Více času na podstatné

Využívání odpadů

25.08.2009 15:00

Otázka:  Náš výrobní podnik hodlá snížit náklady na suroviny pro výrobu deskových materiálů na bázi dřeva. Za tím účelem bude vykupovat odpadní dřevo, které splňuje podmínky kladené na výrobní surovinu a vybuduje speciální provoz, kde bude vykoupené dřevo skladovat a drtit a jako upravenou surovinu dopravovat do výrobního závodu. Provozovatelem skladu bude jiný právní subjekt, který bude současně sám vykupovat odpadní dřevo a po drcení jej bude prodávat i jiným subjektům než je naše firma. Při projednání tohoto záměru na příslušném krajském úřadu jsme se dostali do sporu ve věci potřebných povolení. Prosíme o Váš názor.


    Úvodem je třeba předeslat, že při této činnosti, tedy odběru nepotřebného použitého dřeva jako kvalitní (tedy kvalitativní parametry příslušné výrobní normy splňující) suroviny pro jasný a předem daný výrobní postup, je možno zákon o odpadech eliminovat. A to tím, že původní majitel tohoto dřeva ho do své odpadové evidence nezařadí, neboť se ho zjevně nechce zbavit, ale chce ho předat, zřejmě prodat s kladným efektem, tomu, kdo ho potřebuje. Otázka se však týká výkupu odpadního dřeva, takže další pojednání se věnuje pouze tomuto procesu.
    Využívání odpadů jako přednostní způsob nakládání s nimi je uvedeno v ustanovení § 11 zákona o odpadech, kde je každému stanovena povinnost zajistit využití odpadů (materiálové využití má přednost) a to "v mezích daných tímto zákonem". Odpovědí na výše položenou otázku je tedy najít tyto meze, tedy podmínky dané zákonem.
    Rozhodující bude stanovení charakteru uvedeného zařízení a tedy potřebnost aplikace ustanovení § 14 zákona. Učiním to samostatně pro případ tazatele, tedy firmy A, která sama bude dřevo vykupovat, a pro druhý právní subjekt, firmu B, která bude sklad a drtič provozovat a navíc si ve vlastní režii bude dřevo vykupovat, zpracovávat a prodávat. Za nadbytečné považuji diskutovat nad tím, kdo bude majitelem zařízení, neboť práva a povinnosti se vždy vztahují na provozovatele.
    V případě firmy A bude odpadní dřevo vykupováno v široké oblasti a není mi známo, jakým způsobem. Je však jisté, že na provoz zařízení pro výkup, ať již stabilní nebo mobilní, bude firma A potřebovat souhlas krajského úřadu podle ustanovení § 14 odstavec 1. Takto vykoupený odpad bude dovezen do skladu, jehož součástí je i drtič, což je zjevně zařízení na úpravu odpadů, definovanou v ustanovení § 4 písmeno k). V zařízení se tedy bude současně skladovat a upravovat. Obojí bude zařizovat, tedy provozovatelem zařízení bude, firma B. Ustanovení § 14 ovšem jasně hovoří o tom, pro jaké činnosti je potřebný souhlas krajského úřadu a těmi jsou "využívání, odstraňování, sběr nebo výkup", tedy ani skladování ani úprava mezi nimi nejsou. Nelze tedy než prohlásit, že na provoz tohoto zařízení (pro aktivity firmy A pomocí firmy B) není potřebný souhlas. Zde je na místě upozornit, že úřady tento názor nesdílejí a i na taková zařízení vydání souhlasu požadují, obvykle s odkazem na přílohu č. 3 zákona, body R 12 a R 13. Osobně tento názor nesdílím, ale diskuse by překročila účel tohoto článku.
    Na věc se ovšem lze podívat i z jiné strany. Při zpracování klasické suroviny je prvním krokem její drcení, které probíhá ve výrobním závodě. V případě úpravy odpadů (odpadního dřeva) jde o zcela identický krok, neboť drť z odpadu je do závodu dovezena již jako polotovar a předána do stejného technologického uzlu jako drť z klasické suroviny. Je tedy možno se na zařízení, které posuzuji, dívat jako na první krok výroby deskových materiálů a to na detašovaném pracovišti, jehož umístění firmě A z výrobních důvodů vyhovuje. Při takovém pohledu ovšem nelze posuzovat zařízení podle § 14 odstavce 1, ale je třeba použít odstavce 2. Odpad je přivážen do zařízení, které není určeno k nakládání s odpady, jeho kvalita pro výrobu je splněna a není nutné mít souhlas, tedy výsledek je stejný. Skutečnost, že tuto první výrobní operaci provede pro firmu A firma B není podstatná, je to věcí obchodní smlouvy. Tento pohled je jistě možný, s ohledem na dále popsané souběžné aktivity firmy B na stejném zařízení je však jen obtížně použitelný.
    Komplikace by však mohly nastat při vadné aplikaci ustanovení § 12 odstavec 3, tedy při diskusi nad vlastnictvím odpadu a možnostmi jeho předávání. O problémech s vlastnictvím odpadu jsem už v této rubrice uvedl dvě pojednání pod názvy Vlastník odpadu (OF č. 6/2007) a Vlastnictví odpadu (OF č. 7-8/2008). Zde jen zopakuji, že zákon reguluje uvedeným odstavcem 3 pouze předávání odpadů do vlastnictví, nikoli předávání odpadů jako fyzickou činnost.
    Pokud bude firma A odpady vykupovat a následně využívat jako suroviny, mám zato, že se stane okamžikem výkupu jejich vlastníkem - nelze si představit situaci, kdy by vyráběla deskové materiály ze surovin, které by nevlastnila. S ohledem na další použití odpadního dřeva je dále zřejmé, že není důvod, aby při dopravě k drtiči, skladování, drcení a dopravě od drtiče do technologické linky se vlastnictví materiálu měnilo. Je to sice možné, ale velmi těžkopádné a nepraktické a především zbytečné. Z toho potom plyne, že všechny úkony, týkající se nakládání s odpadním dřevem a následně i s drtí, jsou službou bez vztahu k právnímu statutu materiálu. V našem případě službou firmy B, případně i dopravců, jsou-li dalšími právními subjekty. Aplikace ustanovení § 12 odstavec 3 tedy nepřipadá v úvahu.
    Poslední nejistotou je místo (v čase i prostoru), kdy se odpadní dřevo (odpad), stane běžnou komoditou (neodpadem) a tím pro ně skončí i povinnosti plynoucí ze zákona o odpadech. Mnohokráte jsem napsal, že tento problém zákon neřeší. Což je nepříjemnost, vyúsťující mnohdy ve spory výrobní sféry s veřejnou správou. Není-li něco v zákoně stanoveno (uvedeno, popsáno, regulováno …), je na místě použít obecnou logiku. V našem případě například tak, že s ohledem na zřejmé a jisté využití dřevního odpadu je zlomovým místem sklad, neboť je lhostejné, zda do podavače drtící linky přijdou staré trámy nebo kalamitní kulatina z lesa. Nehledě na to, že není důvod proč by na stejné lince, tedy na stejném zařízení, nebyly drceny oba druhy suroviny střídavě podle potřeby. Takže zcela konkrétně - pokud je jisté, že veškeré odpadní dřevo skončí v drtiči a materiál z něj poslouží pro výrobu, považuji za okamžik "transmutace" průjezd nákladního automobilu bránou s následným složením nákladu do tohoto jednoúčelového skladu. Což nevylučuje, že při skladování či přípravě před drcením dojde ke vzniku malého množství sekundárních odpadů (dřevo nevhodné pro výrobu či drobné příměsi), které se řádně vykážou a jejichž původcem bude firma A, které vznikne povinnost s nimi zákonně naložit.
    Nyní se věnujme firmě B a to v její samostatné podnikatelské aktivitě - služby pro firmu A jsou popsány výše. Ve věci výkupu pro ni platí totéž co pro firmu A, že tedy musí mít souhlas podle ustanovení § 14, odstavec 1. Navíc nelze vyloučit, že kromě externích výkupen bude jednou z výkupen i naše zařízení. Potom bude nepochybně nutné zajistit si i zde souhlas.
    Podnikatelské aktivity firmy B spočívají v tom, že pro jiné výrobní subjekty, které potřebují kvalitní dřevní drť, bude tuto komoditu zajišťovat. A to tím, že bude kupovat (přebírat) odpadní dřevo, bude ho jako odpad drtit a drť jako výrobek prodávat. Bude tedy vlastníkem odpadu od okamžiku jeho výkupu. Protože však bude provozovatelem zařízení (sklad, drtič snad i výkupna) podle § 14 odstavec 1, musí mít pro tuto činnost souhlas krajského úřadu. Je trochu diskutabilní, zda pouhé drcení je využitím odpadů, ale s použitím přílohy č. 3 k zákonu to lze takto chápat. U firmy B nelze logicky použít variantu s prvním článkem výrobního řetězce, neboť jde o zcela jiné podnikatelské aktivity a způsob užití výrobku, tedy dřevní drti, je nejasný.
    Místo, kde odpadní dřevo ztratí svůj "odpadní charakter", je podle mého názoru identické jako u firmy A. Pokud je zjevné, že veškeré vykoupené dřevo skončí v drtící lince a stane se prodejným výrobkem, není důvod ho za branou areálu i nadále považovat za odpad. Mimo jiné i proto, že i aktivita firmy B se nemusí soustředit jen na dřevo odpadní, ale veškeré, z něhož je možno prodejný výrobek vyrobit.
    Existují názory úřadů, že tím místem, kde se z odpadu stane neodpad, je vstup odpadu do technologického zařízení, tedy do drtiče. Podle mého názoru je taková konstrukce na místě jen v okamžiku, kdy není jisté, zda veškerá skladovaná komodita skončí "ve výrobě", tedy zda nějaká část nepoputuje jinam s jiným způsobem využití či odstranění. To však není náš případ.
    Závěrem je třeba upozornit na to, že toto zařízení bude tedy fungovat ve dvou režimech. Jednak jako zařízení provozující služby pro jiného vlastníka odpadu, ale i jako zařízení pro odpad, jehož vlastníkem bude provozovatel. To není věc zcela obvyklá, ale je bezesporu možná. Za účelné považuji prostorové oddělení skladů, aby bylo nepochybné co komu patří a časové oddělení činnosti drtiče (pro cizí a pro sebe). Bude to vyžadovat vyšší nároky na evidenci, ale současně i vyšší využití zařízení. Souhlas pro zařízení bude potřebovat firma B, firma A si na něm pouze nechá provést službu na odpadu ve svém vlastnictví.

Odpověď:
    Vyplývá z předchozího textu. S ohledem na určitou komplikovanost případu se doporučuje velmi obezřetné projednání tak, aby úřední dokumenty, na základě kterých se v zařízení bude podnikat, nedovolovaly dvojí výklad.


Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Array