každé fázi životního cyklu materiálů a produktů. Právě tuto skrytou a systematickou ztrátu se snaží popsat a kvantifikovat dokument známý jako The Circularity Gap Report 2026, který přináší nový pohled na ekonomickou realitu současného světa a zavádí pojem, jenž zásadně mění způsob, jakým lze chápat hospodářský výkon a prosperitu.

Základní myšlenkou, na níž celý report stojí, je tvrzení, že svět nevytváří pouze hodnotu, ale zároveň ji ve velkém rozsahu ničí. Tradiční ekonomické ukazatele, především hrubý domácí produkt, sledují pouze objem produkce a ekonomické aktivity, nikoli to, kolik hodnoty se během této aktivity ztrácí. V praxi to znamená, že ekonomika může růst, zatímco její skutečné bohatství klesá, protože se opotřebovávají zdroje, vzniká odpad a dochází k degradaci infrastruktury i přírodních systémů. Tento paradox představuje jeden z nejzásadnějších problémů současného ekonomického myšlení, protože vytváří iluzi prosperity tam, kde ve skutečnosti dochází k erozi základů budoucího růstu.

Report přichází s pojmem Value Gap, který označuje rozdíl mezi hodnotou, kterou ekonomika vytváří, a hodnotou, kterou současně ztrácí v důsledku neefektivního využívání materiálů, energie a kapitálu. Podle prvních odhadů činí tato ztráta přibližně dvacet pět celých čtyři desetiny bilionu eur ročně, což odpovídá zhruba třetině globálního hrubého domácího produktu. Jinými slovy, za každé tři eura vytvořené hodnoty svět ztratí přibližně jedno euro v důsledku lineárního způsobu hospodaření s materiály. Tato čísla nejsou pouze statistickou zajímavostí, ale představují zásadní výzvu pro ekonomickou politiku, podnikatelské strategie i společenské priority.

Z hlediska ekonomické bilance se tato neefektivita projevuje jako systematická eroze hodnoty napříč celým řetězcem od těžby až po likvidaci produktů. Odhady reportu ukazují, že materiálová ekonomika je odpovědná za přibližně 55 až 60 procent globálních emisí skleníkových plynů, což zásadně mění interpretaci klimatické krize jako čistě energetického problému. Ve skutečnosti jde o problém propojeného materiálového a energetického metabolismu civilizace, kde každý kilogram suroviny nese kumulované environmentální a ekonomické náklady. Tato struktura vytváří situaci, kdy ekonomický růst automaticky znamená nárůst materiálových toků, a tím i ztrát v podobě odpadu, emisí a degradovaných zdrojů.

Jedním z nejzásadnějších přínosů reportu je rozdělení těchto ztrát do pěti hlavních kategorií, které společně tvoří komplexní obraz globálního plýtvání hodnotou. První kategorií jsou ztráty vznikající během zpracování materiálů, kdy část surovin nikdy nedosáhne konečné fáze výrobku. Druhou kategorií jsou ztráty energie, které představují jednu z největších položek v celkové bilanci ztrát. Třetí kategorií jsou ztráty potravin, které mají nejen ekonomické, ale i sociální a environmentální důsledky. Čtvrtou kategorií jsou ztráty vznikající na konci životního cyklu výrobků, kdy dochází k jejich likvidaci místo opětovného využití. Pátou kategorií je postupné znehodnocování dlouhodobých aktiv, jako jsou budovy, infrastruktura nebo stroje.

Ztráty vznikající během zpracování materiálů patří mezi první a zároveň nejméně viditelnou fázi celkové hodnotové eroze, přestože v této fázi dochází k zásadnímu objemu fyzických i ekonomických ztrát. Tato kategorie zahrnuje neefektivnosti při těžbě, rafinaci a prvotním zpracování surovin, kde značná část vytěženého materiálu nikdy nedosáhne finální výrobní podoby. V globálním měřítku se jedná o stovky milionů tun materiálů ročně, které jsou ztraceny ještě před tím, než vstoupí do produktového cyklu. Tyto ztráty jsou často způsobeny technologickými omezeními, ale také nízkou kvalitou vstupních surovin a nedostatečnou optimalizací průmyslových procesů.

Druhý rozměr těchto ztrát spočívá v energetické a finanční náročnosti samotného zpracování, kde každý krok transformace surovin vyžaduje další vstupy energie, chemikálií a vody. Výsledkem je kumulativní efekt, kdy hodnota materiálu roste pouze částečně, zatímco jeho environmentální stopa se zvyšuje exponenciálně. V mnoha průmyslových odvětvích se efektivita využití surovin pohybuje hluboko pod optimální úrovní, což znamená, že významná část potenciální hodnoty je ztracena již v rané fázi výrobního řetězce. Tento problém je systémový, protože je zakořeněn v infrastruktuře těžebního a zpracovatelského průmyslu, která byla navržena pro maximalizaci objemu, nikoli efektivity využití materiálu.

Ztráty energie představují jednu z největších a nejstrukturálnějších kategorií neefektivity globální ekonomiky, protože energie je základním vstupem prakticky všech výrobních a spotřebních procesů. V rámci celého energetického řetězce dochází k významným ztrátám již při těžbě primárních zdrojů, kde část potenciální energetické hodnoty nikdy není zachycena. Další výrazné ztráty vznikají během konverze energie, například při výrobě elektřiny nebo rafinaci paliv, kde účinnost jednotlivých procesů často nedosahuje ani dvou třetin vstupní energie. Výsledkem je, že značná část globální energetické produkce je ztracena ještě před tím, než se dostane ke koncovému uživateli.

Tento problém je dále umocněn neefektivním využíváním energie v konečné fázi spotřeby, kde dochází k dalším ztrátám v důsledku technologické zastaralosti, špatné izolace budov, neefektivních strojů a infrastrukturních omezení. Odhady ukazují, že pouze menší část energie skutečně vykoná užitečnou práci, zatímco zbytek je rozptýlen ve formě tepla nebo jiných nevyužitelných forem. Tento stav vytváří strukturální paradox moderní ekonomiky, která je zároveň energeticky náročná a energeticky neefektivní.

Ztráty potravin tvoří specifickou kategorii, která kombinuje ekonomické, environmentální a sociální dimenze, a zároveň patří mezi nejviditelnější formy globální neefektivity. Přibližně 30 až 40 procent všech potravin vyprodukovaných pro lidskou spotřebu je ztraceno nebo vyhozeno v různých fázích hodnotového řetězce. K těmto ztrátám dochází jak během sklizně, zpracování a distribuce, tak i na úrovni konečné spotřeby, kde významnou roli hrají spotřebitelské návyky a nadměrná produkce. Tato situace znamená, že značná část zemědělských zdrojů je využita bez jakéhokoliv finálního užitku.

Z ekonomického hlediska představují potravinové ztráty obrovské množství promarněného kapitálu, který zahrnuje půdu, vodu, energii i lidskou práci. Z environmentální perspektivy jde o významný zdroj emisí skleníkových plynů, protože potravinový systém je zodpovědný za přibližně čtvrtinu až třetinu globálních emisí. Sociální rozměr tohoto problému je obzvlášť závažný, protože potravinové ztráty existují paralelně s potravinovou nejistotou v mnoha regionech světa. Tento paradox ukazuje na hlubokou strukturální nerovnováhu v globálním distribučním systému.

Ztráty vznikající na konci životního cyklu výrobků představují jednu z největších koncentrací ztracené hodnoty, protože v této fázi dochází k likvidaci komplexních produktů, které v sobě obsahují kumulovanou práci, energii a materiály. Většina výrobků je v současném systému navržena tak, že po skončení své funkční životnosti je jejich materiálová hodnota buď částečně, nebo zcela ztracena. Recyklace sice umožňuje návrat základních materiálů, ale neobnovuje plnou funkční ani ekonomickou hodnotu původního produktu. Tento proces tak znamená systematickou degradaci dříve vytvořeného bohatství.

Dalším významným faktorem je předčasné vyřazování výrobků, které nejsou fyzicky opotřebované, ale ekonomicky nebo technologicky zastaralé. Tento jev je obzvláště patrný v sektorech elektroniky, automobilového průmyslu a spotřebního zboží, kde rychlý cyklus inovací podporuje neustálou obměnu produktů. Výsledkem je permanentní tlak na výrobu nových zařízení, který zvyšuje spotřebu zdrojů a současně generuje obrovské množství odpadu. Tento mechanismus je jedním z hlavních motorů lineárního ekonomického modelu.

Postupné znehodnocování dlouhodobých aktiv, jako jsou budovy, infrastruktura nebo průmyslové stroje, představuje poslední klíčovou kategorii ztrát, která má zásadní dopad na celkovou ekonomickou efektivitu. Tato aktiva tvoří největší zásobu akumulované materiální hodnoty v ekonomice, přesto jsou často vystavena nedostatečné údržbě, podinvestování nebo předčasné rekonstrukci. Výsledkem je postupná eroze jejich funkční i ekonomické hodnoty, která by ve většině případů mohla být významně zpomalena nebo zcela zabráněna.

Strukturální příčinou těchto ztrát je kombinace krátkodobých investičních horizontů a ekonomických pobídek, které upřednostňují nové projekty před údržbou stávajících aktiv. Tento přístup vede k situaci, kdy je systematicky ničen již vytvořený kapitál, přestože jeho životnost by mohla být výrazně delší. Z makroekonomického hlediska to znamená, že významná část investic je v dlouhodobém horizontu neefektivní, protože nevede k rozšíření skutečné kapacity ekonomiky, ale pouze k nahrazování již existujících struktur.

Klíčová doporučení pro finanční sektor vycházejí z potřeby zásadně přehodnotit způsob, jakým je v ekonomice oceňováno riziko, čas a materiálová hodnota. Finanční systémy jsou dnes nastaveny tak, že preferují krátkodobé výnosy a podceňují dlouhodobou stabilitu aktiv, což vede k systematickému podhodnocování investic do údržby, cirkulárních modelů a prodlužování životnosti produktů. Report implikuje, že kapitálové toky by měly být více vázány na ukazatele materiálové efektivity, cirkularity a skutečné životnosti aktiv, nikoli pouze na účetní návratnost.

To by znamenalo redefinici rizikových modelů tak, aby zahrnovaly expozici vůči materiálovým ztrátám, cenové volatilitě surovin a budoucím nákladům spojeným s likvidací odpadu. Zásadní roli zde hraje také přesměrování investičních toků od lineárních odvětví s vysokou materiálovou intenzitou směrem k systémům, které umožňují opětovné využití kapitálu v čase. Finanční sektor se tak stává klíčovým regulátorem rychlosti materiálového metabolismu ekonomiky. Bez jeho transformace zůstává cirkulární ekonomika strukturálně podfinancovaná. Výsledkem je potřeba nových finančních standardů, které internalizují ztrátu hodnoty jako reálný ekonomický faktor.

Klíčová doporučení pro tvůrce politik se soustředí na vytvoření regulačního rámce, který systematicky odstraní strukturální výhody lineárního modelu. Současné politiky často implicitně zvýhodňují primární těžbu a novou výrobu tím, že nezohledňují plné environmentální a materiálové náklady životního cyklu produktů. Report proto implikuje potřebu zavedení mechanismů, které zohledňují celkovou stopu výrobků včetně jejich konce životnosti, ztrát materiálů a energetické neefektivity. Klíčovým nástrojem je přechod k regulacím, které podporují prodloužení životnosti produktů, standardizaci opravitelnosti a povinné sdílení materiálových dat v dodavatelských řetězcích.

Zásadní význam má také přenastavení daňových struktur tak, aby méně zatěžovaly práci a více reflektovaly spotřebu primárních zdrojů a generování odpadu. Politiky se tak posouvají od řízení ekonomického růstu k řízení materiálové intenzity růstu. Tento posun vyžaduje nové indikátory výkonnosti států, které měří zachování hodnoty, nikoli pouze objem produkce. Bez této změny zůstává regulační rámec v rozporu s fyzikální realitou materiálových toků.

Klíčová doporučení pro podniky jsou zaměřena na zásadní transformaci obchodních modelů směrem od prodeje produktů k řízení jejich životního cyklu. Report zdůrazňuje, že největší část ztrát hodnoty vzniká v důsledku předčasného zastarávání, nedostatečné opravitelnosti a nízké míry opětovného využití produktů, což vytváří prostor pro strukturální inovaci podnikových strategií. Firmy jsou vedeny k tomu, aby přešly od jednorázové produkce k modelům založeným na servitizaci, zpětném odběru, repasování a opětovné integraci materiálů do výrobních cyklů.

Klíčovou roli hraje redesign produktů tak, aby byly modulární, rozebíratelné a optimalizované pro více životních cyklů, nikoli pouze pro první použití. Současně je zdůrazněna potřeba transparentnosti v materiálových tocích, která umožní lepší řízení zdrojů a minimalizaci ztrát v dodavatelských řetězcích. Podniky, které dokážou internalizovat hodnotu druhotných materiálů, získávají konkurenční výhodu v prostředí rostoucích cen primárních surovin. Transformace firemního sektoru se tak stává klíčovým mechanismem realizace cirkulární ekonomiky v praxi.

Dokument ke stažení:

The Circularity Gap Report 2026.pdf