Trojský kůň na vlnách nebo skvěle pochycený odpadový byznys?

Na scéně evropského odpadového hospodářství se objevuje nový a potenciálně kontroverzní aktér – mobilní spalovna odpadu umístěná na lodi. Projekt, který se tváří jako technologická inovace schopná reagovat na nedostatek lokální infrastruktury, současně vyvolává zásadní otázky. Spojuje totiž vysokou mobilitu, nakládání s nebezpečnými odpady a přeshraniční pohyb, čímž se dotýká citlivých oblastí legislativy, kontroly i etiky. Může se jednat o průlomové řešení, které přinese pomoc tam, kde infrastruktura chybí – ale stejně tak o mechanismus, který obchází odpovědnost a vytváří nové riziko environmentálního dumpingu.

Na první pohled může loď vybavená spalovacím zařízením pro energetické využití odpadu působit jako inovativní řešení, které má ambici přinést flexibilitu tam, kde chybí stacionární infrastruktura. Nebezpečné odpady by tak bylo možné zpracovávat přímo v přístavech, bez nutnosti složitých přepravních řetězců a budování místní infrastruktury. Technologie se prezentuje jako ekologická a efektivní, schopná vyhovět přísným evropským legislativním normám. Jenže právě tato kombinace mobility, spalování a přeshraničního charakteru vzbuzuje obavy a to nejen v Mělníku.

V Mělníku vzniká loď se zařízením využívajícím odpad ze zdravotnictví k výrobě energie. Sloužit má v zahraničí, hotová by mělo být na konci letošního roku. Neobvyklé plavidlo v mělnických docích vyrábí společnost PDI. Zařízení nazvané NAVI-MED 500 je nainstalované na platformě motorové nákladní lodi. Výrobce dal městu Mělník ubezpečení, že jeho provoz nebude probíhat v mělnickém přístavu, loď se zde pouze kompletuje.

Společnost PDI zaslala vedení města vyjádření, ze kterého vyplývá, že i kvůli povolení k provozování v zahraničí musí společnost dát vypracovat například posudek vlivu na životní prostředí. Zkoušky jsou podle vyjádření společnosti pod dohledem zástupců České inspekce životního prostředí, ministerstva životního prostředí a ministerstva průmyslu.

Město Mělník nechce, aby na jeho území byla provozována loď se zařízením spalujícím odpad ze zdravotnictví. Krajskému úřadu Středočeského kraje proto zaslal v řízení EIA nesouhlas se záměrem v jeho současné podobě. Namítá, že není jednoznačné, zda se loď po dokončení skutečně přemístí do zahraničí, jak uvádí výrobce.

Ze zdravotnického odpadu syntézní plyn

Loď Perun je určitě zajímavý projekt, který přináší na české vody netradiční spojení odpadového hospodářství a mobility. Na její palubu má být instalováno zařízení NAVI‑MED 500, jež podle firmy představuje ambiciózní technologii postavenou na flexibilitě, udržitelnosti a soběstačnosti. Její hlavní výhodou je právě mobilita – Perun může zpracovávat nebezpečné zdravotnické odpady přímo v přístavech, během kotvení, nebo teoreticky i za pohybu. To jí umožňuje „zasahovat“ tam, kde chybí odpovídající infrastruktura, bez potřeby budovat stacionární spalovny či přepravovat nebezpečný odpad na velké vzdálenosti.

Technologie NAVI-MED 500 nepracuje na principu klasického spalování s řízeným přebytkem vzduchu, ale využívá dvoustupňový vysokoteplotní proces, který lze označit za formu plazmou asistované pyrolýzy nebo vysokoteplotní parciální oxidace. V prvním kroku se připravený odpad (frakce do 30 cm) zavádí do rotačního reaktoru, kde probíhá termo-chemický rozklad (pyrolýza) za vzniku surového termoplynu a tuhé zbytkové frakce (reakční zbytek). Tyto dvě složky následně vstupují do vysokoteplotního reaktoru (nad 1400 °C), kde probíhá jejich parciální oxidace, tedy neúplné spálení za omezeného přístupu kyslíku. Výsledkem procesu je syntézní plyn (syngas), který lze dále čistit a použít jako náhradu zemního plynu (např. ke kogeneraci elektřiny a tepla, výrobě methanolu či vodíku), a vitrifikát, sklovitá anorganická hmota, kterou lze využít v průmyslu.

Kde končí kontrola a začíná riziko?

Zatímco stacionární spalovna je zcela závislá na místních územních a stavebních řízeních, veřejných slyšeních, povolovacích procesech a dlouhodobém provozním dozoru, mobilní jednotka se může přesouvat podle aktuální potřeby, dostupnosti odpadu nebo i politického odporu. Mobilní spalovna tak nabízí skvělou možnost zpracovat odpad tam, kde vniká, tedy je poptávka, ale zároveň vytváří značné regulační vakuum.

Přirozeně se u takové mobilní jednotky otvírá celá řada otázek: Kdo bude kontrolovat emise do ovzduší? Podle jakého právního režimu se bude zařízení řídit – podle státu, pod jehož vlajkou loď pluje, nebo podle vod, v níž se zrovna nachází? A co neutrální vody? Jak se na takové zařízení dívat pohledem přeshraniční přepravy odpadů? A určitě každého statistika napadne, zdali nám nebude chybět odpad v evidencích.

Zároveň zde vyvstává otázka přesunu odpovědnosti. Pokud bude loď schopna pohybovat se mezi evropskými i mimoevropskými přístavy, není vyloučeno, že bude využívána k vývozu odpadů do oblastí se slabšími environmentálními a sociálními standardy. Nejde o planou spekulaci – podobný osud v minulosti potkal e-odpad, plastový odpad, textil, pneumatiky, který pod rouškou „recyklace“ končil v Africe nebo jihovýchodní Asii.

Na hraně byznysu a odpovědnosti

Lodospalovna by tak mohla snadno představovat nový kanál environmentálního dumpingu, kdy se odpad stává zbožím a emisní zátěž je vyvezena spolu s ním. Přesun odpovědnosti za ekologické dopady mimo Evropu je nicméně v přímém rozporu s principem blízkosti a se strategií EU pro cirkulární ekonomiku, která klade důraz na místní zpracování a zodpovědnost producenta.

Evropská legislativa – včetně revidovaného nařízení o přepravě odpadů (Waste Shipment Regulation) – navíc výslovně stanovuje, že vývoz odpadů (zejména plastů) mimo EU je přípustný pouze tehdy, pokud příjemce prokazatelně disponuje technologií umožňující skutečnou recyklaci v souladu s evropskými standardy. Nelze tedy pouhé odeslání odpadu do třetí země vydávat za recyklaci bez důvěryhodného ověření jeho zpracování.

V tomto světle je třeba důsledně rozlišovat mezi legálním vývozem za účelem skutečné materiálové recyklace a vývozem, jehož primárním účelem je zbavit se odpadu. Mobilní jednotka se schopností kotvit v přístavech mimo EU by tak mohla představovat „šedou zónu“ – potenciálně obcházející evropské kontrolní mechanismy.

Ono jde o reputaci státu, který takové zařízení schválil k provozu, pokud by nestaly situace o které výše popisujeme stejně tak je potřeba si dát pozor, aby se z něčeho takového nestal dobrý špatný příklad zajímavě výnosové byznysové praxe. Na druhou stranu můžeme neustále číst i médiích, jak v zemích třetího světa stále chybí moderní a pokročilé technologie na zpracování odpadu, čistění odpadních vod, výroby pitné vody. Čili v tomto ohledu určitě jde o zajímavý posun ochrany životního prostředí, pokud by v tomto směru bylo zařízení provozováno.

Z hlediska ekonomiky odpadového hospodářství představuje plovoucí spalovna rovněž potenciální komplikaci. V okamžiku, kdy začne nabízet své služby jako snadno dostupné řešení, může dojít k pokřivení trhu. Obcím a státům se nemusí vyplatit investice do vlastních zařízení nebo do systémů pro vyšší míru třídění, pokud bude možné odpad jednoduše „naložit na loď“. Stejně tak zajímavá cena může být lákavá podobně jako dovoz odpadu do zahraničí.

Spalovna budoucnosti?

Lodospalovna je bezesporu zajímavým technologickým řešením, které přináší nové možnosti pro zpracování nebezpečných odpadů, ale současně otevírá řadu složitých právních, environmentálních i etických otázek. Právě proto, že se pohybuje na tenké hranici mezi inovací a regulací, je nezbytné přistupovat k ní s maximální obezřetností – a nelze aktivitám města Mělník, které požaduje jasná pravidla a důkazy o budoucím využití, nic vyčítat.

Zásadní je, aby byl podobný projekt komunikován nejen s odbornou, ale i širokou veřejností, transparentně a srozumitelně. Technologie tohoto typu vyžadují jasné mantinely, právní rámec a mezinárodní dohodu o tom, co je a není přijatelné – nejen z hlediska emisí, ale i z pohledu odpovědnosti za následky. V opačném případě hrozí, že se mobilní jednotky stanou precedentem pro obcházení přísnějších standardů – nejen technických, ale i společenských.

V tomto ohledu bychom neměli podlehnout ani bezbřehému optimismu, ani zbytečné skepsi. Naopak je třeba důsledně uplatňovat princip předběžné opatrnosti, který v evropské legislativě platí právě pro technologie s potenciálním rizikem pro zdraví a životní prostředí. Určitou míru klidu přitom může přinést fakt, že se dosud neobjevily žádné zásadní kritické reakce ze strany environmentálních organizací, které jinak na spalování odpadu tradičně reagují velmi citlivě.