Více času na podstatné
Svět vyrábí příliš mnoho oceli. A právě to může brzdit její ozelenění
Ocelářství stojí před úkolem, který na první pohled vypadá jednoduše. Výroba má být čistší a emisně náročné provozy mají postupně ustupovat novým technologiím. Jenže ve stejnou dobu svět přidává další výrobní kapacity a vytváří přebytek oceli, který snižuje ceny, zhoršuje hospodaření výrobců a komplikuje investice do čistší výroby. Nová analýza OECD ukazuje, že právě tento rozpor může významně ovlivnit rychlost celé transformace.
Ocel má zvláštní postavení. Je jedním ze základních materiálů současné ekonomiky a její výroba je zároveň významným zdrojem emisí. Ocelářské podniky proto postupně hledají cesty, jak snížit emisní náročnost výroby. Patří mezi ně elektrické obloukové pece využívající ocelový šrot, přímá redukce železa nebo technologie založené na vodíku. OECD však upozorňuje, že samotná dostupnost těchto technologií ještě neznamená, že k jejich rychlému rozšíření skutečně dojde. Do hry vstupuje ekonomika celého odvětví a především množství výrobní kapacity, které je na světovém trhu k dispozici.
Miliony tun oceli navíc stlačují ceny
Globální nadbytečná kapacita dosáhla podle OECD v roce 2024 přibližně 601 milionů tun a do roku 2027 má vzrůst na 721 milionů tun. Jde o množství, které významně převyšuje prostor, který může současný trh absorbovat. Přebytek výrobních možností přitom není jen statistickým problémem. Když výrobci soutěží o omezenou poptávku, ceny oceli klesají a spolu s nimi se zmenšují ziskové marže.
Právě tady se začíná spojovat problém nadbytečné kapacity s dekarbonizací. Modernizace ocelárny není levná záležitost. Přechod k novým výrobním technologiím vyžaduje rozsáhlé investice a podnik musí být schopen část těchto prostředků vytvořit ze svého hospodaření nebo získat za přijatelných podmínek z externích zdrojů. Pokud však nízké ceny oceli snižují ziskovost, zmenšuje se i prostor pro investice.
Nedostatek hotovosti omezuje velké projekty
OECD uvádí, že v letech 2022 a 2023 se schopnost ocelářských podniků vytvářet hotovost pohybovala kolem nebo pod úrovní 5 % u cash flow i provozního cash flow. Podniky tak podle analýzy dokážou vytvářet prostředky potřebné k udržování existujících zařízení, ale jejich prostor pro velké investiční projekty zůstává omezený. Situaci navíc komplikuje rostoucí cena financování.
Výsledkem může být velmi nepříjemný paradox. Právě ve chvíli, kdy ocelářství potřebuje investovat do čistší výroby, může mít kvůli přebytečné kapacitě méně peněz na tyto investice. Nadbytek výroby tak nepřímo zpomaluje technologickou proměnu celého odvětví.
Nové provozy staré vysoké pece nenahrazují
OECD současně ukazuje, že problém nespočívá jen v tom, kolik nových nízkoemisních zařízení vzniká. Důležité je také to, zda jsou současně odstavovány starší kapacity s vysokou emisní náročností. Pokud totiž nová výroba pouze přibude k existující výrobní základně, celková kapacita může dál růst. Čistší technologie pak nemusí znamenat skutečné snížení nadbytečné kapacity.
Vývoj plánovaný do roku 2027 tento rozpor dobře ilustruje. OECD očekává vyřazení přibližně 25,8 milionu tun kapacity založené na vysokých pecích a kyslíkových konvertorech. Současně má být do provozu uvedeno přibližně 62,1 milionu tun nové kapacity využívající stejnou výrobní cestu. Většina těchto nových kapacit má vzniknout v Číně a Indii.
Rozšiřování kapacit pohání budoucí očekávání
Ještě zajímavější je pohled na nové technologie. Do roku 2027 má podle OECD přibýt přibližně 61,7 milionu tun kapacity elektrických obloukových pecí využívajících ocelový šrot a 30,7 milionu tun kapacity založené na přímé redukci železa v kombinaci s elektrickými obloukovými pecemi. OECD upozorňuje, že jejich rozvoj je v řadě případů spojen spíše s očekávanou budoucí poptávkou a dalšími ekonomickými faktory než s přímou náhradou konkrétního starého zařízení.
To je důležitý rozdíl. Pokud například vznikne nová kapacita přímé redukce železa v místě, kde dosud žádná ocelárna nebyla, globální výrobní kapacita se zvýší. Pokud současně nedojde k odpovídajícímu vyřazení emisně náročné výroby jinde, může se problém nadbytečné kapacity dále prohloubit.
Podle OECD má být mezi lety 2025 a 2027 uvedeno do provozu přibližně 19 milionů tun kapacity, kterou lze skutečně spojit s nízkoemisní výrobou. To představuje jen část celkového rozšiřování kapacit. U přímé redukce železa je navíc potřeba posuzovat konkrétní technologii a použité palivo. Samotná přímá redukce totiž ještě automaticky neznamená výrobu s téměř nulovými emisemi. Některé projekty využívají uhlí a OECD je proto mezi technologie kompatibilní s výrobou s téměř nulovými emisemi nezařazuje.
Cenový rozdíl zhoršuje pozici ekologické oceli
Další problém vzniká na straně zákazníků. Čistší ocel může být dražší než ocel vyrobená tradičním způsobem. Když ale nadbytek kapacity současně stlačuje ceny běžné oceli, rozdíl mezi oběma produkty se z pohledu odběratele ještě zvětšuje.
OECD tento mechanismus ukazuje na evropském trhu. Pokles cen oceli mezi lety 2021 a 2025 zvýšil podle její analýzy relativní cenovou přirážku nízkoemisní oceli v Evropě ze 17 % na 25 %. Rozdíl tedy nevznikl jen tím, že by se čistší výroba stala dražší. Významnou roli sehrálo také zlevnění konvenční oceli.
Tím se může oslabovat motivace odběratelů nakupovat nízkoemisní materiál. Pokud mají k dispozici levnější konvenční ocel, musí existovat dostatečně silný důvod, proč si připlatit za výrobek s nižší emisní stopou. Bez odpovídající poptávky se přitom investice do čistších technologií podnikům vracejí obtížněji.
Ekonomické tlaky vedou k odkládání ekologických projektů
Důsledky už podle OECD nejsou pouze hypotetické. Některé plánované projekty zaměřené na nízkoemisní výrobu byly odloženy nebo pozastaveny. Celkem šlo o projekty představující 19 % celkového očekávaného objemu nízkoemisních kapacit plánovaných do roku 2027. OECD přitom jako související faktory uvádí nadbytečnou kapacitu, vysoké ceny energie a regulační nejistotu.
Do celého obrazu vstupuje také způsob, jakým se nové kapacity přesouvají mezi zeměmi. OECD upozorňuje na případy, kdy uzavírání emisně náročných provozů v jedné zemi doprovází investice do podobných zařízení v jiné zemi. Zvlášť výrazný je tento jev podle analýzy u čínských zahraničních investic v zemích jihovýchodní Asie. Přibližně 60 milionů tun plánovaného rozšíření kapacit v regionu má být spojeno s čínskými investicemi a významná část těchto projektů využívá vysoké pece a kyslíkové konvertory.
Takový vývoj může prodlužovat životnost emisně náročných výrobních postupů na další desetiletí. Pokud totiž nový provoz vznikne jako dlouhodobá investice, jeho ekonomická životnost se může dostat do konfliktu s potřebou postupně snižovat emisní náročnost průmyslu. OECD proto upozorňuje, že přebytek kapacit a pokračující výstavba emisně náročných zařízení nejsou dvě oddělené otázky. Navzájem se ovlivňují.
Nástroje pro provázání dekarbonizace s odstavováním starých pecí
Co s tím lze dělat? Základním principem podle OECD je, aby politika podporující dekarbonizaci současně neurčovala pouze to, jaká nová technologie se postaví, ale také co se stane se starou kapacitou. V zemích, které vytvářejí nadbytek oceli, OECD zmiňuje uhlíkové zpoplatnění, emisní a technologické standardy, moratoria na nové emisně náročné provozy, přísnější podmínky pro vydávání a obnovování provozních povolení nebo požadavky na nahrazení starých zařízení novými nízkoemisními technologiemi.
Uhlíková cena má zdražit provoz emisně náročných pecí natolik, aby se nejméně efektivní zařízení dostala k hranici, kdy bude ekonomicky výhodnější jejich modernizace nebo odstavení. Emisní standardy mohou stanovit hranici, pod níž už nová vysoká pec nebude možné postavit a starší provoz bude muset projít modernizací, nebo skončit. Moratorium pak může zabránit samotnému přírůstku další konvenční kapacity.
Významnou roli má podle OECD také způsob poskytování veřejné podpory. Dotace, daňové úlevy, provozní podpora nebo zvýhodněné financování mohou pomoci překonat vysoké počáteční náklady čistších technologií. Pokud ale stát pouze zaplatí novou nízkoemisní výrobu a ponechá v provozu staré zařízení, výsledkem může být další růst celkové kapacity. OECD proto výslovně doporučuje, aby podpora nové nízkoemisní kapacity byla v podmínkách globálního přebytku spojena s nahrazením existující neefektivní kapacity. Podpora má být navíc časově omezená a zaměřená na překlenutí rozdílu mezi náklady emisně náročné a čistší výroby.
Čína zpřísňuje pravidla pro výměnu výrobních kapacit
Velmi konkrétní příklad přichází z Číny. Ta už od roku 2021 používá systém výměny kapacit, podle něhož musela být nová kapacita spojena s vyřazením stávající výroby. Pro rozšíření existujících provozů byl poměr 1 ku 1 a v některých klíčových regionech 1 ku 1,25. OECD však upozorňuje, že tento systém mezi lety 2021 a 2024 celkovou kapacitu výrazně nesnížil. Čína proto v roce 2025 navrhla přísnější rámec, který počítá se zákazem dalšího navyšování kapacity v některých klíčových regionech a s požadavkem, aby na jednu tunu nové kapacity připadlo nejméně 1,5 tuny vyřazené kapacity. Současně má být více podporováno využívání ocelového šrotu a elektrických obloukových pecí.
OECD přitom upozorňuje, že problém nelze vyřešit pouze uvnitř jednotlivých států. Země, které samy nadbytečnou kapacitu nevytvářejí, ji nemohou vlastní průmyslovou politikou odstranit. Mohou však omezit její dopad na svůj trh. OECD zde zmiňuje uhlíkové vyrovnání na hranicích, požadavky na emisní vlastnosti dovážené oceli, zelené veřejné zakázky a další podmínky přístupu na trh. Jejich smyslem je zabránit tomu, aby levná a případně státem podporovaná ocel z přebytečné výroby vytlačila domácí podniky, které investují do čistších technologií.
Hrozba nové generace dotovaných přebytků
Ani tento mechanismus však OECD nepovažuje za jednoduché řešení. Upozorňuje totiž na nový problém, který může vzniknout právě v důsledku podpory nízkoemisní výroby. Čína podle studie rychle rozšiřuje také elektrické obloukové pece a kapacity založené na vodíkové přímé redukci. Pokud jsou tyto projekty podporovány státem, může vzniknout nová generace nadbytečné kapacity, tentokrát s nižší emisní náročností. Taková ocel může splňovat požadavky založené na emisích a současně těžit z podmínek, které nejsou čistě tržní.
V principu tak může vzniknout podobný problém, jaký OECD popisuje u čínské průmyslové politiky obecně. Stát podpoří rychlé rozšíření výroby, domácí podniky získají kapacitu a technologickou výhodu a výsledkem nemusí být pouze nahrazení staré výroby, ale také další růst celkové nabídky. U elektroocelí nebo výroby založené na vodíkové přímé redukci by tak mohl vzniknout paradox, kdy se průmysl technologicky posune směrem k nižším emisím, ale současně se světový trh zaplní další ocelářskou kapacitou. Nutno dodat, že pro konkurenceschopnost takové výroby přitom bude zásadní také cena energie, protože právě energetická náročnost patří u těchto technologií k významným nákladům.
Dokument ke stažení: