Zapomeňte na sekačky. Čeští vědci zjistili, kdo dokáže nejlépe vracet život do krajiny

Velcí býložravci nejsou pouze obyvatelé rezervací a symbol návratu divoké přírody. Podle nové české vědecké studie fungují jako skuteční krajinářští architekti, kteří vytvářejí podmínky pro návrat ohroženého hmyzu. Tam, kde se pasou divocí koně, zubři nebo praturům podobný skot, vzniká pestrá mozaika prostředí, kterou běžná údržba pomocí sekaček nikdy nedokáže napodobit. Výzkum českých vědců ukazuje, že návrat velkých kopytníků může být jednou z cest, jak zmírnit dramatický úbytek hmyzu v evropské krajině.

Hmyz je často přehlíženou součástí přírody. Pro mnoho lidí představuje především drobné tvory, kteří obtěžují na zahradě nebo během letních večerů. Ve skutečnosti však patří mezi základní pilíře fungování téměř všech suchozemských ekosystémů. Bez hmyzu by se rozpadla řada vztahů, na kterých závisí nejen přírodní společenstva, ale i lidská společnost.

Motýli, včely, čmeláci a další opylovači umožňují rozmnožování velkého množství rostlin. Odhaduje se, že přibližně 75 procent druhů zemědělských plodin na světě závisí alespoň částečně na opylování živočichy, přičemž nejvýznamnější skupinu opylovačů tvoří právě hmyz. Hodnota jejich práce pro světové zemědělství se podle různých odhadů pohybuje v řádu stovek miliard dolarů ročně. Brouci, larvy much a další rozkladači pomáhají vracet živiny zpět do půdy. Dravý hmyz reguluje početnost jiných organismů a představuje důležitou část potravy pro ptáky, obojživelníky i drobné savce. Každý druh v tomto složitém systému zastává určitou roli a ztráta jednotlivých článků může postupně oslabovat celý ekosystém.

Právě proto vyvolává současný pokles hmyzí rozmanitosti takové obavy mezi odborníky. Moderní krajina se v mnoha oblastech změnila na prostor s omezenou pestrostí. Časté sečení, velké zemědělské plochy, úbytek přirozených stanovišť a odstraňování drobných struktur, jako jsou meze, mokřady nebo rozptýlená zeleň, připravily mnoho druhů o místa potřebná k přežití.

Rozsah problému ukázaly například výsledky dlouhodobého německého výzkumu zveřejněného v roce 2017, který sledoval létající hmyz v chráněných územích během 27 let. Vědci zjistili pokles celkové biomasy létajícího hmyzu o více než 75 procent. Jiné studie z různých částí Evropy ukazují poklesy početnosti jednotlivých skupin hmyzu v desítkách procent. Nejde přitom pouze o mizení vzácných druhů, ale o postupné oslabování celých ekologických sítí.

K úbytku hmyzu však nepřispívá pouze proměna krajiny a způsob jejího obhospodařování. Stále významnější roli začíná odborná veřejnost přisuzovat také světelnému znečištění. Umělé osvětlení, které dnes provází téměř každé lidské sídlo, zasahuje do přirozených rytmů mnoha organismů. Pro řadu druhů hmyzu je noc stejně důležitou součástí života jako den, a právě tma jim umožňuje orientaci, rozmnožování i hledání potravy. Nejznámějším příkladem jsou noční motýli, kteří mohou být umělými zdroji světla přitahováni a následně vyčerpáni opakovaným kroužením kolem lamp. 

Nová studie publikovaná v prestižním časopise Journal of Applied Ecology přináší důležitý pohled na možnost, jak část těchto ztracených procesů obnovit. Výzkum s názvem „Trophic rewilding restructure the insect communities according to their functional traits: Insights from a multitaxa study“ vedl tým vědců z Biologického centra Akademie věd České republiky ve spolupráci s dalšími odborníky z českých institucí. Hlavními autory jsou Jan Walter, Zdeněk Faltýnek Fric, Petr Filippov, Miloslav Jirků, Petr Klimeš, Ondřej Macháč, Michal Perlik, Pavel Potocký, David Rícl, Lukáš Spitzer, Pavel Vrba a Martin Konvička.

Výzkumníci sledovali 11 lokalit v České republice, kde probíhá takzvaný trofický rewilding. Jde o způsob obnovy krajiny založený na návratu velkých býložravců, kteří po tisíce let utvářeli evropské ekosystémy. Mezi sledované oblasti patřila také milovická rezervace, kde se pohybují divocí koně, zubři a praturům podobný skot. Právě tato lokalita se stala jedním z nejznámějších českých příkladů obnovy krajiny pomocí velkých zvířat.

Milovická rezervace vznikla v roce 2015 a na ploše přibližně 231 hektarů zde dnes působí velcí býložravci jako nástroj obnovy stepního prostředí. Divocí koně sem byli vypuštěni v roce 2015, zubři v roce 2015 a exmoorský pony, který zastupuje původní evropské divoké koně, pomáhá udržovat krajinnou mozaiku podobně jako zvířata, která zde žila před tisíci lety.

Vědci porovnávali plochy uvnitř rezervací s místy mimo ně a zaměřili se na pět významných skupin hmyzu. Sledovali motýly, noční motýly, včely a vosy, mravence a rovnokřídlý hmyz, tedy například kobylky a saranče. Nezkoumali pouze počet druhů, ale také jejich vlastnosti. Celkem hodnotili společenstva zahrnující více než 1 700 druhů hmyzu, což umožnilo posoudit nejen početnost, ale také ekologickou funkci jednotlivých skupin.

Zajímalo je, jaké typy organismů se v jednotlivých prostředích objevují, jak jsou pohyblivé, jaké mají nároky na potravu nebo kde se rozmnožují. Právě tento funkční pohled je důležitý, protože krajina nemusí být cenná pouze počtem druhů, ale také tím, jaké role jednotlivé organismy zastávají.

Výsledky ukázaly, že přítomnost velkých býložravců významně ovlivnila složení hmyzích společenstev. Nejvýraznější pozitivní efekt vědci zaznamenali u včel, vos a rovnokřídlého hmyzu, kde se na spásaných plochách objevovalo více druhů i více jedinců. U dalších skupin se nezvýšil vždy přímo počet druhů, ale změnilo se jejich složení způsobem, který podporoval organismy typické pro pestřejší a méně intenzivně využívanou krajinu.

Důležitým zjištěním je, že velcí býložravci nepůsobí v krajině pouze jako „sekačka na čtyřech nohách“. Jejich vliv je mnohem složitější. Zvířata během pastvy vytvářejí mozaiku krátce spasených míst, vyšší trávy, narušené půdy i ploch s kvetoucími rostlinami. Některé části krajiny zůstávají intenzivně využívané, jiné se vyvíjejí přirozeněji. Právě tato různorodost vytváří prostor pro mnohem širší spektrum organismů.

Běžné strojové sečení funguje jinak. Trávník nebo louka jsou často posečeny najednou, v podobnou dobu a na stejnou výšku. Výsledkem je prostředí, kde mnoho druhů nenachází potravu ani úkryt. Velký býložravec naproti tomu postupuje nepravidelně. Některé rostliny spase, jiné ponechá, část povrchu naruší kopyty a zároveň obohatí půdu organickou hmotou.

Právě narušování prostředí může být pro některé druhy zásadní. Mnoho vzácných organismů totiž není přizpůsobeno dokonale upravené krajině, ale prostředí, které se neustále proměňuje. Některé samotářské včely potřebují obnaženou půdu pro hnízdění. Některé druhy motýlů závisejí na konkrétních rostlinách, které mizí v hustých a pravidelně sečených porostech. Kobylky a saranče potřebují kombinaci nízké i vyšší vegetace, kde mohou najít potravu i úkryt.

Studie ukazuje také širší význam návratu velkých kopytníků. Jejich role nespočívá pouze v ochraně jednotlivých druhů. Pomáhají obnovovat procesy, které v evropské krajině po úbytku velkých savců chyběly. V minulosti podobnou funkci plnila rozsáhlá stáda divokých zvířat, která ovlivňovala podobu vegetace, šíření rostlin, koloběh živin i podobu potravních vztahů.

Autoři studie ale zároveň upozorňují, že pastva velkých býložravců není univerzálním řešením pro každé místo. Některé druhy mohou naopak potřebovat vysoké travní porosty nebo méně narušované prostředí. Klíčem je proto pestrost. Krajina potřebuje různé typy stanovišť, od pravidelně spásaných míst až po plochy, které zůstávají bez zásahu.

Milovická rezervace tak není pouze místem, kam lidé chodí pozorovat zubry nebo divoké koně. Je také živou laboratoří, která ukazuje, jak může vypadat příroda, když dostane možnost znovu využívat přirozené procesy. Výzkum českých vědců potvrzuje, že obnova krajiny nemusí vždy znamenat více technických zásahů. Někdy může být nejúčinnějším nástrojem návrat těch, kteří krajinu formovali dávno před vznikem moderního zemědělství.

Podobný princip si přitom může vyzkoušet téměř každý. Není nutné vlastnit velkou louku ani zakládat rezervaci. Stačí začít malým pokusem na vlastní zahradě nebo obecním pozemku. Část trávníku lze ponechat delší dobu bez sečení a sledovat, jaké rostliny se objeví a jaký hmyz je začne využívat. Zajímavé může být udělat jednoduchý průzkum před změnou péče a další po několika měsících nebo roce.

Kolik druhů motýlů se objeví na pravidelně sečeném trávníku a kolik jich najdeme na ploše, která dostala více prostoru? Kolik čmeláků a samotářských včel přiletí k rostlinám, které by jinak zmizely pod sekačkou? Takové malé pozorování může ukázat něco, co potvrzuje i moderní věda. Příroda nepotřebuje vždy více zásahů. Často potřebuje pouze více prostoru, aby mohla znovu fungovat vlastním přirozeným způsobem. Sice si na takovém trávníku Wimbledon nezahrajete, ale můžete získat něco ještě cennějšího. Salátovou mísu v podobě rozkvetlé louky plné hmyzího života.

A navíc vysoká tráva představuje jeden z nejjednodušších a zároveň nejúčinnějších způsobů, jak ochlazovat městské prostředí a zadržovat vodu v krajině. Podobně jako stromy vytváří příznivé mikroklima, omezuje přehřívání povrchů a díky intenzivnímu odpařování vody udržuje vyšší vlhkost. Studie ukazují, že ponechání vyššího travního porostu může snížit teplotu povrchu až o 12 °C, zatímco půda pod vysokou trávou si dokáže zachovat přibližně o 60 % více vláhy než pravidelně krátce sečené trávníky.