Zákon o devastaci vs. evropská legislativa: tvrdá realita zelené diplomacie

V červenci 2025 schválil brazilský parlament zákon, který zásadním způsobem oslabuje pravidla pro environmentální licencování projektů s dopadem na životní prostředí. Opatření označované kritiky jako „zákon o devastaci“ zavádí možnost samodeklarovaných licencí pro projekty střední rizikovosti, zásadně omezuje účast domorodých a tradičních komunit při schvalovacích procesech a ruší environmentální posuzování u infrastruktury, například v citlivých oblastech Amazonie. Tento krok vyvolal silnou reakci odborné i občanské veřejnosti, ale zároveň postavil do nekomfortní situace i Evropskou unii, která v témže období zavádí přísnou legislativu proti globálnímu odlesňování.

Evropská unie totiž na základě přijatého nařízení o odlesňování (EU Deforestation Regulation, EUDR), které vstupuje v účinnost v roce 2025, požaduje po firmách, aby důsledně kontrolovaly původ komodit jako je hovězí maso, kakao, káva, palmový olej, dřevo či sója. Cílem je zabránit tomu, aby produkty spojené s odlesňováním nebo degradací lesů po roce 2020 vstupovaly na evropský trh. Firmy musí dohledat geografický původ surovin až na úroveň konkrétní parcely, doložit jejich legálnost a vést detailní záznamy o rizicích v rámci celého dodavatelského řetězce.

Zatímco EU nastavuje extrémně přísná pravidla, Brazílie zcela opačným směrem deregulace říká, že většinu projektů bude možné schválit bez jakéhokoliv posouzení vlivů na životní prostředí. Nově přijatý zákon umožňuje, aby až 90 % všech licencí bylo vyřízeno formou pouhého vyplnění online formuláře. K tomu dochází k omezení účasti domorodých a tradičních komunit při rozhodování – nově se mohou vyjadřovat pouze k projektům zasahujícím do oficiálně uznaných území, čímž se z procesu vylučují rozsáhlé oblasti Amazonie, které dosud titulovány nebyly. Jinými slovy, Brazilský stát formálně legalizuje environmentálně rizikové investice bez veřejné kontroly.

Tento zásadní legislativní rozpor má přímé důsledky pro evropské firmy, které budou muset vynakládat nemalé prostředky na zajištění souladu s EUDR – například investovat do satelitního mapování, geolokačních nástrojů, auditních systémů a posíleného sběru dat od dodavatelů. Tam, kde nebude možné důvěryhodně doložit původ a legálnost, budou muset evropské společnosti od dodavatelů odstoupit. To zároveň vytváří obchodní asymetrii – firmy mimo Evropskou unii, například z Číny či Indie, se těmito pravidly řídit nemusí a mohou tak nadále bez omezení obchodovat s brazilskými producenty za výhodnějších podmínek.

Vedle ekonomických dopadů se ale jedná i o zásadní diplomatický problém. Brazílie se v posledních letech profilovala jako strategický partner EU v oblasti klimatické politiky, přičemž prezident Luiz Inácio Lula da Silva vystupoval jako obhájce ochrany Amazonie a přechodu k zelené ekonomice. Tento zákon však jeho důvěryhodnost výrazně narušuje – zvláště s ohledem na skutečnost, že právě město Belém v srdci Amazonie bude na podzim 2025 hostit mezinárodní klimatickou konferenci OSN COP30. Pokud bude Brazílie čelit obviněním z usnadňování odlesňování a potlačování práv původních komunit, bude to silně podkopávat její vyjednávací pozici.

Evropská unie se tím dostává do složitého postavení. Zvažuje ratifikaci obchodní dohody s Mercosurem, která je už tak po léta blokována právě kvůli environmentálním obavám. Pokud by nyní přistoupila na kompromisy bez skutečných záruk, riskuje ztrátu vlastní důvěryhodnosti v oblasti udržitelného obchodu a klimatické diplomacie. Na druhé straně, odmítnutí spolupráce by mohlo oslabit geopolitický vliv EU v Latinské Americe a otevřít prostor jiným aktérům, kteří environmentální standardy nevyžadují.

Přes tuto frustraci má evropská legislativa svůj význam. I kdyby EUDR sama o sobě nezabránila globálnímu odlesňování, zvyšuje laťku očekávání a nastavuje důležitý precedens pro další světové trhy. V dlouhodobém horizontu může přispět ke změně obchodních praktik, vytvořit tlak na transparentnost a posílit roli občanské společnosti i odpovědných investorů. Zároveň ale ukazuje, že legislativní ambice bez mezinárodní shody narážejí na limity – bez spolupráce klíčových států jako je Brazílie zůstane udržitelnost spíše ideálem než realitou.

Mohlo by vás zajímat:

Skrytá cena evropské spotřeby: Co odhalila studie o odlesňování?