Svět přichází o suroviny, které zoufale potřebuje

Každý rok končí miliony tun vyřazených mobilních telefonů, počítačů, baterií a další elektroniky na místech, kde jejich skutečná hodnota nenávratně mizí. Zatímco průmysl po celém světě hledá nové zdroje lithia, kobaltu, mědi, niklu či vzácných kovů, obrovské množství těchto materiálů leží ve skladech, putuje nelegálními cestami přes hranice nebo končí ve zpracovatelských systémech, které nedokážou využít jejich potenciál. Podle odborníků tak svět současně čelí rostoucímu nedostatku strategických surovin a zároveň promarňuje jednu z největších příležitostí, kterou moderní ekonomika nabízí.

Když se hovoří o elektronickém odpadu, většině lidí se vybaví především ekologická zátěž, nebezpečné látky nebo přeplněné skládky. Takový pohled je pochopitelný. Elektroodpad skutečně patří mezi nejrychleji rostoucí druhy odpadů na světě a jeho nesprávné zpracování může způsobovat vážné škody na životním prostředí i lidském zdraví. Právě tento úhel pohledu však podle Kevina Negora Kasiha, generálního ředitele společnosti BlackForest Solutions, často zakrývá mnohem důležitější skutečnost. Vysloužilá elektronika totiž nepředstavuje pouze problém, který je třeba odstranit. Ve stále větší míře se stává cenným zdrojem materiálů, o které bude v příštích desetiletích sváděn tvrdý ekonomický souboj.

Kasih a jeho tým se podílejí na organizaci přeshraniční přepravy nebezpečných odpadů ve více než stovce zemí světa. Právě díky zkušenostem z každodenní praxe vidí, jak obrovský rozdíl existuje mezi hodnotou materiálů ukrytých v elektronickém odpadu a schopností současných systémů tuto hodnotu skutečně využít. Podle něj se státy i firmy stále příliš soustřeďují na otázky spojené s likvidací odpadů. Hledají způsoby, jak zabránit nelegálnímu ukládání, jak odhalovat porušování předpisů nebo jak řešit následky ekologických škod. Přestože jde o důležitá témata, často zůstává stranou otázka, jak z vysloužilé elektroniky získat maximum cenných surovin a vrátit je zpět do hospodářství.

Asijský paradox: Zákazy dovozu a chybějící továrny

Výrazně je to patrné v jihovýchodní Asii, která patří mezi nejvýznamnější centra světových toků elektronického odpadu. Region každoročně vyprodukuje více než čtyři miliony tun vlastního elektroodpadu a současně se dlouhodobě potýká s důsledky dovozu materiálů ze zahraničí. V posledních letech proto řada zemí zpřísnila pravidla. Malajsie zakázala dovoz elektroodpadu a Thajsko výrazně rozšířilo seznam komodit, jejichž dovoz není povolen. Také mezinárodní pravidla vycházející z Basilejské úmluvy přinášejí přísnější kontrolu pohybu nebezpečných odpadů přes hranice.

Samotná regulace však podle odborníků nestačí. V mnoha zemích stále chybí dostatečná síť zařízení schopných odpady bezpečně a efektivně zpracovat. Výsledkem je situace, kdy se značná část materiálů hromadí ve skladech nebo končí v neformálním sektoru. Mezi ambiciózními cíli a každodenní realitou tak vzniká propast, která brání využití skutečného potenciálu těchto surovin.

Tuna mobilů ukrývá víc zlata než planeta pod povrchem

Přitom ekonomická hodnota elektronického odpadu je mimořádná. Podle údajů Světového ekonomického fóra obsahuje jedna tuna mobilních telefonů přibližně stokrát více zlata než jedna tuna vytěžené zlaté rudy. Baterie elektromobilů ukrývají lithium, kobalt, nikl a měď, tedy materiály, bez nichž si nelze představit rozvoj moderní energetiky ani elektromobility. Každý nevyužitý mobilní telefon nebo vyřazený akumulátor tak představuje nejen odpad, ale také promarněnou příležitost.

Právě proto začínají vznikat projekty, které se snaží propojit sběr, recyklaci, vzdělávání i technologický rozvoj do jednoho funkčního celku. Jedním z příkladů je projekt recyklace baterií elektromobilů v Indonésii podporovaný německými institucemi. Jeho cílem není pouze zpracování konkrétního typu odpadu. Současně vytváří odborné kapacity, zavádí certifikační systémy a pomáhá budovat infrastrukturu, která umožní dlouhodobé využívání cenných materiálů přímo v regionu.

V praxi však existuje ještě jeden problém, o kterém se mimo odborné kruhy příliš nemluví. Mnohdy totiž není vůbec jasné, co je odpadem a co ještě výrobkem. Použitý notebook může být v jedné zemi považován za funkční zařízení určené k dalšímu používání, v jiné za výrobek vhodný k opravě a jinde již za nebezpečný odpad. Právě tato nejednotnost vytváří prostor pro obcházení pravidel. Některé zásilky jsou označovány jinak, než odpovídá jejich skutečnému obsahu, a procházejí přes přístavy, jejichž kontrolní orgány nemají kapacitu podrobně prověřovat každý kontejner.

Papírové úřadování v digitálním věku

Komplikace se objevují také v administrativě. Přestože se jedná o odvětví s významnými ekonomickými i environmentálními dopady, na globální úrovni stále neexistuje jednotný digitální systém pro správu přeshraničních oznámení o přepravě nebezpečných odpadů podle Basilejské úmluvy, která v praxi slouží k získání povinného souhlasu dotčených států s transportem. V řadě případů se nadále využívají papírové dokumenty nebo roztříštěná komunikace prostřednictvím elektronické pošty (pozn. red.: Evropská unie sice v květnu 2026 učinila zásadní krok vpřed, když spustila svůj vlastní povinný elektronický systém DIWASS (Digital Waste Shipment System) pro digitální hlášení transportu odpadů uvnitř unijního trhu, ale ve zbytku světa zůstává situace chaotická). V době, kdy se miliardy dolarů přesouvají pomocí digitálních platforem během několika sekund, působí globální papírové úřadování překvapivě zastarale

Další komplikací je skutečnost, že problém nelegálních toků odpadů nelze vyřešit pouze na úrovni jednotlivých států. Pokud jedna země zpřísní pravidla, obchod s problematickými odpady zpravidla nezmizí. Často se pouze přesune jinam. Kasih upozorňuje, že tento jev lze pozorovat opakovaně. Omezení v jedné jurisdikci bývá následováno nárůstem aktivit v jiné zemi, kde jsou kontrolní mechanismy slabší nebo právní rámec méně rozvinutý. Bez koordinovaného postupu tak hrozí, že se problém bude pouze přesouvat z místa na místo.

Odpad jako pilíř hospodářské bezpečnosti

Budoucnost efektivního využívání elektronického odpadu proto podle odborníků stojí na několika základních principech. Země potřebují budovat vlastní zpracovatelské kapacity, vytvářet funkční systémy zpětného odběru výrobků a současně zajistit bezpečné nakládání s nebezpečnými složkami, které nemají významnou tržní hodnotu. Významnou roli přitom hraje rozšířená odpovědnost výrobců, která přenáší náklady na sběr a zpracování odpadů na společnosti uvádějící výrobky na trh. Právě tento přístup umožňuje financovat i nakládání s materiály, jejichž zpracování by jinak nebylo ekonomicky zajímavé.

Současně se mění i mezinárodní prostředí. Evropská unie zpřísňuje pravidla pro přepravu odpadů a podporuje vyšší využívání recyklovaných materiálů v průmyslu. Rostoucí význam kritických surovin navíc vede k tomu, že se vysloužilá elektronika stává součástí širších úvah o hospodářské bezpečnosti a budoucí konkurenceschopnosti. To, co bylo ještě nedávno vnímáno především jako odpad, začíná být stále častěji považováno za strategický zdroj.

Možná největší paradox současnosti spočívá v tom, že lidstvo investuje obrovské prostředky do hledání nových nalezišť surovin hluboko pod zemí, zatímco cenné kovy již dávno leží na dosah ruky v zásuvkách domácností, skladech nebo vyřazených zařízeních. Budoucnost oběhového hospodářství tak nemusí začínat v novém dole ani v odlehlém nalezišti. Může začínat ve starém telefonu, který jsme před lety odložili a dávno na něj zapomněli.

Zdroj: 

• Kevin Negoro Kasih. Reframing e-waste from risk to resource in the global supply chain. Waste Management World, 17. července 2026.

• Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu