Tiché bomby pod zemí: Staré skládky v Británii a Evropě představují trvalé riziko pro vodní zdroje

Pod povrchem evropské krajiny leží tisíce starých skládek, které vznikaly v době, kdy se odpady ukládaly bez jakéhokoli zabezpečení a bez povinnosti sledovat, co se v jejich tělese děje po uzavření. Nové mezinárodní šetření ukazuje, že tyto lokality nejsou jen zapomenutým problémem minulosti. Kvůli silnějším srážkám, častějším povodním a postupujícímu rozvolňování podloží se z nich znovu stávají aktivní zdroje znečištění, které mohou ovlivnit kvalitu podzemních i povrchových vod. Riziko je přitom větší, než se doposud předpokládalo.

V Evropě bylo identifikováno více než šedesát tisíc starých skládek a téměř třetina z nich leží v prostředí, které je hydrologicky zranitelné. Jde o území s častými dešti, dlouhodobým zamokřením, rizikem povodní nebo blízkostí toků a říčních niv. Podstatná část těchto míst vznikla před rokem 1999, tedy před přijetím evropské směrnice o skládkách, která poprvé stanovila povinnost těsnění, sběru výluhu, monitoringu a kontroly po uzavření. Staré skládky byly většinou jednoduché jámy nebo navrstvené terénní haldy, kde se odpad ukládal bez spodní izolační vrstvy. To znamená, že voda, která na tato místa dnes dopadá, prostupuje přímo uloženým materiálem.

Průnik vody do tělesa skládky vede ke vzniku výluhu. Výluh je voda, která během průtoku odpadem uvolňuje a unáší chemické látky. Moderní skládky jej aktivně zachycují a čistí, ale u starých lokalit výluh volně odtéká do okolního prostředí a může se dostávat do podzemních vod. To představuje zásadní riziko zejména tam, kde se podzemní voda používá jako zdroj pitné vody. V některých případech byla prokázána přítomnost látek, které je problematické zachytit i v moderních čistírenských technologiích.

Konkrétní případy ukazují, že nejde o teoretické riziko. V hrabství Cheshire v Anglii byly ve vzorcích odebraných pod skládkou naměřeny látky ze skupiny PFAS. Tyto takzvané věčné chemikálie se v prostředí rozkládají velmi pomalu, snadno pronikají do organismů a mohou se v nich hromadit. Naměřené hodnoty mnohonásobně překračovaly limity pro pitnou vodu. V Řecku byly v řece pod starou skládkou v horské oblasti Taygetos zjištěny stopy kadmia a rtuti, tedy kovů, které představují dlouhodobé riziko pro nervový systém, ledviny a celkové zdraví člověka i živočichů.

Závažným problémem je také absence jednotné evropské mapy těchto lokalit. Jednotlivé státy používají rozdílné databáze i metodiky. Někde jsou záznamy přesné, jinde nepřesné nebo neúplné. Výsledkem je roztříštěný obraz, který znemožňuje vytvořit jednotnou strategii sanací. Odborníci zdůrazňují, že bez harmonizovaného přístupu státy řeší jen jednotlivé havárie nebo dílčí případy kontaminace, nikoliv jejich celkový původ.

Situaci dále komplikuje klimatická změna. Staré skládky dnes čelí jiným tlakům než v době svého vzniku. Častější intenzivní deště, dlouhé vlhké epizody i rychlé střídání sucha a srážek výrazně zvyšují množství vody, která do odpadu proniká. Povodně mohou navíc narušit stabilitu svahů a odnést část uloženého materiálu do okolních toků. Kritické jsou také pobřežní regiony, kde postupující moře zaplavuje terasy se skládkami, které byly desítky let stabilní. Pokud se do nich dostane slaná voda, může urychlit rozpad uloženého materiálu a otevřít cestu dříve uzavřeným látkám.

Další část problému se týká zacházení s výluhem, který se ze starých skládek odčerpává a odváží do čistíren odpadních vod. Běžné čistírny však nejsou navrženy tak, aby dokázaly odstranit látky jako PFAS nebo některé kovy. Ty pak buď odcházejí s přečištěnou vodou zpět do řek, nebo končí v čistírenském kalu. Ten se v řadě států používá jako hnojivo, což znamená reálnou možnost, že se rizikové látky vracejí do půdy a následně i do potravinového řetězce. Tento mechanismus je známý už delší dobu, ale až poslední výzkumy ukazují, jak častý a závažný může být.

Evropská legislativa nastavila přísné podmínky pro provoz nových skládek, staré lokality však mimo tento rámec stojí. V praxi to znamená, že nikdo neprovádí dlouhodobý monitoring, nehodnotí stav tělesa ani nezjišťuje šíření kontaminace v čase. Staré skládky sice nepředstavují riziko okamžité havárie, ale jsou zdrojem pomalé a postupné kontaminace vody i půdy v rozsáhlých území. Odborníci se shodují, že bez systematického mapování, pravidelného sledování podzemních vod a moderních metod vyhodnocování rizik nelze sestavit odpovídající plán sanací.