Únava z klimatu se šíří. Tichá rezignace může být nebezpečnější než otevřené popírání

Ve Švýcarsku, které patří k nejrychleji se oteplujícím zemím světa, roste něco, co klimatology i sociology znepokojuje možná více než samotný skepticismus. Nejde už o hlasité odmítání klimatické změny ani o politické spory. Přibývá lidí, kteří jsou jednoduše unavení. Přestávají věřit, že jejich jednání může něco změnit. A právě tato tichá rezignace se podle nové mezinárodní studie stává jedním z největších psychologických problémů současného klimatického tématu.

Podle průzkumu společnosti Ipsos mezi více než třiadvaceti tisíci respondenty z jednatřiceti zemí výrazně klesá pocit osobní odpovědnosti za klimatickou krizi. Ve Švýcarsku je tento trend ještě silnější než ve většině Evropy. Pouze polovina dotázaných dnes věří, že nečinnost vůči klimatu představuje selhání vůči budoucím generacím. Oproti roku 2021 jde o dramatický pokles. Téměř třetina Švýcarů navíc tvrdí, že už je pozdě něco zásadního změnit.

Na první pohled to působí paradoxně. Švýcaři vidí tající ledovce téměř před očima. Alpská země se otepluje rychleji než většina planety. Vědci dlouhodobě upozorňují na destabilizaci horských ekosystémů, extrémní srážky i rychlé ubývání ledu. Přesto ochota jednat slábne.

Právě zde se objevuje pojem klimatický fatalismus. Nejde o přesvědčení, že klimatická změna neexistuje. Fatalista často přijímá vědecká fakta. Jen už nevěří v možnost řešení. Klimatická krize se pro něj stává nekonečným příběhem bez naděje na dobrý konec. Člověk si zvykne na varování, rekordní teploty i katastrofické scénáře natolik, že postupně otupí. Psychologové tento jev přirovnávají k obrannému mechanismu lidské mysli. Pokud je problém příliš velký, vzdálený a trvalý, mozek si začne vytvářet emocionální odstup.

Švýcarský analytik Marcus Burke pro Swissinfo mluví přímo o kolektivním vyčerpání. Lidé podle něj dnes více řeší inflaci, ceny energií, války a ekonomickou nejistotu. Klimatická změna nezmizela z veřejného prostoru, ale ztratila postavení absolutní priority.

A právě tady začíná být švýcarský příběh až překvapivě blízký české realitě, což odpovídá dlouhodobým průzkumům veřejného mínění v Evropě, například Eurobarometru i výzkumům CVVM, které ukazují, že Češi patří v rámci Evropské unie k méně přesvědčeným skupinám ohledně naléhavosti klimatické změny a zároveň častěji zdůrazňují ekonomické a geopolitické priority před klimatickými opatřeními.

Tento rozdíl se neprojevuje v úplném popírání problému, ale spíše v nižší míře osobní naléhavosti a menší ochotě připisovat klimatické změně status bezprostřední společenské priority, což je velmi blízké právě tomu typu únavy a odpojení, který se nyní popisuje ve Švýcarsku.

Češi mají ke klimatickému tématu dlouhodobě ambivalentní vztah. Většina společnosti připouští, že se klima mění, ale zároveň často pochybuje, zda má smysl něco obětovat. Český skepticismus přitom nevychází jen z nedůvěry vůči vědě. Je mnohem hlubší a kulturně zakořeněný.

Česká společnost si po desetiletích politických i ekonomických otřesů vytvořila silnou nedůvěru vůči velkým ideologiím a morálním apelům. Jakmile je veřejnosti předkládán příliš radikální nebo emocionálně vypjatý jazyk, část lidí automaticky zpozorní a začne se bránit. Klimatická komunikace často používá právě tento tón. Mluví o vině, odpovědnosti a blížící se katastrofě. Pro mnoho lidí to ale nevede k mobilizaci, nýbrž k odporu nebo únavě.

