Začarovaný kruh cirkulace: Prevence jako východisko z recyklační pasti?

Evropská unie vstupuje do klíčového období, kdy bude muset přehodnotit nejen své dosavadní strategie v oblasti cirkulární ekonomiky, ale i samotný rámec, na kterém tyto politiky staví. V tomto kontextu je čím dál více zřetelnější, že prevence vzniku odpadu může být zásadním směrem. Jak ale takovou prevenci uchopit, kdo by měl nést hlavní odpovědnost a jak může změna myšlení na straně výrobců, spotřebitelů i investorů skutečně změnit směr, kterým se materiálová ekonomika Evropy ubírá?

Evropská unie za posledních deset let investovala mimořádnou energii do přechodu k oběhovému hospodářství. Desítky strategií, nařízení a směrnic, včetně klíčových dokumentů jako Circular Economy Action Plan, Taxonomie udržitelných investic, Fit for 55 nebo návrh nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR), měly za cíl snížit závislost na primárních surovinách, zvýšit recyklaci a vytvořit základy pro uzavřené materiálové smyčky. Přesto se ukazuje, že reálná míra cirkularity v Evropě stagnuje a globálně dokonce klesá. Podle GAP reportu za rok 2024 dosáhla světová míra oběhovosti pouze 6,8 %, což znamená, že více než 93 % všech vytěžených materiálů a surovin není navráceno zpět do oběhu. Tento stav poukazuje na hlubší strukturální problémy, které nelze vyřešit pouze technickým zlepšením recyklace nebo novou legislativou.

Na úrovni členských států je situace podobně napjatá. Česká republika aktuálně přijala nový Plán odpadového hospodářství na období 2025–2035, ale dokument přichází v době, kdy recyklační trh čelí zhoršujícím se podmínkám. Firmy zpracovávající druhotné suroviny – zejména plast, textil se potýkají s poklesem odbytu, s přebytkem odpadu, rostoucími náklady a nedostatečnou podporou. Cenové propady druhotných surovin v posledních letech ukázaly, že trh je vysoce volatilní, zatímco regulační rámce zůstávají rigidní. Investice do recyklačních technologií, zejména v segmentech s vyšší technologickou náročností, se stávají vysokorizikovými, protože neexistuje garance odbytu a návratnost investice je pak velký otazník. Zavádění EPR systémů je polovičaté řeší, protože jak jsme popisovali dříve, EPR není samospasitelné, protože neznamená automatickou poptávku po recyklátu. A naším cílem musí být, kdy „odpad“ přestane být synonymem problému, ale stane se synonymem potenciálu.

Tento vývoj vede k zásadnímu přehodnocení priorit. V kontextu recyklační krize se stále výrazněji ukazuje, že skutečné východisko z tohoto začarovaného kruhu nespočívá v nekonečném zlepšování recyklačních technologií, ale v posílení prevence vzniku odpadu, byť poptávka po recyklátu bude vždy základem. Právě prevence představuje z hlediska materiálové i energetické bilance nejefektivnější způsob, jak snížit environmentální a ekonomické náklady spojené s nakládáním s odpady. Každý výrobek, který nevznikne, každé balení, které se nepoužije, každá oprava místo výměny představuje úsporu energie, vody, emisí a surovin. Problémem zůstává, že prevence je politicky často deklarována a skloňována, ale prakticky obtížně uchopitelná.

Méně hmoty, více hodnoty

Do této debaty se stále více „vkrádá“ i otázka ekonomického růstu a jeho vztahu k cirkulární ekonomice. Zatímco jedna část odborné i politické scény tvrdí, že pro udržení sociální stability a technologického pokroku je nutné neustále vyrábět a růst, druhá část zdůrazňuje potřebu oddělit hospodářský růst od růstu materiálových a energetických toků. Tento koncept, známý jako „decoupling“, předpokládá transformaci ekonomiky směrem k vyššímu podílu služeb, sdílení, oprav, pronájmu a nových obchodních modelů založených na funkci místo vlastnictví. Z pohledu prevence vzniku odpadů je právě tato cesta zásadní – méně věcí, ale kvalitnějších, více opakovaného využívání a delší životnost namísto obrátkovosti a obměny. Odpověď tak možná neleží v tom, kolik procent vyprodukujeme HDP, ale jakou strukturou je toto HDP tvořeno.

Prevenční páka: kdo má v ruce větší sílu?

Zajímavou otázkou je také to, kde leží vlastně větší prevenční potenciál – zda na straně spotřebitele, nebo na straně firem. Na první pohled se může zdát, že drobné změny v chování milionů spotřebitelů mohou přinést zásadní efekt, ale z pohledu systémových změn má často výraznější dopad to, co se odehrává na úrovni průmyslových a výrobních procesů. Pokud výrobce změní konstrukci výrobku, zvolí jiný materiál, zavede modulární řešení nebo nabídne produkt formou služby, ovlivní tím chování statisíců zákazníků. Řekněme „prevenční páka“ je na straně výrobců často delší, kdy malá změna na vstupu může vést k velkému efektu na výstupu, a to jak z pohledu spotřebitele, tak v rámci celého odběratelsko-dodavatelském řetězci.

