Využijme nedělní podzimní změnu času a udělejme si jasno v legislativním chaosu EU

Změna času bývá pro mnohé i symbolem bilancování. Přetáčíme hodiny, přenastavujeme rytmus a dáváme si do souvislostí, co se během roku změnilo. Bylo by dobře, kdybychom podobně nahlédli i na evropskou legislativu – zejména na oblast, která se v posledních letech stala ztělesněním zmatku: legislativní rámec ESG, European Green Deal a všechny navazující balíčky, směrnice a tzv. omnibusy. Evropská unie totiž vytvořila komplexní soubor předpisů, jejichž cílem je urychlit přechod k udržitelnému hospodářství. Jenže tempo a způsob, s jakým tyto normy vznikají a navzájem se prolínají, vytvořily doslova legislativně lepkavou pavučinu, do které se chytili i sami evropští pavouci a hmyz si zatím létá vesele dál.

Pojem ESG – environmentální, sociální a správní odpovědnost – se stal zastřešujícím rámcem pro všechny nové politiky Evropské unie. Není to ale jednotný předpis, nýbrž spletitý soubor desítek legislativních aktů, které se překrývají a někdy i odporují. Pod písmenem E se skrývá environmentální dimenze, zahrnující klimatické cíle Green Dealu, směrnici o reportingu udržitelnosti (Corporate Sustainability Reporting Directive – CSRD), směrnici o náležité péči v dodavatelských řetězcích (Corporate Sustainability Due Diligence Directive – CSDDD), evropskou taxonomii udržitelných činností, mechanismus uhlíkového cla (Carbon Border Adjustment Mechanism – CBAM), emisní obchodování (ETS) či nové směrnice o energetické účinnosti. Sociální složka zahrnuje oblast lidských práv, pracovních podmínek a rovnosti příležitostí. Správní dimenze, označovaná písmenem G, doplňuje celý rámec o principy transparentního řízení podniků a odpovědnosti vůči investorům i veřejnosti. Na papíře tak vznikl impozantní systém, který má ambici přetvořit evropskou ekonomiku, ve skutečnosti však připomíná nedokončenou stavbu – část budov už stojí, jiné se teprve projektují a některé čekají na demolici či rekonstrukci.

Jedním z pilířů, který už dnes nese praktické důsledky, je směrnice CSRD. Ta rozšiřuje povinnost nefinančního reportingu na velké podniky a postupně i na menší subjekty. Směrnice CSRD vstoupila v platnost 5. ledna 2023. Podle oficiálních informací Evropské komise první společnosti podléhající novým pravidlům mají za zdaňovací období začínající 1. lednem 2024 poprvé reportovat podle jednotných standardů. Firmy, které spadají do první vlny, za rok 2024 tedy zpracovávají své výkazy pro rok 2025. Další fáze přináší rozšíření povinnosti od 1. ledna 2025 a 1. ledna 2026 pro ostatní velké podniky a pro malé veřejně obchodované podniky (tedy SMEs). Právě směrnice CSRD je v textu označena symbolem složitosti, protože navazuje na řadu dalších předpisů – včetně evropské taxonomie, jejíž technické akty určují, které ekonomické činnosti se mohou označovat za „udržitelné“.

Taxonomie EU, další z klíčových pilířů, má být kompasem pro finanční sektor a investory. Definuje, které aktivity naplňují cíle ochrany klimatu, vody, oběhového hospodářství nebo biodiverzity. Z právního pohledu rámec existuje – základní zákon o taxonomii vešel v platnost už v roce 2020 – ovšem jeho obsah se nadále proměňuje, Komise vydává delegované akty a pravidelná upřesnění. Podniky tak musejí průběžně sledovat, zda se jejich činnosti posouvají mezi „zelené“ nebo z nich naopak vypadávají.

Dalším velkým tématem je směrnice CSDDD, tedy Corporate Sustainability Due Diligence Directive. Její cílem je ukládat velkým podnikům povinnost zjišťovat a omezovat negativní dopady svých aktivit i aktivit dodavatelů na životní prostředí a lidská práva. Zákonodárný proces tohoto předpisu začal návrhem Komise dne 23. února 2022. Rada EU přijala svůj přístup 1. prosince 2022, a Rada spolu s Parlamentem dosáhla provizorní dohody 14. prosince 2023. Směrnice byla publikována v Úředním věstníku 25. července 2024 a vstoupila v účinnost. Členské státy mají povinnost transponovat ji do svých právních systémů do 26. července 2026. Poté začne postupné uplatňování: například od konce července 2027 pro podniky s více než 5 000 zaměstnanci a obratem přes 1,5 miliardy EUR; od roku 2028 pro podniky s 3 000 + zaměstnanci a obratem 900 mil. EUR; od roku 2029 pro 1 000 + zaměstnanců a obrat 450 mil. EUR. Tato etapizace znamená, že firmy mají několik let na přípravu – avšak i to vytváří nejistotu a rozdílné nároky v čase.

Největším zdrojem zmatku jsou však tzv. omnibusové návrhy – rozsáhlé balíčky novel, které mají sjednotit a upravit různé části legislativy, jež se v důsledku Green Dealu vzájemně ovlivňují. Řada odborníků považuje právě balíčky „Omnibus I a II“ za pokus vytvořit jednotnější rámec pro provázání CSRD, CSDDD a dalších předpisů, aby se předešlo duplicitám a nejasnostem. Například podle analýzy jedné právní kanceláře byl v balíčku „stop-the-clock“ návrh přijat 14. dubna 2025, který má posunout termíny pro uplatnění CSRD a CSDDD. Z Evropského parlamentu přitom 3. dubna 2025 přišel souhlas s novelou CSRD/CSDDD ve formě rychlé procedury. Dopad tohoto balíčku je stále diskutabilní – termíny se posouvají, ale konečná podoba není stále jasná. 

Směrnice o ekologických tvrzeních (Green Claims Directive), která měla být klíčovým nástrojem v boji proti greenwashingu, však byla v červnu 2025 Evropskou komisí stažena. Důvodem byly obavy z vysoké administrativní zátěže, zejména pro malé a střední podniky, a nedostatek politické podpory v Radě EU. Kritici upozorňovali na riziko tzv. „greenhushingu“, kdy firmy raději o svých ekologických aktivitách mlčí, než aby čelily složitému ověřování a možným sankcím. Přestože směrnice byla stažena, právní vakuum nevzniklo – platí nadále směrnice o nekalých obchodních praktikách a nová směrnice o posílení postavení spotřebitelů v ekologické transformaci, která má vstoupit v platnost v září 2026.

Současně se implementuje regulace EU proti odlesňování – EUDR – která byla přijata dne 29. června 2023 ve formě zákonné regulace (Regulation (EU) 2023/1115) s účelem zajistit, že na trh EU nebudou uváděny komodity spojené s odlesňováním nebo degradací lesa (např. hovězí maso, sója, palmový olej, dřevo, káva, kakao, kaučuk) a že tyto komodity vznikly v souladu s právem země původu. Přestože regulace vstoupila v platnost („in force“) v červnu 2023, její účinnost (application) pro provozovatele na trhu byla posunuta: pro střední a velké podniky začne platit od 30. prosince 2025 a pro mikro- a malé podniky od 30. června 2026. Členské státy EU jsou povinny do svého právního řádu určité aspekty regulace přenést, zejména vymezit kompetentní orgány, připravit dohledový režim a zajistit fungování informačního systému, který umožní potvrzení „deforestation-free“ stavu. V rámci implementace Komise v dubnu 2025 zveřejnila upřesněné pokyny a vydala prováděcí akt klasifikující země původu podle rizika odlesňování (tzv. benchmarking Implementing Regulation). Regulace tak vstupuje do období přechodné implementace – podniky mají čas připravit své dodavatelské řetězce, sledování původu komodit, geolokace produkčních lokalit a zajištění shody s legislativou – ale zároveň již nyní musí sledovat, zda jejich produkty nebo suroviny spadají do rozsahu EUDR a zda budou splňovat požadavky.

Návrh tzv. Omnibusu o oběhovém hospodářství, který měl aktualizovat legislativu v oblasti odpadového hospodářství, recyklace a rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR), prošel složitým vývojem od svého představení v roce 2023. Po volbách do Evropského parlamentu v roce 2024 nová komise přehodnotila ambice Green Dealu a začala prosazovat pragmatičtější přístup, zaměřený více na konkurenceschopnost a méně na regulaci. Mnohé návrhy byly následně pozastaveny nebo přepracovány, což způsobilo odklady pro firmy i členské státy, které potřebují jasná pravidla pro investice. V roce 2025 probíhá příprava nového návrhu, který by měl být zveřejněn ve čtvrtém čtvrtletí, s cílem harmonizovat pravidla označování a balení výrobků, zjednodušit systém rozšířené odpovědnosti výrobců a zlepšit sledovatelnost materiálových toků. Plná implementace očekávaných opatření je plánována postupně mezi lety 2026 a 2028, aby podniky měly dostatečný čas na přizpůsobení svých procesů a strategií.

Výsledkem všech těchto procesů je legislativní krajina, která působí jako mapa bez měřítka. Některé zákony už platí, jiné se teprve chystají a další se mezitím mění. Portál EUR-Lex, oficiální portál Evropské unie pro právní texty, není v tomto směru spásou – pro odborníka, který potřebuje ucelený přehled o ESG a Green Dealu, je orientace v moři novel, prováděcích a delegovaných aktů téměř nemožná. Roztříštěnost kompetencí mezi jednotlivými generálními ředitelstvími Komise, různé termíny účinnosti a neustálé politické korekce vytvářejí dojem neustálého zmatku.

Pro firmy i veřejnou správu to má velmi konkrétní důsledky. Manažeři udržitelnosti musí plánovat podle rámců, které se mohou změnit dříve, než skončí účetní rok. Investoři nemají jistotu, zda jejich aktivity zůstanou v kategorii „udržitelných“ i po vydání dalšího delegovaného aktu. A poradenské společnosti často staví své výklady na očekávaném vývoji, nikoli výlučně na platném právu. Evropská legislativa, která měla přinést jasnost, tak v praxi vytváří nejistotu.

V tuto chvíli by proto bylo užitečné, kdyby Komise vedle legislativních iniciativ vytvořila i jednoduchý, pravidelně aktualizovaný přehled, který by shrnoval stav všech klíčových aktů v oblasti ESG a Green Dealu. Měl by jasně rozlišovat mezi tím, co už je účinné, co je schválené, co čeká na implementaci, a co je teprve ve fázi návrhu. Taková transparentnost by nevyžadovala nové právní akty, pouze důslednou správu informací.

Na pozadí všech těchto debat je však dobré nezapomenout na původní smysl Green Dealu. Udržitelnost je cestou, jak posílit evropskou ekonomiku, snížit závislost na fosilních zdrojích, zajistit si potřebné suroviny a otevřít prostor pro inovace. Má to být strategie růstu nikoli ovšem cesta administrativní přítěže. Pokud se dnes mluví o legislativním zpomalování, o přehodnocování cílů a o hledání „realističtějšího přístupu“, určitě by to nemělo znamenat rezignaci na ambice, ale určitě také snahu vrátit se k racionálnímu jádru a brát v potaz i aktuální stav v daném oboru, k tomu jsou však potřebná aktuální statistická data.  

A zde je možná ještě podstatnější časová prodleva, s jakou se k nám dostávají. Statistiky Eurostatu, které dnes analyzujeme, popisují dnes stav z roku 2023 – realitu starou více než rok. V době, kdy umělá inteligence dokáže sledovat spotřebitelské chování, dopravní toky či energetickou spotřebu prakticky v reálném čase, působí tento rytmus jako relikt minulého století. Evropská legislativa klade obrovské nároky na reporting, audity a transparentnost, ale přitom sama často pracuje s daty, která jsou již zastaralá. Pokud má mít Zelená dohoda skutečný dopad, nestačí jen tvořit nové rámce – je třeba modernizovat i způsob, jakým sbíráme a vyhodnocujeme informace. Pokud to myslíme s udržitelností opravdu váženě, tak musí být řízena podle živých, tedy aktuálních, dat, nikoli podle statistik s letitým zpožděním.