Více času na podstatné
Zákaz ničení neprodaného oblečení a obuvi vstupuje v platnost. Miliony kusů nové módy už nebudou směřovat k likvidaci
Každý rok vznikají miliony kusů oblečení a obuvi, které nikdy nenajdou svého zákazníka. Část z nich končí zničena přesto, že jde o nové výrobky, do jejichž výroby byly vloženy suroviny, energie, voda i lidská práce. Evropská unie nyní tento postup omezuje. Od 19. července 2026 vstupuje v platnost zákaz ničení neprodaného oblečení a obuvi pro velké podniky. Výrobci a obchodníci budou muset hledat jiné způsoby využití, například opětovný prodej, darování, opravy, přepracování nebo recyklaci.
Textilní průmysl se nyní dostává pod nová pravidla, která mají změnit způsob, jakým výrobci, obchodníci i spotřebitelé nakládají s oblečením po celou dobu jeho životního cyklu. Evropská komise zavádí zákaz likvidace neprodaného oblečení a obuvi jako součást širších požadavků na udržitelnější výrobky, které vycházejí z nařízení o ekodesignu. Dosud se evropská pravidla zaměřovala především na energetickou účinnost spotřebičů a zařízení, nově se však stále více zaměřují také na materiálovou náročnost výrobků, jejich životnost, opravitelnost a možnosti dalšího využití.
Nové opatření reaguje na problém, který byl v módním průmyslu dlouhodobě přehlížen. Na trhu každoročně vzniká množství výrobků, které se nikdy nedostanou ke spotřebitelům. Důvodem může být změna kolekce, špatný odhad poptávky, nadbytečná výroba, logistické komplikace nebo obchodní strategie jednotlivých značek. Přestože jde často o zcela nové zboží, jeho další využití nebylo vždy ekonomicky zajímavé a část výrobků končila přímo v likvidaci.
Evropská komise nyní tento postup omezuje a stanovuje, že velké společnosti již nebudou moci neprodané oblečení a obuv jednoduše zničit. Místo toho budou muset hledat jiné možnosti nakládání s výrobky, které zůstaly bez zákazníka. Prioritou má být jejich další využití, například prostřednictvím opětovného prodeje, darování, přepracování nebo materiálové recyklace.
Součástí nových pravidel je také větší transparentnost. Podniky budou muset zveřejňovat informace o množství neprodaných výrobků, důvodech jejich vyřazení a způsobu, jakým s nimi následně naložily. Evropská unie tím získá lepší přehled o rozsahu problému a současně vytvoří větší odpovědnost výrobců i obchodníků za celý životní cyklus jejich produktů.
Povinnost se v první fázi vztahuje na velké podniky. Malé a střední firmy získají delší čas na přizpůsobení svých procesů a nové požadavky se jich dotknou později. Evropská komise tím zohledňuje rozdílné možnosti jednotlivých společností a vytváří prostor pro postupné zavádění nových postupů.
Zákaz ničení neprodaného oblečení a obuvi není pouze otázkou odpadu. Za každým kusem textilu stojí rozsáhlý řetězec využitých zdrojů. Výroba bavlny, syntetických vláken nebo dalších materiálů vyžaduje velké množství vody, energie a chemických látek. Pokud nový výrobek nikdy nesloužil svému účelu a skončí bez dalšího využití, ztrácí se nejen samotný materiál, ale také všechny zdroje spotřebované během jeho výroby.
Právě textil patří mezi odvětví s výraznou materiálovou stopou. Evropská komise dlouhodobě upozorňuje, že současný model rychlé módy založený na krátké životnosti výrobků a časté obměně kolekcí vytváří vysokou spotřebu surovin a velké množství odpadu. Nová pravidla proto směřují k tomu, aby výrobci více zohledňovali životnost výrobku už při jeho návrhu.
Významnou úlohu bude mít ekodesign. Výrobek by měl být v budoucnu navržen tak, aby vydržel déle, dal se snadněji opravit a aby bylo možné jeho materiály po skončení používání efektivněji využít. U textilu to znamená například větší důraz na kvalitu materiálů, omezení složitých směsí vláken, které komplikují recyklaci, nebo lepší dostupnost informací o složení výrobků.
Nová pravidla současně vytvářejí prostor pro nové obchodní modely. Firmy mohou více využívat sekundární trhy, opravy, přepracování výrobků nebo systémy zpětného odběru. Význam získává také přesnější řízení výroby, protože čím lépe podnik dokáže odhadnout skutečnou poptávku, tím méně nadbytečných výrobků vznikne.
Dopad změny pocítí nejen výrobci oblečení, ale také velké obchodní řetězce a internetové platformy. Právě u rychle se měnící nabídky v módním sektoru může být množství neprodaného zboží významné. Nový přístup bude vyžadovat úpravu skladového hospodářství, obchodních strategií i způsobu plánování výroby.
Zákaz ničení neprodaného textilu zároveň souvisí s připravovaným systémem rozšířené odpovědnosti výrobců. Evropská unie směřuje k tomu, aby výrobci nesli větší část odpovědnosti za své výrobky i po skončení jejich používání. To má zahrnovat financování sběru, třídění, opětovného použití i recyklace textilu.
Textilní odpad patří mezi rychle rostoucí materiálové toky. V Evropské unii vzniká podle odhadů každoročně téměř sedm milionů tun textilního odpadu, což představuje přibližně 16 kilogramů na jednoho obyvatele. Největší část tvoří oblečení a další textilní výrobky vyřazené domácnostmi. Přestože se systémy sběru postupně rozvíjejí, významná část textilu stále končí ve směsném odpadu.
Globální rozsah problému je ještě výraznější. Podle často citovaného odhadu Evropské komise a dalších institucí se ve světě každou sekundu vyhodí nebo spálí množství oblečení odpovídající jednomu nákladnímu automobilu plnému textilu. Každou minutu tak mizí z oběhu objem materiálu, který by zaplnil desítky nákladních vozidel.
Současně platí, že méně než jedno procento celosvětově vyrobeného textilu se recykluje zpět na nové textilní výrobky v uzavřeném materiálovém cyklu. Velká část použitého oblečení putuje do zemí mimo Evropu, kde možnosti dalšího využití často nestačí objemu dováženého materiálu.
Jedním z nejznámějších míst spojených s problémem nadměrné produkce textilu je oblast Kantamanto v ghanské Akkře. Na tamní trh proudí obrovské množství vyřazeného oblečení z celého světa a část z něj už nenajde další využití. Dalším symbolem se stala chilská poušť Atacama, kde se v minulých letech vytvořily rozsáhlé hromady oděvů dovezených ze zahraničí.
Za každým nevyužitým kusem oblečení přitom stojí významná spotřeba zdrojů. Na výrobu jediného bavlněného trička může být potřeba přibližně 2 700 litrů vody. U džínů může být spotřeba vody ještě výrazně vyšší podle způsobu pěstování bavlny a výrobních procesů. Pokud takový výrobek nikdy nenajde svého uživatele, přichází vniveč nejen materiál, ale i voda a energie vložené do jeho vzniku.
Možná největší výzva, před kterou textilní sektor stojí, však nakonec nebude pouze technologická nebo legislativní. Bude spočívat také ve změně vztahu člověka k oblečení. Staré rčení říká, že šaty dělají člověka. Ve skutečnosti možná ukazuje spíše na to, jak silnou symbolickou hodnotu oblečení v lidské společnosti má. Oblečení od nepaměti vyjadřovalo postavení, příslušnost, profesi nebo osobní styl.
Problém současnosti však není v tom, že bychom oblečení potřebovali, ale v tom, že jsme mu často začali přisuzovat hodnotu, která přesahuje jeho skutečný význam. Udržitelnost textilu proto nebude stát pouze na lepších vláknech, efektivnější recyklaci nebo přísnějších pravidlech pro výrobce. Bude také otázkou toho, zda člověk dokáže vnímat jako výrobek určený k dlouhodobému používání, nikoliv jako krátkodobý symbol okamžité nálady nebo rychle pomíjivého trendu.
Další informace: