Výtoňský most: Když udržitelnost spojuje, ale neboří

Praha má osmnáct mostů, které překračují Vltavu – a každý z nich je víc než jen konstrukce z betonu, železa nebo kamene. Každý z nich nepropojuje jen břehy, jsou to místa přechodu, výhledů, setkání a paměti. Pro obyvatele jednotlivých částí města představují mosty tiché svědky každodenního rytmu: ranních dojíždění, večerních návratů, klidných procházek i historických událostí. Propojování není jen fyzické – je to i kulturní vazba, díky které se město stává uceleným celkem. A přesto nad Výtoňským se vznášení otazník.

Mosty utvářejí strukturu Prahy stejně jako její kopce, řeka nebo věže. Jsou záchytnými body ve vizuální krajině, přechody mezi čtvrtěmi a epochami, ztělesněním města jako živého organismu. Karlův most pamatuje gotiku, Hlávkův industrializaci, Trojský zase současný inženýrský minimalismus. Každý most nese charakter doby i čtvrti, jíž slouží a zároveň formuje způsob, jakým se na město díváme.

Výtoňský most v tomto panoramatu zaujímá výjimečné místo. Nejen svou polohou, mezi Vyšehradem a Palackého náměstím, ale i tím, jak spojuje funkčnost železnice s obrazem historické Prahy. Spor o jeho budoucnost proto není jen otázkou statiky či dopravní kapacity. Je to otázka, jaké mosty si chceme v hlavě i městě uchovat a co jsme ochotni kvůli „pokroku“ ztratit.

Kolej navíc versus kulturní hodnota

Železniční most na pražské Výtoni se stal novodobým symbolem udržitelného paradoxu, kdy jednotlivé pilíře udržitelného rozvoje nevytvářejí synergii, ale vstupují do zajímavého přímého střetu. Na jedné straně stojí požadavek na zajištění funkční a kapacitní železniční infrastruktury pro desítky tisíc denních dojíždějících do hlavního města. Na straně druhé pak zájem na zachování historického, urbanistického a kulturního dědictví města, které je zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Stát, jako investor i regulátor, zde nese odpovědnost nejen technickou, ale především koncepční: rozhoduje, co je „veřejný zájem“ a jak má v praxi vypadat jeho rovnovážná podoba.

Most z roku 1901 je nejen technickým artefaktem doby, ale také nedílnou součástí unikátního panoramatu města. Vede v ose klíčového pražského výhledu: z Vyšehradu přes Vltavu na Hradčany. Podobně jako Karlův most má i most na Výtoni význam, který přesahuje jeho praktickou funkci. Přesto je dlouhodobě v havarijním stavu a současná dvoukolejná kapacita již neodpovídá dopravním požadavkům ani plánům státu na posílení role železniční dopravy v rámci klimatické strategie. Správa železnic proto připravila projekt na demolici mostu a výstavbu nové tříkolejné konstrukce, která by umožnila plynulý provoz příměstských spojů, ale současně by znamenala zásadní zásah do kulturní integrity města.

Tento krok vyvolal ostrou reakci odborné i laické veřejnosti. Odpůrci demolice argumentují tím, že stát nevyužil všech dostupných možností, jak památkově chráněnou konstrukci zachovat. Opírají se o příklady ze zahraničí, kde je běžné mosty z podobného období rekonstruovat a současně rozšířit. Město Praha a někteří památkáři varují, že výstavba nové konstrukce by mohla přispět ke ztrátě statusu památky UNESCO, a připomínají, že v roce 2023 již bylo zahájeno řízení o zařazení Prahy na seznam ohrožených lokalit (předstupeň k případnému vyškrtnutí ze světového dědictví). Jinými slovy: stát by mohl kvůli novému mostu ztratit nejen historický artefakt, ale i mezinárodní historickou reputaci.

Šetrná rekonstrukce by dokázala zachovat historickou podstatu mostu a technicky umožnit jeho kapacitní posílení nebo doplnění o novou konstrukci. Ta by mohla využít původní oblouky, citlivě integrovat další kolej, a současně zohlednit vizuální a kulturní význam mostu v pohledu na Prahu. Technologické možnosti takového zásahu nejsou ani nové, ani nedosažitelné. V Německu byly obdobné železniční mosty – například v Drážďanech (Albertbrücke) nebo u Mannheimu – rekonstruovány včetně výměny nosných částí, aniž by zanikla jejich kulturní identita. V Lyonu byl most přes Rhônu z 19. století přemostěn novou ocelovou konstrukcí vloženou do původního siluety, čímž se zachovala kontinuita výhledu i funkce. V Bernu, městě rovněž zapsaném na seznam UNESCO, bylo železniční spojení přes staré město modernizováno za použití hybridní metody ocelových rámů a demontovaných oblouků.

Zastánci demolice naopak upozorňují, že požadavek na zachování kulturní kontinuity nesmí přehlušit potřebu modernizace infrastruktury, bez níž hrozí kolaps veřejné dopravy a další zahuštění automobilové dopravy ve městě. Argumentují, že rekonstrukce původní konstrukce by byla nejen technicky složitá, ale ekonomicky neefektivní a provozně nedostatečná. Z dopravního hlediska je Výtoň kritickým bodem: jen v roce 2023 překročilo hranici města vlakem přes 100 tisíc osob denně a výhledy do roku 2035 počítají s nárůstem o dalších 30–40 %. Bez rozšíření tratě se stávající železniční síť dostane na hranu své kapacity.

Stát rozhoduje, ale paměť je společná

Veřejná debata se tak nevede o estetice nebo nostalgii, ale o tom, co dnes znamená „udržitelný rozvoj“. Koncepčně formuloval cíl stát: zvýšit podíl železniční dopravy na úkor individuální automobilové dopravy. Tento cíl je plně v souladu s klimatickými závazky ČR i EU, s národní strategií Čistá mobilita i s Taxonomií udržitelných investic. Jenže zároveň stát naráží na vlastní závazky z oblasti ochrany kulturního dědictví, územního plánování a participace veřejnosti. V tomto světle přestává být spor o most čistě technickým nebo investičním rozhodnutím. Jde o volbu mezi dvěma legitimními, ale obtížně slučitelnými hodnotami, přičemž každá má svého nositele, svou logiku, hodnotu a své limity.

Ve hře je i zmiňovaná mezinárodní rovina. UNESCO opakovaně upozorňuje, že kvalita veřejného prostoru je nedílnou součástí ochrany světového dědictví a že stát musí prokázat schopnost najít řešení, která respektují jak funkci, tak formu. Selhání v tomto ohledu by mohlo ohrozit nejen status Prahy, ale i postavení České republiky jako důvěryhodného správce kulturních hodnot. A právě zde se projevuje nejhlubší rozměr celé kauzy: stát není jen zadavatelem infrastruktury, ale i garantem kulturní kontinuity a veřejného zájmu v celé jeho komplexnosti.

Z pohledu udržitelnosti se případ Výtoňského mostu ukazuje jako zásadní precedens. Nejde v něm pouze o to, zda postavit tři koleje, ale o to, jakým způsobem stát interpretuje pojem veřejného zájmu, jak váží jednotlivé složky udržitelnosti a jak je schopen hledat řešení přesahující binární logiku „zbourat/nezbourat“. Jedním z možných kompromisů, o němž se mluví, je zachování stávající konstrukce pro pěší a cyklisty a výstavba nové železniční části paralelně. Tento scénář by však vyžadoval ochotu hledat architektonicky i technicky náročné řešení, a především politickou vůli, která se nebojí řídit komplexní systém s respektem k více hodnotám zároveň. A co si budeme povídat, každé řešení má své lobbysticko-ekonomické zájmy.

Rez jako barva času

Rozhodnutí o budoucnosti mostu má padnout podle dostupných informací v polovině září 2025, tedy těsně před parlamentními volbami. Možná právě proto je nyní nejdůležitější položit si otázku: Ne co je jednodušší, ale co je skutečně důležité z dlouhodobého pohledu a tedy udržitelné. Vizuální identita města nevzniká v urbanistických plánech, ale v oku pozorovatele a právě mosty, zejména ty historické, jsou klíčovým prvkem kolektivního vidění města. Fotografové to vědí lépe než kdokoliv jiný. Výtoňský most není jen technická konstrukce, je to horizontální linie, která rámuje tichý moment mezi dvěma břehy, mezi pohledem z Vyšehradu na Hrad a mezi světlem a mlhou ranního úsvitu.

Z hlediska dokumentární fotografie je most pamětí materiálu i krajiny. Ocelová příhradovina se za 120 let stala nositelem nejen vlaků, ale i obrazu Prahy jako města mostů, kde historie netvoří kulisu, ale živou strukturu. Barva rezavého železa, která se mění s roční dobou, vlhkostí i světlem, není znakem rozkladu, ale autentické časové vrstvy. Rez je vizuální důkaz minulosti, organická stopa proměnlivosti a stáří, která dává mostu jeho melancholickou důstojnost. Pro fotografa je to textura času, kterou nelze nahradit novotou nátěru ani betonovou hladkostí. Zmizí-li tato patina, zmizí i kus obrazové paměti. Most přestane být mostem v kulturním smyslu, sice přemostí řeku, ale už nebude spojovat vrstvy historie s přítomným pohledem.

Výtoňský most není tedy o souboji, zda nový, starý nebo staronový. Jde o hledání rovnováhy, jak zachovat historickou hodnotu, pohled na město a zároveň odpovědět na potřeby dnešní i budoucí doby. Zachování a rozvoj nejsou tedy protiklady, ale dvě strany jedné mince. Odpověď na to, jak tyto hodnoty skloubit v duchu klimatických a infrastrukturních priorit, nabízí mimo jiné i Gap Report 2024, který jasně ukazuje, kde a jak musíme snižovat emise a posilovat udržitelné formy dopravy. Budoucnost města totiž nestojí jen na tom, co nově postavíme, ale i na tom, co dokážeme zachovat.