Dalším důvodem je pocit bezmoci malého státu. V českých diskusích se neustále opakuje otázka, proč by měla země s deseti miliony obyvatel něco měnit, když obrovské emise produkují velmoci jako Čína, Indie nebo Spojené státy. Tento argument se objevuje i v reakcích švýcarské veřejnosti na sociálních sítích. Řada lidí tvrdí, že individuální omezení nedávají smysl, pokud průmysl a velké ekonomiky pokračují stejným směrem.

Podobně jako ve Švýcarsku také v Česku sílí přesvědčení, že odpovědnost mají nést především státy a firmy, nikoli jednotlivci. To samo o sobě nemusí být špatně. Problém nastává ve chvíli, kdy se osobní odpovědnost rozplyne úplně. V takové atmosféře se klimatická politika začíná vnímat jako něco vnuceného shora, nikoli jako společný projekt.

Specifickou roli hraje i ekonomická zkušenost posledních let. Energetická krize, zdražování a obavy o životní úroveň vytvořily prostředí, v němž se ekologická témata snadno dostávají do konfliktu s každodenním přežíváním. Když lidé řeší ceny potravin nebo bydlení, abstraktní diskuse o emisních cílech roku 2050 ztrácí emocionální sílu. Klimatická opatření pak mohou být vnímána spíše jako další finanční zátěž než jako investice do budoucnosti.

Významnou roli ale sehrála i samotná podoba klimatického aktivismu. Část veřejnosti začala ekologické hnutí spojovat s moralizováním, narušováním dopravy nebo radikálními požadavky. V internetových diskusích pod švýcarským článkem se opakovaně objevuje názor, že blokování silnic a obviňování běžných lidí poškodilo důvěryhodnost klimatického hnutí.

To je mimořádně důležitý moment. Veřejnost totiž často neodmítá samotnou ochranu klimatu, ale způsob, jakým je komunikována. Pokud lidé získají pocit, že jsou neustále obviňováni za běžný život, začnou se od tématu emocionálně odpojovat. A právě toto odpojení může být mnohem nebezpečnější než otevřený nesouhlas. Skeptika lze přesvědčovat argumenty. Rezignovaný člověk už neposlouchá.

Současně však existuje ještě jeden paradox. Čím více se klimatická změna stává viditelnou, tím obtížnější je udržet psychologickou naději. Vědci sami přiznávají rostoucí frustraci a pesimismus. Někteří švýcarští klimatologové už nevěří, že se podaří udržet oteplení pod hranicí 1,5 stupně Celsia.

Přesto zároveň zdůrazňují, že stále existuje prostor pro zmírnění nejhorších dopadů.

To je možná nejdůležitější pointa celého tématu. Klimatická otázka dnes už není jen technologický nebo ekonomický problém. Stává se problémem psychologickým a civilizačním. Společnosti nezačínají selhávat ve chvíli, kdy si neuvědomují riziko. Začínají selhávat tehdy, když přestanou věřit, že mají schopnost něco ovlivnit.

A právě tento pocit se dnes nenápadně šíří.  Co tedy dál. Jak znovu probudit společnost, která je unavená, skeptická a zahlcená krizemi všeho druhu?

Možná především změnit tón. Méně strašení a více konkrétních příkladů. Méně moralizování a více srozumitelného vysvětlování. Lidé potřebují znovu získat pocit, že změna není jen série zákazů a omezení, ale také příležitost ke kvalitnějšímu a stabilnějšímu životu. Klimatická opatření přestanou vyvolávat odpor ve chvíli, kdy budou spojována s levnější energií, čistšími městy, menším hlukem nebo zdravějším prostředím.

Důležité je také vrátit do veřejného prostoru pocit smysluplnosti. Člověk nemusí zachránit planetu sám, aby jeho jednání mělo význam. Historie většiny společenských změn ukazuje, že velké posuny nikdy nezačínaly pocitem jistého vítězství. Začínaly ochotou něco dělat navzdory nejistotě.

Možná bude potřeba přestat lidem neustále opakovat, co všechno ztratí, a začít mluvit o tom, co lze ještě zachovat. Psychologové dlouhodobě upozorňují, že naděje není naivní optimismus. Naděje je pocit, že naše činy mají smysl i v nejistém světě. A právě tento pocit dnes Evropě možná chybí nejvíc.