Na druhé straně ale nelze podcenit vliv spotřebitelů jako tlaku ze zdola. Změny preferencí, rostoucí poptávka po udržitelných službách a odmítání zbytečných obalů mohou být silným signálem trhu. Optimální cestou se tak jeví kombinace obou přístupů, kdy chytré regulace, která nastaví rámec pro výrobce, a zároveň podpora osvěty, která umožní spotřebitelům efektivně využívat svůj vliv při nákupním rozhodování.

Prevence vzniku odpadů přináší také zásadní otázky do oblasti plánování investic a návratnosti stávajících technologií. Pokud budou národní a evropské politiky důsledně podporovat prodlužování životnosti výrobků, sdílení, opravy a nové modely služeb, může to vést ke snížení toku materiálů, které dnes tvoří základní vstup do mnoha zpracovatelských a recyklačních provozů. Investice do rozsáhlých třídicích a recyklačních linek a další odpadové infrastruktury mohou čelit zpomalenému naplňování, zhoršené ekonomice provozu a delší návratnosti. Pro investory i veřejné plánování to znamená potřebu větší opatrnosti a flexibilního scénářového přístupu: technologie by neměly být navrhovány jen podle aktuálních toků, ale i s ohledem na předpokládaný úspěch národních i evropských politik prevence. Na druhou stranu je toto reálně uchopitelné?

Prevence není absence odpadu, ale vědomé rozhodnutí, že vůbec nevznikne

Na rozdíl od recyklace, kde existují kvóty, systémy evidence a finanční toky, prevence zatím postrádá měřitelné cíle, nástroje i institucionální rámec. Neexistují jednotné metodiky, jak měřit nevyprodukovaný odpad, a tím pádem ani jak jej efektivně řídit. Samotný pokles množství směsného komunálního odpadu ještě nemusí být důkazem úspěšné prevence. Může jít například „jen“ o výsledek vyšší míry separace jednotlivých složek SKO, nikoli o skutečné snížení celkového materiálového toku. Přitom právě v této oblasti se může skrývat největší potenciál pro transformaci současného lineárního systému. Je proto nutné změnit přístup, tak prevence by neměla být pouhým doplňkem recyklační politiky, ale jejím východiskem.

Do debaty o prevenci je však nutné vnést i další vrstvu. A to jsou otázky environmentální efektivity různých řešení. Například při nahrazení plastových obalů materiály z obnovitelných zdrojů, jako je papír, dřevo nebo bioplasty, může dojít k paradoxnímu efektu. Studie životního cyklu (LCA) často ukazují, že přechod na přírodní materiály sice snižuje vizuální objem odpadu nebo působí ekologičtěji na první pohled, ale zároveň může vést k vyšší spotřebě vody, půdy, energií a ve výsledku i ke zvýšení uhlíkové stopy. Jinými slovy – prevence založená na substituci materiálu nemusí být vždy environmentálně přínosná. Skutečná prevence tedy nespočívá pouze v nahrazení jednorázového plastu jiným jednorázovým materiálem, ale v celkovém snížení materiálových toků a v preferenci systémových změn.

Cesta k odpovědné spotřebě začíná v hlavě, nikoli v třídicím kontejneru

Vedle ekonomických nástrojů je třeba posílit i kulturní a vzdělávací dimenzi prevence. Výchova ke spotřební střídmosti, kritické myšlení o skutečných nákladech spotřeby, ale i větší dostupnost informací o původu výrobků a jejich ekologické stopě mohou sehrát důležitou roli. To však vyžaduje nejen školní osnovy a učivo, ale i zapojení médií, firem, měst a obcí do systematické komunikace o důsledcích každodenních rozhodnutí. Spotřebitel musí být nejen informován, ale musí mít i reálnou možnost volby – tedy infrastrukturu pro opětovné použití, dostupnost bezobalových řešení a ekonomické zázemí, které mu umožní se rozhodnout odpovědně.

Klíčovou výzvou také zůstává, jak efektivně ovlivnit chování spotřebitelů, kteří v konečném důsledku rozhodují o tom, kolik odpadu vznikne. Dosavadní zkušenosti ukazují, že apel na ekologické svědomí má omezený dopad. Spotřebitelské rozhodování je stále převážně vedeno cenou, pohodlím a dostupností. Proto je nutné hledat cestu, jak změnit ekonomické signály, které spotřebitelé dostávají To může zahrnovat například diferencované sazby DPH ve prospěch oprav, recyklovaných výrobků nebo produktů s nižší ekologickou stopou. Důležitou roli mohou hrát i veřejné zakázky, které by měly systematicky preferovat produkty s nízkým materiálovým dopadem.

Oběh začíná ještě před vyběhnutím

Změna přístupu k prevenci si žádá institucionální i strategické ukotvení a je potřeba aby bylo nedílnou součástí průmyslové, obchodní a spotřebitelské i státní politiky. Oběhové hospodářství má šanci uspět za předpokladu, pokud se posune těžiště debaty od konce životního cyklu zpět k jeho začátku. Prevence vzniku odpadů není pouhým přívěskem k recyklaci. Je to klíč k udržitelnému systému a určitě je to běh na velmi dlouhou trať. Pokud jí dokážeme přiznat ústřední roli, můžeme začít uvažovat o budoucnosti, ve které nebude recyklace zoufalým pokusem o nápravu nadprodukce, ale doplňkem promyšleného a úsporného designu, výroby i spotřeby. Právě v tom spočívá důležitá role cirkulární ekonomiky.